„Otrokáři s sebou odvezli ten klobouk?“
„Tak tenhle tón na mě nezkoušej! Já nespala ve chvíli, kdy—“
Mrakoplaš zavířil rukama jako rameny větrného mlýna. „Nenene, jen se nerozčiluj, žádnej tón nezkouším. Jenom bych si to rád promyslel…“
„Kapitán říká, že se piráti pravděpodobně vrátili nazpět do Al Kali,“ řekla Conina. „Je tam prý místo, kde se shromažďují všechny kriminální živly, takže bychom mohli rychle —“
„Já nevím, proč bychom se tím měli ještě dál zabývat,“ prohlásil Mrakoplaš. „Klobouk se chtěl dostat co nejdál od Univerzity, nechtěl se tam vrátit a já nevěřím, že by se tam otrokáři zastavili najedno rychlé sherry na stojáka.“
„Ty bys to nechal jen tak?“ řekla Conina s nelíčeným úžasem.
„Někdo to jen tak nechat musí. Proč ne já?“
„Ale vždyť jsi tvrdil, že je to symbol všeho mágstva! Něco, po čem touží všichni mágové! To přece nemůžeš nechat jen tak!“
„Ne? Tak se koukej.“ Mrakoplaš se pohodlně opřel. Cítil podivné překvapení. Právě udělal rozhodnutí. Bylo jeho. Patřilo jen jemu. Nikdo ho k němu nenutil. Občas měl dojem, že celý jeho život je jediným plynulým řetězem nepříjemností a malérů, do kterých se dostal kvůli tomu, co chtěli jiní lidé, ale tentokrát se rozhodl sám, a je to. V Al Kali vystoupí z lodi a najde nějaký způsob, jak se dostat domů. Svět ať si klidně zachraňuje někdo jiný, a hodně štěstí! On má své rozhodnutí.
Pak se mu ale nakrabatilo čelo. Jenže proč se potom necítí ani trošičku šťastný?
Protože to tvoje rozhodnutí je pitomost, ty idiote.
Tak to ne. Už jsem v hlavě slyšel spoustu různejch hlasů a mám toho dost. Ven.
Ale já sem patřím.
To chceš říct, že ty jsi já?
Tvoje svědomí.
Oh.
Nesmíš připustit, aby byl klobouk zničen. Je to symbol všeho…
… no jo, já vím…
… symbol veškeré magie a tradic. Magie pod kontrolou lidstva. Nechtěl by ses vrátit nazpět do té temné prastorie…
… Cože?…
Prastorie…
Myslíš prehistorie?
Jasně, to je ono. Prehistorie. Zpátky do prehistorie, kdy vládla syrová magie. Denně se otřásaly samy základy reality. Muselo to být hezky ošklivé, to si tedy řeknu!
A jak to vím?
Dědičná paměť. Podvědomí.
Sákryš! Takže já to mám taky?
No, částečně.
Tak dobře, ale proč zrovna já?
Ty totiž v nitru cítíš, že jsi skutečný mág. Slovo mág máš vyryto hluboko v srdci.
„Jo, to je všechno hezký,“ zabručel s pocitem křivdy Mrakoplaš, „jenže se pořád setkávám s lidma, kteří by to chtěli vidět na vlastní oči.“
„Co jsi říkal?“ zeptala se Conina.
Mrakoplaš upřel oči k temnému pásku na obzoru a ztěžka si povzdechl.
„To já si jen tak mluvím pro sebe.“
Mykadlo kritickým pohledem obhlížel klobouk. Obcházel stůl a zpytoval ho ze všech stran. Nakonec pronesclass="underline" „Vypadá velice dobře. Kde jste dostal ty oktaríny?“
„Jsou to jenom skutečně kvalitní ankíny,“ přiznal se Pozinkl. „Oklamaly i vás, že?“
Byl to vznešený klobouk. Pozinkl musel sám sobě v duchu připustit, že vypadá lépe než ten původní. Starý arcikancléřský klobouk už byl dost omšelý, zlaté krajky začernalé a matné. Tahle replika byla mnohem pěknější. Měla styl.
„Zvlášť se mi líbí krajka,“ usmál se zálibně Mykadlo.
„Taky to trvalo bůhví jak dlouho.“
„Proč jste to nezkusil s magií?“ Mykadlo pohnul ve vzduchu prsty a sevřel chladnou orosenou sklenici, která se před ním zhmotnila z čirého vzduchu. Pod papírovým paraplíčkem a ovocným salátem obsahovala nějaký ulepený drahý alkohol.
