DOBRÁ, souhlasil.
„Zdá se ti ta šance dostatečně malá?“
DOSTATEČNĚ MOLEKULÁRNÍ.
Faktradic se maličko uvolnil. Hlasem, který byl skoro přirozený, řekclass="underline" „Nelituju toho, víš? Udělal bych to znovu. Děti jsou naše naděje do budoucnosti.“
ŽÁDNÁ NADĚJE PRO BUDOUCNOST NEEXISTUJE, odpověděl mu Smrť.
„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“
JÁ.
„Kromě tebe, myslím.“
Smrť se na něj udiveně podíval. PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.
Bouře, která jim běsnila nad hlavami, se teď rozzuřila s plnou silou. Kolem proletěl pozpátku racek.
„Myslím tím,“ prohlásil Faktradic trpce, „co na světě je takové, aby stálo za to žít?“
Smrť se na chvíli zamyslel.
KOČKY, odpověděl nakonec. KOČKY JSOU MOC MILÁ STVOŘENÍ.
„Proklínám tě!“
TAKOVÝCH UŽ BYLO, odpověděl mu Smrť nevzrušeně.
„Kolik času mi ještě zbývá?“
Smrť zalovil v záhybech svého rozměrného roucha a vytáhl odtamtud velké přesýpací hodiny. Baňky byly upevněny na černozlatých sloupcích a v horní zbývalo sotva několik zrnek písku.
HM, ASI TAK DEVĚT VTEŘIN.
Faktradic se narovnal do celé své stále ještě impozantní výše a natáhl zářící kovovou hůl k dítěti. Z peřinky se vymotala růžová ručička podobná malému krabovi a pevně se jí zachytila.
„Ať jsem tedy první a současně poslední mág v historii světa, který předává svou hůl vlastnímu osmému synovi,“ řekl pomalu a zvučně. „Ukládám mu povinnost, aby použil —“
NA TVÉM MÍSTĚ BYCH SI POSPÍŠIL…
„— celé její síly,“ pokračoval Faktradic, „a stal se nejmocnějším—“
Ze srdce černého mraku vyletěl s jekotem blesk, zasáhl Faktradice do špičky klobouku, proletěl mu rukou, zaklikatil se na holi a vybil se do dítěte.
Mág se změnil v obláček dýmu. Hůl zazářila nejprve zeleně, pak bíle a nakonec zadoutnala matně červenou. Dítě se ze spánku usmívalo.
Když utichl hrom, Smrť se pomalu sehnul a zvedl do náruče chlapečka, který otevřel oči.
Zářily zlatou vnitřní září. Poprvé za celu tu dobu, kterou pro lepší orientaci nazveme jeho životem, zjistil Smrť, že se mu do tváře upírají oči, jejichž pohled dokáže jen s obtížemi opětovat. Zdálo se mu, že zlaté oči jsou zaostřeny do místa ležícího někde uvnitř jeho lebky.
Tohle jsem nemel v úmyslu, ozval se z čirého vzduchu Faktradicův hlas. Stalo se mu něco?
NE. Smrť násilím odtrhl pohled od toho nově narozeného vědoucího úsměvu. ON TU SÍLU VSTŘEBAL. JE JAKO STUDNA, KTERÁ SE MŮŽE ZMĚNIT V MAGICKÝ zdroj. bezpochyby přežije mnoho horších VĚCÍ. A TEĎ PŮJDEŠ SE MNOU.
Ne.
ALE ANO. JSI TOTIŽ MRTEV, JESTLI SIS NEVŠIML. Smrť se rozhlédl kolem po Faktradicově třepotavém stínu, ale nenašel ho. KDE JSI?
V holi.
Smrť se opřel o kosu a povzdechl si.
TO JE HLOUPOST. MOHL BYCH TĚ Z NÍ VELMI SNADNO VYSEKAT.
Jenže bys při tom musel zničit hůl, pokračoval Faktradicův hlas a Smrť v něm zřetelný uslyšel jásavý tón. A když ji teď dítě přijalo, zničil bys s ní i dítě. A to nemůžeš udělat, protože bys narušil předurčené osudy. To je mé poslední kouzlo. Řekl bych, že se mi dost povedlo.
Smrť opatrně strčil do hole. Zapraskala a po jejím povrchu přeběhly jiskřičky.
Bylo to zvláštní, ale necítil skoro žádnou zlost. Zlost je emoce, k emocím potřebujete nervy a žlázy, a ty Smrťovy chyběly, takže se dokázal rozčilit jen ve velmi ojedinělých případech, a to ho muselo něco opravdu hodně rozpumpovat. Cítil se však poněkud dotčen. Znovu si povzdechl. Lidé na něj podobné věci zkoušeli od nepaměti. Na druhé straně bylo docela zajímavé pozorovat jejich snažení a tenhle pokus byl aspoň o něco originálnější než ty věčné sudy, kouzelné stoličky a šachové hry, které Smrť nenáviděl, protože nebyl s to zapamatovat si, jak táhne kůň.
