„Potřebuju meč,“ odpověděla mu.
„Za minutu už si budeš těžko vybírat.“
„Jeden mi stačí.“
Mrakoplaš kopl do Zavazadla.
„Tak pojď,“ prohlásil zavile, „máš před sebou pěknej kus po vodě. To si zaplaveš!“
Zavazadlo s přehnanou nonšalancí vystrčilo nožičky, pomalu se otočilo a přidřeplo Conině k nohám.
„Zrádče!“ prohlásil Mrakoplaš směrem k jeho pantům.
Zdálo se, že je po boji. Pět útočníků se vyšplhalo po příkrých lodních schůdkách na zadní palubu, zatímco většina jejich druhů hlídala na hlavní palubě zajatou posádku. Jejich vůdce si stáhl z obličeje masku a vrhl na Coninu krátký a temný pohled. Pak se obrátil a na Mrakoplaše vrhl pohled o něco delší a temnější.
„Tohle je roucho!“ upozorňoval ho rychle Mrakoplaš. „A uděláte dobře, když budete opatrní, protože já jsem mág.“ Potom se zhluboka nadechl a pokračoval. „Dotkněte se mě prstem a uvidíte, že si budu přát, abyste to neudělali. Varuju vás!“
„Mág? Z mágů nikdy nebyli pořádní otroci,“ zamyslel se nahlas náčelník.
„Absolutní pravda,“ přitakal Mrakoplaš, „takže když se mi uklidíte z cesty, abych mohl odejít —“
Náčelník se otočil nazpět ke Conině a mávl na jednoho ze svých společníků. Palcem ukázal na Mrakoplaše.
„Nemusíš ho zabít rychle. Tak mě napadá —“ zarazil se a ohrozil Mrakoplaše úsměvem plným zubů. „Možná…, ale ano. A proč ne? Umíš zpívat, mágu?“
„Možná že jo,“ řekl Mrakoplaš opatrně, „Proč?“
„Třeba jsi právě takový muž, jakého potřebuje Serif na práci v harému.“ Několik otrokářů se začalo podezřele usmívat.
„Mohla by to být opravdu unikátní příležitost,“ pokračoval náčelník, když viděl, že má u obecenstva úspěch. Úsměvy na tvářích jeho druhů se ještě rozšířily.
Mrakoplaš o krok couvl. „Nemyslím, že by to bylo něco pro mě,“ prohlásil. „Ale stejně dík za nabídku. Myslím, že na takové zaměstnání nejsem dostatečně disponovanej.“
„Oh, naopak, já si myslím, že bys mohl být,“ prohlásil vůdce a oči mu zazářily. „V té tvojí výbavě je dokonce ještě kousek navíc.“
„Ó, ty má magická prostoto,“ zabručela Conina. Vrhla rychlý pohled na muže po svém levém a pak po pravém boku a ruce se jí daly do pohybu. Ten probodnutý nůžkami na tom byl ve srovnání s tím, kterého poškrabala hřebenem, o něco lépe, když uvážíte, co dokáže z obličeje udělat taková řada kovových zubů. Pak se bleskově sehnula, sebrala meč, který upustil jeden z vyřízených mužů, a vrhla se na zbývající dva.
Náčelník se při zoufalých výkřicích svých lidí otočil a těsně za sebou uviděl Zavazadlo s doširoka otevřeným víkem. Pak do něj zezadu narazil plnou silou Mrakoplaš a srazil ho kupředu, do nicoty, která ležela v mnohorozměrných útrobách truhly.
Ze Zavazadla se ozval začátek výkřiku, ale ten umlkl, jako když ho utne.
Pak zaznělo cvaknutí podobné zasunutí závor na branách samotného pekla.
Mrakoplaš o několik kroků ustoupil a celý se třásl. „Výjimečná příležitost,“ zamumlal tiše sám pro sebe, protože mu konečně náčelníkova narážka došla.
Zato teď měl opravdu výjimečnou příležitost pozorovat Coninu v boji. Jen málo mužů něco takového vidělo dvakrát.
Když na dva piráty zaútočila štíhlá drobná dívka, postavili se jí s pobaveným úsměvem, který vzápětí prošel rozličnými proměnami. Zamyšlení, nedůvěra, úžas, zděšení a nakonec panická hrůza ve chvíli, kdy zjistili, že jsou uzavřeni do lesklého kruhu poletující nabroušené oceli, který se neustále zmenšuje.
