Magie je teď uvnitř vás, a ne uvězněná mezi starými pergameny. Není to skvělá věc? Není snad mezi vámi jediný, kdo by v posledních dvaceti čtyřech hodinách neprovedl víc magických operací, a tím myslím skutečnou magii, než předtím za celý život? Je snad mezi vámi jediný, který by se mnou v hloubi svého srdce opravdu nesouhlasil?“
Pozinkl se otřásl. V hloubi jeho srdce se probudil jeho vnitřní Pozinkl a dral se ven, aby se dal slyšet. Byl to Pozinkl, který najednou zatoužil po těch tichých dnech, jaké vládly ještě před několika desítkami hodin, kdy byla magie mírná a přítulná a potulovala se po Univerzitě v měkkých pantoflích. Vždycky jí zbylo trochu času na skleničku sherry, nebyla jako rozpálený meč, který vám někdo vráží do mozku, a hlavně a především — nezabíjela lidi.
Zachvátila ho hrůza, když cítil, jak se mu hlasivky zachvívají a navzdory jeho obrovské námaze se chystají nesouhlasit.
Hůl se ho snažila zaměřit. Cítil, jak ho hledá. Nechá ho zmizet, stejně jako chudáka starého Biliára. Pevně sevřel čelisti, ale nepomáhalo to. Cítil, jak se mu dme hrudník a čelisti začínají skřípat.
V tom okamžiku Mykadlo nejistě přešlápl a plnou vahou mu dupl na nohu. Pozinkl zaječel.
„Promiňte,“ omlouval se Mykadlo.
„Stalo se něco, Pozinkle?“ zeptal se Peníz.
Pozinkl poskakoval po jedné noze, najednou se celý uvolnil, a zatímco noha úpěla v agónii, jeho tělo zaplavila úleva. Málokdo v historii mohl cítit takovou radost z toho, že mu na nohu dupl víc než metrák otylého mágstva.
Zdálo se, že jeho výkřik zlomil kouzlo okamžiku. Peníz si povzdechl a vstal.
„Byl to dobrý den,“ řekl.
Byly dvě hodiny po půlnoci. V ulicích Ankh-Morporku se jako gigantičtí hadi klikatily kotouče mlhy, ale prováděly to v naprosté samotě. Mágům se nelíbilo, když ostatní lidé zůstávali po půlnoci vzhůru, takže si to nikdo nedovolil. Místo toho se obyvatelé dávno před půlnocí ukládali k neklidnému spánku očarovaných.
Na náměstí Zlomených měsíců, kdysi pravé přehlídce tajemných i tajných radostí, v jejíchž plátěných stanech a stáncích osvětlených pochodněmi mohl člověk dostat všechno od talíře pikantních úhořů v aspiku po venerickou chorobu, teď bylo pusto. I tady se točila a svíjela mlha, která se s postupující nocí pomalu srážela na dláždění.
Stánky zmizely a byly vystřídány lesklým mramorem a velkou sochou představující ducha čehosi, obklopenou osvětlenými vodotrysky. Tiché šplouchání vody byl jediný zvuk čeřící hladinu cholesterolu v tichu, které tisklo srdce města ve svém sevření.
I v temných budovách Neviditelné univerzity vládlo ticho a tma. Ale pozor —
Pozinkl se plížil temnými chodbami jako dvounohý pavouk, přebíhal — nebo se alespoň rychle belhal — od sloupu ke sloupu, až se dostal k prakticky zakázaným dveřím knihovny. Nervózně se rozhlédl okolní tmou a po chvilkovém zaváhání tiše a opatrně zaklepal.
Z těžkého dřeva se linulo hrobové ticho. Ale oproti bezduchému tichu, které drtilo v sevření zbytek Univerzity, tohle bylo ticho jiné, naslouchající, pozorné a ostražité. Podobalo se spící kočce, která právě otevřela jedno oko.
Když už to nemohl déle vydržet, spustil se Pozinkl na kolena a opřený o ruce se pokusil nahlédnout pode dveře. Nakonec přitiskl ústa co nejtěsněji k zaprášené škvíře pod nejspodnějším závěsem a zašeptaclass="underline" „Hej! Ehm. Slyšíte mě?“
Byl si jistý, že ve tmě kdesi uvnitř se něco pohnulo.
Zkusil to podruhé a jeho nálada s každým poplašeným úderem srdce kolísala mezi hrůzou a nadějí.