„Nefungovalo to,“ odpověděl Pozinkl. „Ne a ne se mi podařit v tom správném provedení. Každý zekín jsem na něj musel našít vlastní rukou.“ Sundal víko z nové kožené krabice.
Mykadlo se rozkašlal do sklenice. „Počkejte, ještě ho neuklízejte,“ řekl a vzal klobouk z rukou mladšího mága. „Vždycky jsem toužil po tom vyzkoušet si tenhle —“
Pak se obrátil k velkému zrcadlu na stěně pracovny a nábožným gestem si posadil klobouk na dlouho nemyté lokny.
Končil první den působení Prazdroje a mágové už stačili změnit téměř všechno s výjimkou sebe.
Pokusili se o to všichni, potichu a na místech, kde věřili, že je nikdo nevidí. V tichu své pracovny to zkusil dokonce i Pozinkl. Podařilo se mu omládnout o dvacet let a pořídit si hrudník, na kterém by se dalo rozbíjet kamení, ale ve chvíli, kdy ztratil soustředění, splasknul s velmi nepříjemnými pocity do své původní podoby a věku. Na těch proměnách bylo něco pružného. Čím víc jste to zkoušeli, tím rychleji se to vracelo. Čím tvrději jste vrhli zaklínadlo, tím tvrději zasáhl zpětný proces. Ostnaté železné koule, meče a palcáty byly většinou považovány za velmi nebezpečné zbraně, ale to všechno nebylo celkem nic ve srovnání s tím, když se vám najedou vrátilo odčarovaných dvacet let a udeřilo vás do týla.
Bylo to pravděpodobně tím, že žádná zaklínadla nazabírají u věcí, které mají, jako mládí, svou vnitřní magii. V každém případě ale mágové docílili několika důležitých vylepšení. Tak například Mykadlovu róbu teď představovala kompozice ze směsi čistého hedvábí a záplavy krajek, pravý to skvost drahého nevkusu, takže starší mág vypadal jako kus rudého želé ověšený ozdobnými háčkovanými dečkami.
„Slušel by mi, co myslíte?“ zeptal se Mykadlo.
Upravil si klobouk na hlavě tak, že jeho krempa dostala přehnaně švihácký sklon.
Pozinkl mlčel. Díval se z okna.
I venku došlo, pravda, k několika vylepšením. Byl to rušný den.
Staré kamenné zdi zmizely. Kolem Univerzity se táhlo zbrusu nové zábradlí. Za ním se matně črtalo město, pravá báseň z bílého mramoru a červených tašek. Reka Ankh už nebyla tou stokou plnou kalu a nečistoty, kterou se naučil důvěrně znát už v mládí, ale změnila se ve stuhu lesklou jako sklo. Tu a tam z její vody, čisté jako horský pramen,[12] vystrčil klavu kapr a lapl po nějakém hmyzu.
Při pohledu ze vzduchu musel Ankh-Morpork doslova oslepovat. Zářil. Špinavý nános staletí zmizel.
To způsobilo, že se Pozinkl cítil podivně nejistý. Cítil se stejně nedobře, jako kdyby na sobě měl nové šaty, které koušou. Jistě, měl na sobě nové šaty a ony skutečně kousaly, ale v tom to nebylo. Ten okolní nový svět byl velmi hezký, vypadal přesně, jak měl vypadat, ale přesto, přesto — chtěl to opravdu změnit, nebo chtěl jenom účelněji uspořádat věci staré?
„Povídám, nevypadá, jako kdyby mi ho dělali na míru?“ prohlásil Mykadlo.
„Prosím?“
„Klobouk, člověče.“
„Aha. Ehm. Velmi — slušivý.“
S těžkým povzdechem si Mykadlo sundal z hlavy tu barokní pokrývku a opatrně ji vrátil nazpět do krabice. „Raději bychom mu to měli odnést,“ řekl nakonec. „Už se po něm začíná ptát.“
„Pořád musím myslet na ten pravý klobouk. Kde teď asi je?“ řekl Pozinkl.
„Tady,“ řekl Mykadlo a pevnou rukou poklepal na víko kožené krabice.
„Já myslel ten pravý.“
„Tohle je ten pravý.“
„Ale já myslel —“
„Tohle je arcikancléřský klobouk,“ Mykadlo vyslovoval jasně a zřetelně. „Měl byste to vědět, vždyť jste ho udělal sám.“
12
Pozn. autora: Občané Ankh-Morporku ovšem tvrdili, že řeka byla dostatečně čistá vždycky. Argumentovali tím, že voda, která prošla tolika ledvinami, musí být čistá jako málokterá kapalina.