Posledního tělesného strážce nebohého náčelníka se zbavila několika tak ostrými útoky, že Mrakoplašovi při pohledu na ně vytryskly slzy z očí. Aniž se zastavila, plynulým pohybem přeskočila zábradlí a snesla se na hlavní palubu. K Mrakoplašovu dotčenému úžasu se Zavazadlo vrhlo za ní. Svůj dopad utlumilo prostě tím, že skočilo na hlavu jednoho z otrokářů. Tím přispělo k všeobecné panice. Je strašné, když na vás s rychlostí blesku a děsivě přesnou technikou školeného zabijáka zaútočí půvabná dívenka v bílých kvítkovaných šatečkách, ale pro mužské ego je ještě horší, když je jeho vlastník podupán a pokousán cestovním zavazadlem; koneckonců je to ošklivý zážitek nejen pro to ego, ale i pro celý zbytek jeho chlapa.
Mrakoplaš se na to opatrně díval přes zábradlí.
„Vejtaho,“ zabručel.
Kousek od Mrakoplašovy brady narazil do lodního zábradlí vrhací nůž, se zabzučením se odrazil, proletěl mu kolem ucha a zmizel v nenávratnu. Mrakoplaš ucítil palčivou bolest, přejel si bradu rukou, a když spatřil slabě zakrvácené prsty, vyděsil se k smrti a tiše se sesul k zemi. Nebylo to tím, že by nesnášel pohled na krev, takovýmhle způsobem na něj působil jen pohled na krev vlastní.
Tržiště na morporském náměstí Náhlého osvícení, rozlehlá plocha kočičích hlav před branami Neviditelné univerzity, hučelo jako úl.
Říkalo se, že v Ankh-Morporku se dá koupit všechno kromě piva a žen, protože jedno jako druhé člověka dříve nebo později opustí. Na náměstí bylo k dostání skoro všechno, trh se rok za rokem pomalu rozrůstal, přibýval stánek za stánkem, bouda za boudou, až poslední noví příchozí už se museli se svými pultíky opřít o samy prastaré zdi Univerzity. Je třeba přiznat, že kamenné stěny Univerzity jim dokonce posloužily jako skvělá vývěsní plocha, na které byly vystaveny desítky rozličných látek, hotových oděvů i celé věnce kouzelných přívěsků a talismanů.
Nikdo si nevšiml, že se brány otevřely dovnitř. Jenže z Univerzity se vyvalilo ticho a začalo se rozlévat po hlučném, živém náměstí, jako se první malé vlnky přílivu rozlévají pobřežním močálem. Ono to ve skutečnosti vůbec nebylo pravé ticho, ale děsivý řev antihluku. Ticho není protikladem zvuku, je to pouze jeho nepřítomnost. Tohle však byl zvuk, který leží na opačné straně ticha, antihluk a jeho neslyšné decibely dusily i ten nejposlednější zvuk na trhu jako vrstva tlustého sametu.
Davy se začaly divoce rozhlížet a lidé, podobní zlatým rybičkám, němě otvírali ústa. Výsledek jejich snažení byl stejný. Všechny oči se obrátily k bránám.
Za tou kakofonií ticha se z nich totiž muselo valit ještě něco jiného. Stánky, které stály nejblíž otevřených bran, se totiž začaly se skřípotem sunout po dláždění a za sebou trousily zboží. Jejich majitelé uskakovali z cesty, protože stánky narazily na další řadu bud a pultů a nezadržitelně se i s nimi sunuly dál a hromada prodejních pomůcek rostla a rostla, až se mezi ní a stěnami Univerzity vytvořil na celou šíři náměstí široký volný prostor.
Vyprahlo Dlouhůl, dodavatel masových pirohů s výrazně osobitou chutí, vyhlídl přes okraj svého zničeného stánku právě včas, aby zahlédl, jak se v branách Univerzity objevili mágové.
Mágy dobře znal, nebo alespoň do téhle chvíle si myslel, že je zná. Byli to bezstarostní starší hoši, svým způsobem celkem neškodní, kteří se oblékali tak trochu jako starodávné kanape. Navíc byli vždycky nakloněni koupit jakýkoliv z jeho produktů, který by jinak musel odepsat na konto překročené záruční lhůty a poněkud výraznější vůně, než s jakou se byla ochotna smířit průměrná hospodyně.
Ale tihle mágové, to bylo pro Vyprahla něco nového. Vešli na náměstí Náhlého osvícení, jako kdyby jim patřilo. Kolem nohou jim probleskovaly malé modré jiskřičky. Zdáli se takoví nějací vyšší.