POUZE ODDALUJEŠ NEVYHNUTELNÉ, prohlásil.
Ale to je přece podstata celého života, ne?
ŘEKNI MI PŘESNĚ, CO SI MYSLÍŠ, ŽE ZÍSKÁŠ.
Budu stát svému synovi po boku. Budu ho učit, i když on o tom nebude vědět. Povedu jeho myšlenky a pomůžu mu k pochopení. A až bude připraven, pak budu řídit jeho kroky.
ŘEKNI MI, zeptal se Smrť, JAK JSI ŘÍDIL KROKY SVÝCH OSTATNÍCH SYNŮ?
Vyhnal jsem je. Odvážili se se mnou přít, odmítali poslouchat, co jsem je chtěl naučit. Ale tenhle bude jiný.
JE TO MOUDRÉ?
Hůl mlčela. Chlapeček vedle ní se spokojeně rozesmál. K jeho uším doléhal hlas, který slyšel jen on sám.
Pro způsob, jakým se velká A’Tuin pohybovala galaktickou nocí, nebylo přirovnání. Když jste šestnáct tisíc kilometrů dlouzí, máte krunýř plný kráterů po nárazech meteorů a ledu z chvostů vlasatic, neexistuje nic, co by bylo skutečnější než vy sami.
Velká A’Tuin tedy pomalu plula mezihvězdnými hlubinami, ona, největší želva, která kdy existovala, a na mocném krunýři nesla čtyři obrovské slony, na jejichž zádech spočíval lesklý kruh Zeměplochy lemované krajopádem. Zeměplocha, abychom už řekli všechno, existuje jako výsledek náhodné nepravidelnosti na křivce pravděpodobnosti nebo snad proto, že bohové milují žertíky jako kdokoliv jiný.
Ve skutečnosti víc než většina lidí.
Nedaleko pobřeží Kruhového oceánu, v pradávném, doširoka rozloženém městě Ankh-Morporku, ve zdech Neviditelné univerzity, v polici na hedvábném polštáři ležel klobouk.
Byl to dobrý klobouk. Byl to velkolepý klobouk.
Byl samozřejmě špičatý, měl širokou měkkou krempu, ale jeho tvůrce se dal do skutečné práce až po tom, co se vypořádal s těmihle základními detaily. Použil zlatou krajku, třpytivé perly a zářící ankíny. Přidal velmi nevkusné zlaté zekíny a ty doplnil — jaká zrádná stopa! — kruhem oktarínů.
Protože kameny v této chvíli nebyly v silném magickém poli, nesvětélkovaly a vypadaly jako nějaké podřadné polodrahokamy.
Do Ankh-Morporku přišlo jaro. Zatím to nebylo na první pohled patrné, ale na slovo vzatí znalci bezpečně rozeznávali určité známky tohoto ročního období. Tak například silný povlak na řece Ankhu, jejíž široký a velebný tok sloužil obyvatelům dvojměstí současně jako zásobárna vody, ústřední kanalizační potrubí a příruční márnice, změnil svou barvu z odporně šedé na zářivě zelenou. Na opilých střechách města vyrašily pruhované peřiny a buclaté polštáře, protože zimní lůžkoviny byly větrány a vystavovány slaboučkým slunečním paprskům. V hlubinách sklepů se začaly kroutit a praskat staleté trámy, jejichž vyschlá míza se snažila odpovědět na volání svých vzdálených kořenů a lesa. V okapech a na římsách Neviditelné univerzity si ptáci začali stavět nová hnízda. Bylo zajímavé, že si žádný pták ani v dobách, kdy byla největší nouze o stavební prostor, nepostavil své obydlí ve vstřícně rozšklebených ústech některého ze stovek vodních chrličů lemujících univerzitní střechy, což zklamané chrliče velmi těžce nesly.
Určité jaro přišlo dokonce na samu prastarou Univerzitu. Dnes večer se bude slavit Svátek všech malých bohů a bude se volit nový arcikancléř.
Přesně řečeno, on se nebude volit, protože mágové se odmítají zabývat vším tím předvolebním, volebním i povolebním humbukem a koneckonců se stejně velmi dobře vědělo, že arcikancléř je vybírán podle vůle bohů. V letošním roce mohl člověk s poměrně velkou jistotou vsadit na to, že bohové mají jasno a že vybrali starého Antivira Zcestyhusu. Jednak to byl starý dobrý brach a za druhé poctivě čekal celé dlouhé roky, až na něj dojde řada.