„Ano, ale —“ začal kvestor nešťastně.
„Když to vezmeme z druhé strany, vy byste přece nikdy nevyrobil padělek, že ne?“
„Ne takový, jako —“
„Je to jen klobouk. Je tím, co si o něm lidé myslí, že je. Lidé ho vidí na hlavě arcikancléře a myslí si, že je to ten pravý. A v určitém slova smyslu to ten pravý opravdu je. Věci jsou definovány podle toho, k čemu slouží. A lidé samozřejmě také. To je nejvšeobecnější základ magie.“ Mykadlo udělal dramatickou přestávku a pak vstrčil krabici s kloboukem Pozinklovi do rukou. „Cogitum hergot klobuco, dalo by se říci.“
Pozinkl se věnoval studiu starých jazyků a teď dělal, co se dalo.
„Myslím, tedy jsem klobouk?“ pokusil se.
„Co jste to říkal?“ zeptal se Mykadlo, když vykročili po schodišti dolů, do nového interiéru Velké síně.
„Uvažoval jsem o tom, jestli to s tím kloboukem není přece jen trochu bláznivé?“ nadhodil Pozinkl.
„Hlavně už mlčte, ano?“
Nad městem za okny stále ještě ležel mlhavý závoj a jeho stříbrozlaté vrstvy se změnily v paprscích zapadajícího slunce v krev. Narudlé paprsky proudily v mohutných snopech dovnitř a prosvětlovaly každý kout síně.
Peníz seděl na svém stolci a přes kolena měl položenu hůl. Pozinkla napadlo, že chlapce ani jednou neviděl bez ní, což bylo zvláštní. Většina mágů měla hole zastrčeny pod postelí, nebo pověšené u krbu.
Ta tyč se Pozinklovi nelíbila. Byla černá, ale jeho nechuť nepramenila ani tak z barvy, spíš z toho, že mu chlapcova hůl připomínala pohyblivý vstup do jiné, mnohem nepříjemnější soustavy rozměrů. Samozřejmě neměla oči, ale Pozinklovi stejně připadalo, jako by se na něj dívala a tvářila se, jako by znala jeho nejniternější myšlenky, což bylo v daném okamžiku víc, než znal on sám.
Zamrazilo ho, když síní přešli dva mágové a on ucítil, jak od sedící postavy vyzařují mocné dávky syrové magie.
Několik tuctů nejstarších mágů bylo nahloučeno kolem místa, kde chlapec seděl, a v úžasu zíralo na podlahu.
Pozinkl natáhl krk, aby lépe viděl a spatřil —
Svět.
Plul v kaluži černé noci, nějakým nepochopitelným způsobem zasazené do země, a Pozinkl se strašlivou jistotou pochopil, že je to skutečný svět, ne nějaká zhmotnělá představa nebo jednoduchá projekce. Na jeho nebi bylo vidět i postupující mračna a další podrobnosti. Středové kraje pokryté věčným ledem, Vyvažovací světadíl, Kruhové moře. Krajopád, všechno droboučké a v jemných barvách, ale každopádně skutečné…
Najednou si uvědomil, že na něj někdo mluví.
„Ehm?“ prohlásil a silné metaforické ochlazení okolní atmosféry ho rychle vrátilo do skutečnosti. S hrůzou si uvědomil, že mu Peníz adresoval jakousi poznámku.
„Pardon?“ opravil se. „Zahleděl jsem se trochu do toho světa… Je tak…, tak krásný…“
„Náš Pozinkl je estét,“ prohlásil Peníz a jeden nebo dva z mágů, kteří věděli, co to slovo znamená, se krátce uchechtli. „Ale co se týče světa, můžeme ho vylepšit. Říkal jsem, Pozinkle, že kamkoliv se podíváme, vidíme jen krutost, nelidskost a lakotu a podle toho usuzuju, že svět má špatnou vládu, že?“
Pozinkl si najednou uvědomil, že se k němu otočily přinejmenším dva tucty očí.
„Ehm,“ začal opatrně, „myslím, že lidská povaha se nedá změnit.“
Rozhostilo se hrobové ticho.
Pozinkl se zarazil. „Ty to dokážeš?“
„To se teprve musí zjistit,“ prohlásil Mykadlo. „Ale jestli se nám podaří změnit svět, změní se i lidská povaha. Není to tak, bratři?“
„Patří nám město,“ ozval se jeden z mágů. „Já sám jsem stvořil hrad —“
„Vládneme městu, ale kdo vládne světu?“ prohlásil Mykadlo. „Na světě musí být alespoň tisícovka malých králů, panovníků a náčelníků.“
„A mezi nimi není ani jeden, který by při čtení ještě neslabikoval,“ ušklíbl se další mág.
„Patricij číst umí,“ řekl Pozinkl.
„Kdybys mu usekl ukazovák, bylo by po čtení,“ přidal se se svou troškou Mykadlo. „Co se vlastně stalo s tou ještěrkou? No, to je stejně jedno. Podstatné je to, že by světu opravdu měli vládnout lidé moudří a vzdělaní. Svět musí být veden. Strávili jsme celá staletí neplodnými boji sami mezi sebou, ale teď, společně…, kdo může říci, co všechno dokážeme?“
„Dnes nám patří jenom město, zítra celý svět,“ vykřikl někdo v pozadí skupiny.
Mykadlo přikývl. „Zítra svět a —“ v duchu rychle počítal, „v pátek vesmír!“
To znamená, že víkend bude volný, pomyslel si Pozinkl. Pozvedl krabici, kterou nesl v rukou, a chtěl ji podat Penízovi. Ale v té chvíli Mykadlo proplul kolem něj, jediným plynulým pohybem mu ji vzal z rukou a s úklonou ji chlapci nabídl.
„Arcikancléřský klobouk,“ řekl, „který ti, jak si všichni myslíme, po právu náleží.“
Peníz krabici přijal. Poprvé za celou dobu viděl Pozinkl, jak mu po obličeji přeletěl stín nejistoty.
„Nepatří k tomu nějaký zvláštní obřad?“ zeptal se.
Mykadlo zakašlal.
„Já jak bych…, er, ne,“ vypravil ze sebe nakonec. „Ne, myslím, že ne.“ Rozhlédl se po ostatních nejstarších mázích, kteří svorně vrtěli hlavami. „Ne, nikdy se s kloboukem žádný zvláštní obřad nespojoval. S výjimkou hostiny, samozřejmě. Hm. Víš, to není jako korunovace, arcikancléř, víš, vede bratrství mágů, on je takový, on je…“ Mykadlův hlas se pod zlatým pohledem pomalu zpomaloval, „on je, jak bych to…, je první…, ano, on je první mezi sobě rovnými…“
Potom spěšně ustoupil, když se hůl pohnula a zamířila přímo na něj. Zdálo se, jako by Peníz znovu naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu.
„Ne, tak to není,“ řekl nakonec. Pak promluvil znovu a jeho hlas měl to mlhavé zabarvení provázené zvěnou, které, nejste-li prvotřídní mág, můžete získat jen za pomoci velmi drahého audiozařízení. „Obřad bude. Musí být obřad, aby lidé pochopili, že se mágové chopili vlády. Nebude však tady. Sám vyberu vhodné místo. A zúčastní se ho všichni mágové, kteří kdy prošli branami Univerzity, je to jasné?“
„Někteří z nich žijí velmi daleko,“ namítl Mykadlo opatrně. „Budou potřebovat nějaký čas na cestu, takže kdy jste si asi představoval, že by —“
„Jsou to mágové!“ vykřikl popuzeně Peníz. „Mohou se sem dostavit během jediného mrknutí oka! Dal jsem jim sílu! Kromě toho —“ hlas mu poklesl skoro k normálnímu tónu, „Univerzita skončila. Nikdy nebyla pravým domovem magie, jenom jejím vězením. Vybuduji pro nás nové místo.“
Zvedl novy klobouk z krabice a usmál se na něj. Pozinkl s Mykadlem zadrželi dech.
„Ale—“
Všichni se ohlédli. To promluvil Kebab Zovce, strážce tradic, a teď stál na svém místě a otvíral a zavíral ústa, jako by oněměl.
Peníz se k němu obrátil a pozvedl jedno obočí.
„Nechcete přece zrušit Univerzitu, že ne?“ zeptal se nevěřícím tónem stařičký mág a hlas se mu třásl.
„Už jí není zapotřebí,“ odpověděl Peníz. „Je to jen neútulné místo plné prachu a starých knih. To už je za námi. Není to tak…, bratři?“
Ozval se sbor nejistého mumlání. Mágové si dovedli jen velmi těžko představit život bez staré dobré NU. Ale na druhé straně, když o tom člověk trochu přemýšlel, bylo na ní spousta prachu, to ano, a knihy měly nějakou tu stovku let za sebou.
„Koneckonců…, bratři, řekněte…, kdo z vás byl v těch posledních dnech ve vaší temné knihovně?