„Povídám, slyšíte? To jsem já, Pozinkl. Pamatujete si na mě? Mohl byste na mě promluvit, prosím?“
Možná že to opravdu byly tiché kroky velkých bosých chodidel, která se kdesi za dveřmi plížila temnotou, ale mohlo to být taky docela obyčejné praskání Pozinklových nervů. Pokusil se několikrát polknout, aby se zbavil strašlivé vyprahlosti v hrdle, a začal znovu.
„Podívejte, máte pravdu, ale koukněte, oni mluví o tom, že zavřou knihovnu!“
Ticho zesílilo. Spící kočka natáhla ucho.
„To, co se teď děje, je špatné!“ svěřil se tichu nešťastný kvestor a vzápětí si vyděšeně přitiskl ruku na ústa, zděšen tím, co řekl.
„Oook?“
Zvuk byl spíš tušený než řečený, byl nejtišší ze všech, podobal se říhnutí nesmělého švába.
Pozinkl, náhle plný důvěry, přitiskl ústa ještě blíž ke škvíře.
„Máte tam, ehm, Patricije?“
„Oook.“
„A co toho pejska?“
„Oook.“
„Výborně.“
Pozinkl se pod temným pláštěm noci pohodlně natáhl a zabubnoval prsty na chladné dláždění.
„Vy byste mě asi nevzal k sobě, že?“
„Oook!“
Pozinkl udělal zarmoucený obličej.
„A nepustil byste mě dovnitř alespoň na pár minut? Potřeboval bych s vámi probrat něco velmi důležitého jako muž s mužem.“
„Eeek.“
„Chtěl jsem říct s opem.“
„Oook.“
„Koukněte a nevylezl byste ven?“
„Oook.“
Pozinkl si povzdechl. „Je to překrásný důkaz vaší loajality, ale vždyť tam nakonec zemřete hladem.“
„Oook, oook.“
„Jak jinudy?“
„Oook.“
„Tak dobrá, ať je po vašem,“ povzdechl si opět Pozinkl. Ale z nějakého důvodu se po tom rozhovoru cítil lépe. Jak se zdálo, každý na Univerzitě žil v jakémsi podivném snu, zatímco knihovník nechtěl na celém světě nic jiného než měkké ovoce, pravidelnou dodávku registračních karet a zhruba jednou za měsíc si odskočit za zdi Patricijovy soukromé zoologické zahrady.[13] Bylo to neuvěřitelně uklidňující.
„Takže s banány a tak je všechno v pořádku?“ zeptal se po další přestávce.
„Oook.“
„Hlavně nikoho nepouštějte dovnitř, ano? Ehm. Myslím si, že je to strašlivě důležité.“
„Oook.“
„Výborně.“ Pozinkl vstal a oprášil si kolena. Pak přiložil rty ke klíčové dírce a dodaclass="underline" „Nevěřte nikomu.“
„Oook.“
V knihovně nebyla naprostá tma, protože srovnané řady magických knih vydávaly slabou oktarínovou záři, způsobenou magickým prosakováním silného okultního pole. Záře byla dost silná, aby osvětlila barikádu regálů zapřených o dveře.
Bývalý Patricij našel bezpečný útulek ve velké sklenici od okurek na knihovníkově stole. Knihovník zabalený do přikrývky seděl pod stolem a na klíně choval Hafala.
Občas pojedl nějaký banán.
Zatím se Pozinkl belhal nazpět temnými chodbami Univerzity, plnými dusivého ticha a mířil do bezpečí vlastní ložnice. Jen proto, že nervózně napínal uši, aby zachytil i ten nejslabší zvuk, zaslechl vzlykot, jehož síla byla těsně na hranici slyšitelnosti.
Ten zvuk tady ani zdaleka nebyl běžný. V místech, kde bydleli starší mágové, na chodbách pokrytých tlustými koberci, jste mohli pozdě v noci zaslechnout všelijaké zvuky, jako například chrápání, tichý cinkot sklenic a skleniček, tiché pobzukování nějaké melodie nebo zabzučení a sykot zaklínadla, které se vychýlilo nesprávným směrem. Ale zvuk tichého pláče, to bylo něco tak nezvyklého, že se Pozinkl přistihl, jak pomalu a opatrně postupuje ke dveřím arcikancléřova bytu.
Dveře byly dokořán. