„Heleď, sranda je sranda, ale —“
„Mají dlouhé zahnuté meče.“
„Kruci, dyť já nevidim ani —“
„— dlouhé a špinavé vlasy jim vlají ve větru —“
„Určitě mají roztřepené konce, že jo,“ zabručel Mrakoplaš kysele.
„To se pokoušíš vtipkovat?“
„Já?“
„A já jsem tady beze zbraně,“ dupla si Conina a přeletěla pohledem palubu. „Vsadila bych se, že na celé lodi není jediný slušný meč.“
„To nevadí. Třeba si sem jenom zajeli, aby jim někdo narychlo umyl hlavu.“
Zatímco se Conina horečnatě přehrabovala ve svém vaku, přesunul se Mrakoplaš opatrně ke kožené krabici s kloboukem a zlehka nadzvedl víko.
„Neviděla tam nic, že ne?“
Jak to mám vědět? Nasaď si mě.
„Cože? Na vlastní hlavu?“
Ach, můj ty bože!
„Já přece nejsem arcikancléř!“ bránil se Mrakoplaš. „Tím chci říct, že už jsem slyšel o různejch způsobech, jak někomu zchladit hlavu, ale —“
Potřebuj u použít tvé oči. A teď už si mě nasaď. Na svou hlavu.
„Hm.“
Tak mi přece důvěřuj.
Mrakoplaš nemohl neposlechnout. Neochotně si sundal svůj starý a odřený šedý klobouk, lítostivě se podíval na zmrzačenou hvězdu na jeho vrcholu a vytáhl z krabice arcikancléřský klobouk. Byl mnohem těžší, než čekal. Oktaríny kolem dýnka slabě světélkovaly.
Opatrně si klobouk položil na svůj zbrusu nový sestřih. Pevně ho svíral za krempu pro případ, že by se dostavily první mrazivé záchvěvy.
Ve skutečnosti zažil jen pocit neuvěřitelné lehkosti. Pak ucítil, jak chutná moc a nekonečné vědění, ne ve skutečnosti, ale jen tak v náznaku, jakoby na špičce pomyslného jazyka.
Hlavou mu prolétly útržky podivných vzpomínek a nepatřily k těm, které by si kdy do hlavy ukládal. Opatrně je ohmatával, tak jako si člověk jazykem opatrně kontroluje bolavý zub, a najednou tady byli —
Dvě stě mrtvých arcikancléřů, jejichž řada se ztrácela kdesi v temném nedohlednu minulosti, ho jeden za druhým pozorovali nevidoucíma očima. A proto je taková zima, pomyslel si, protože teplo prosakuje do světa mrtvých. Oh, ne…
Když klobouk promluvil, Mrakoplaš viděl, jak se pohnulo dvě stě rtů současně.
Kdo jsi?
Mrakoplaš, opakoval si Mrakoplaš. A ve vnitřních prostorách své hlavy si sám pro sebe tichounce zavolal… pomoc!
Cítil, jak se mu kolena podlamují pod tíhou staletí.
Jaké to asi je, když je člověk mrtvej? pomyslel si.
Smrt není nic jiného než spánek, řekli mrtví mágové.
No jo, ale jaké to je? nedal se odbýt Mrakoplaš.
Až sem ty válečné kánoe připlují, budeš mít skvělou příležitost to zjistit, Mrakoplaši.
S výkřikem hrůzy pozvedl Mrakoplaš ruce vzhůru, a tak si strhl klobouk z hlavy. Zpět do vědomí se mu rychle nahrnuly skutečný obraz a zvuk, ale vzhledem k tomu, že mu těsně u hlavy někdo ze všech sil bušil do poplašného gongu, nebyla to zase taková úleva. Teď už mohl kánoe vidět i on. Prořezávaly vodu s děsivou nehlučností. Ty postavy v černém, které zabíraly pádly, měly ječet a řvát, ne že by pak situace byla méně kritická, ale odpovídalo by to alespoň všeobecným představám. To zlověstné ticho dávalo tušit velmi ošklivé úmysly.
„U bohů,“ odfrkl si Mrakoplaš, „To bylo strašné. A tohle je ještě horší.“
Na palubu se vyrojili námořníci se šavlemi v rukou. Conina poklepala Mrakoplašovi na rameno.
„Pokusí se nás zajmout živé,“ řekla.
„Ano?“ odtušil mdle Mrakoplaš. „Aspoň to.“
Pak si vzpomněl ještě na něco, co slyšel o klačských otrokářích, a v krku mu vyschlo.
„Víš, oni totiž…, totiž ty…, oni budou chtít dostat především tebe,“ vypravil ze sebe. „Slyšel jsem, co dělají s—“
„Myslíš, že bych to měla vědět?“ zeptala se Conina. K Mrakoplašově hrůze, jak se zdálo, nenašla žádnou zbraň.
„Uvrhnou tě do serailu!“
Pokrčila rameny. „Mohlo by to se mnou dopadnout hůř.“
„Ale to má všude vevnitř špičaté hřeby, a když zavřou dveře—“ pokoušel se ještě Mrakoplaš. Kánoe se mezitím přiblížily natolik, že bylo možno rozeznat odhodlané výrazy jejich posádek.
„To není serail, to je železná panna. Copak ty nevíš, co je to serail?“
„Hmm…“
Řekla mu to. Zrudl.
„No, v každém případě mě budou muset nejdřív zajmout,“ prohlásila Cenina se zábleskem v oku. „Myslím, že jediný, kdo by tady měl mít strach, jsi ty.“
„Proč já?“
„Ty jsi jediný, kdo tady má sukni.“
„To je přece róba —“ zaprotestoval Mrakoplaš popuzeně.
„Róba, šaty, sukně. Modli se, aby poznali, že je v tom nějaký rozdíl.“
Mrakoplašovi na rameno dopadla ruka s prsty velikosti banánů, ozdobená prsteny a náramky, a otočila ho čelem vzad. Kapitán, střeďan stavěný podle klasického medvědího vzoru, se na něj usmál. Pod hustým porostem obličeje toho však z úsměvu moc vidět nebylo.
„Ohó!“ prohlásil. „Oni vědí ne, že my čaroděje na palubě máme! On udělá v břiše jim oheň pálící zelený! He?“
Temný porost obočí se mu spojil nad kořenem nosu, když zjistil, že Mrakoplaš není připraven okamžitě vrhnout na útočníky záplavu zničující magie.
„He?“ naléhal a jeho tón proměnil tu jedinou slabiku v celou řadu strašlivých výhrůžek, při nichž tuhla krev v žilách.
„Jo, no jo, jasně, já si jenom musím — já si jenom podvážu bedra,“ zablekotal Mrakoplaš. „Jo, podvazuju si bedra, pro jistotu. Takže zelený oheň, co?“
„A taky ty dělej jim v kostech rozžhavené olovo,“ řekl kapitán. „Dál jejich kůže, aby má puchýř z oheň, a do jejich hlava zevnitř živý škorpion pusť, ať žere bez milosrdnosti, a potom —“
První kánoe dorazila k lodnímu boku a přes zábradlí přeletělo několik lanek s háky na konci. Když se nad zábradlím objevila hlava prvního útočníka, rozběhl se kapitán tím směrem. Na okamžik se zastavil a obrátil se k Mrakoplašovi.
„Ty podvazuj rychle. Nebo nebudeš máš co podvazovat, jasný?“
Mrakoplaš se obrátil ke Conině, která se opírala o zábradlí a prohlížela si nehty.
„Tak už aby ses do toho rychle pustil,“ prohlásila klidně. „To máme padesát zelených ohňů a tekutých olov a k tomu ještě vedlejší objednávka na pár puchýřů a škorpionů, a to už vůbec nemluvím o nemilosrdnosti.“
„A takový věci se mi stávají pořád,“ zaúpěl.
Naklonil se přes zábradlí a podíval se na ten kus lodě, který považoval za hlavní palubu. Útočníci vítězili už samotným počtem a k zneškodnění bojující posádky užívali sítě a provazy. Pracovali absolutně mlčky, bili a sráželi námořníky na palubu, a pokud to jen trochu šlo, vyhýbali se použití zbraní.
„Nechtějí si poškodit zboží,“ prohlásila Conina. Mrakoplaš s hrůzou pozoroval, jak se pod záplavou tmavých postav zřítil k zemi i kapitán, jemuž se ze rtů, zdánlivě nelogicky, draly výkřiky: „Zelený oheň! Zelený oheň!“
Mrakoplaš ustoupil. V magii byl sice slabý, ale zatím zaznamenal stoprocentní úspěch v tom zůstat až dosud naživu a nechtěl si pokazit průměr. Jediné, co potřeboval, bylo naučit se včas plavat, aby se mohl včas vrhnout do moře. Za pokus to stálo.
„Na co čekáme? Zmizme, dokud jsou zaměstnaní,“ naklonil se ke Conině.