„Tak ho odveďte do vinného sklepa,“ odsekl Mykadlo. „A když už tam budete, udělejte tam nějaký žalář.“
„Uvědomujete si alespoň trochu, co vlastně děláte?“ rozhlížel se Patricij. „Žádám vás, abyste mi okamžitě vysvětlili, co to má —“
„Vy tady vůbec nemáte co žádat,“ řekl Mykadlo. „A pokud opravdu chcete vědět, co to znamená, tak to, že od této chvíle budou vládnout mágové, jak bylo předurčeno. A teď ho odveďte —“
„Vy? Vládnout Ankh-Morporku? Mágové, kteří nejsou schopni pořádně vládnout ani sami sobě?“
„Ano!“ Mykadlo si uvědomoval, že tohle sice není poslední model vtipné odpovědi, ale jeho mysl se spíš zabývala skutečností, že pes Hafal, který byl teleportován se svým pánem, se belhá po podlaze a krátkozrace obhlíží boty přítomných mágů.
„Pak ovšem dají všichni opravdu moudří lidé přednost klidnému bezpečí hladomorny,“ ušklíbl se Patricij. „A teď skončete tohle hloupé představení, vraťte mě nazpět do mého paláce a dál už o tom nebudeme mluvit. Konečně, pravděpodobně ani nebudete mít příležitost.“
Hafal přestal očichávat Mykadlovy boty a odklusal směrem k Penízovi. Cestou za sebou trousil chlupy.
„Tahle pantomima už trvá příliš dlouho,“ prohlásil Patricij. „Teď už toho ale začínám mít opravdu —“
Hafal zavyl. Byl to silný, děsivý zvuk, který rozechvěl v dědičném podvědomí většiny přítomných hluboko zasutou strunu a naplnil je touhou vyšplhat co nejrychleji na nejbližší strom. Připomínal dlouhé šedé stíny, které lovily v temných pralesích na úsvitu lidstva. Bylo neuvěřitelné, že v tak malém zvířeti může být ukryto tolik hrozby a všechna že bude mířit na hůl v Penízově ruce.
Patricij vykročil kupředu, aby psa zvedl, Mykadlo pozvedl ruku a vyslal napříč místností syčící modrooranžový blesk.
Patricij zmizel. Na místě, kde ještě před okamžikem stál, teď zmateně pomrkávala malá žlutá ještěrka a rozhlížela se hloupě zlým pohledem všech plazů.
Mykadlo se užasle podíval na své prsty, jako by je viděl poprvé.
„No prosím,“ zašeptal chraptivě.
Mágové zírali na zlobně supící ještěrku a pak zvedli zraky k městu, které zářilo v paprscích ranního slunce. Tam venku byla rada starších, městské stráže, cech zlodějů, cech obchodníků, kněží… a ani jeden z nich netuší, co jim visí nad hlavou.
Už to začalo, ozval se klobouk ze své krabice ležící na palubě.
„Co začalo?“ zeptal se Mrakoplaš.
Vláda Magického prazdroje.
Mrakoplaš se zatvářil neurčitě.
„A to je dobře?“
Pochopil jsi vůbec někdy něco z toho, co ti lidé vykládají?
Tady se Mrakoplaš cítil na jistější půdě. „Ne,“ prohlásil. „Ne vždycky. Ne v poslední době. Ne často.“
„A víš určitě,“ zeptala se Conina, „že jsi mág?“
„Tak to je jediná věc, kterou jsem si byl vždycky absolutně jistý,“ odpověděl s přesvědčením v hlase.
„Zvláštní.“
Mrakoplaš seděl na Zavazadle a to stálo na sluncem zalité palubě Mořského valčíku, který mírumilovně plul po hladině Kruhového moře. Všude kolem prováděli námořníci něco, o čem byl přesvědčen, že jsou důležité námořní úkony, a on jen doufal, že je provádějí dobře, protože druhá věc, kterou nenáviděl ze všeho nejvíc hned po výškách, byly hloubky.
„Vypadáš nějak ustaraně,“ naklonila se k němu Conina, která mu stříhala vlasy. Mrakoplaš, jemuž kolem hlavy svištěly čepele nůžek, se snažil zmenšit hlavu na minimum.
„To bude tím, že jsem ustaraný,“ odpověděl.
„Co je to ta Jakokalypsa?“
Mrakoplaš se zamyslel. „No,“ začal potom váhavě, „to je konec světa. Tak nějak, asi.“
„Asi? Tak nějak konec světa? Tím chceš říct, že to není jisté? Jako že se rozhlídneme a budeme se lidí ptát ‚promiňte, ale neslyšel jste něco‘?“
„Víš, ono je to tím, že se dosud ani dva věštci neshodli na tom, kdy se to stane a jak to bude vypadat. Objevila se celá řada mlhavých proroctví. A některá z nich byla pěkně praštěná. Nakonec to nazvali Jakokalypsa.“ Zatvářil se pobaveně. „Je to taková padělaná Apokalypsa. Taková slovní hříčka, víš?“
„Nic moc.“
„No jo. Taky bych řekl.“[11]
Conininy nůžky rychle zacvakaly.
„Zdálo se mi, že je kapitán docela rád, že nás má na palubě,“ pokračovala v řeči.
„Asi si myslí, že má štěstí, protože má na lodi mága,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „To má smůlu.“
„Spousta lidí tomu věří,“ přikývla.
„No jo, to může být štěstí pro ty ostatní, ale ne pro mě. Já neumím plavat.“
„Cože? Neuplaveš ani kousek?“
Mrakoplaš zaváhal a opatrně si pohrával s hvězdou na svém klobouku.
„Jak je tady hluboko? Asi?“
„Řekla bych že tak dvanáct sáhů.“
„Takže bych asi uplaval dvanáct sáhů, nebo kolik jich tam je.“
„Přestaň se tak klepat,“ vyštěkla na něj Conina, „málem jsem ti ustřihla hlavu!“ Podívala se na kolemjdoucího námořníka a zamávala nůžkami.
„Co je, nikdy jsi neviděl stříhat chlapa?“
Odněkud z lanoví se ozvala poznámka, která vyvolala salvu oplzlého smíchu v okolí brámové čnělky, pokud to ovšem nebyla zadní vratiplachta.
„Budu dělat, že jsem to neslyšela,“ zavrčela Conina a máchla hřebenem, čímž srazila na palubu bezpočet malých, prakticky neškodných tvorečků.
„Au!“
„Podívej, raději mlč!“
„To se ti řekne, ale není lehké mlčet, když víš, kdo ti kolem hlavy mává nabroušenou ocelí!“
A tak ubíhalo ráno. Malé vlnky šplouchaly, v lanoví zněl vítr a Mrakoplašovi vznikal na hlavě dokonalý plastický sestřih. On sám musel připustit, když se podíval do zrcadla, že jeho hlava doznala viditelného zlepšení.
Kapitán jí sdělil, že loď míří do města Al Kali na středovém pobřeží Klače.
„Vypadá jako Ankh, akorát místo bahna je tam písek,“ prohlásil Mrakoplaš a vyklonil se přes zábradlí. „Ale mají tam skvělý trh s otroky.“
„Otroctví je nemorální,“ vskočila mu Conina do řeči pevným hlasem.
„Fakt? No tohle!“
„Chceš, abych ti přistřihla taky vousy?“ zeptala se Conina s nadějí v hlase.
Pak se zarazila s napřaženými nůžkami a upřela oči k obzoru.
„Jsou nějací námořníci, kteří používají lodě s takovou malou loďkou připevněnou na boku, rudým okem na přídi a trojhrannou plachtou?“ zeptala se.
„Slyšel jsem něco o klačských lovcích otroků. Prý jsou to piráti. Ale tohle je velká loď, nevěřím, že by si na ni některý z nich troufnul zaútočit.“
„Jeden asi ne,“ přikývla Conina, která stále ještě upírala zrak do těch nezřetelných míst, kde se nebe stýkalo s mořskou hladinou, „ale kdyby jich bylo pět, tak možná ano.“
Mrakoplaš upřel oči stejným směrem jako dívka a pak zvedl hlavu k muži, který hlídkoval ve vraním hnízdě na vrcholku stožáru. Ten zavrtěl hlavou a zachechtal se s jemností ucpaného kanálu. „Ale di, tam přece nemůžeš nic vidět. To mi neříkej.“
„Deset mužů v každé lodi,“ pokračovala Conina zachmuřeně.
11
Pozn. autora: Co se tyče slovních hříček, je vkus mágů asi stejný jako jejich vkus ve výběru lesklých předmětů.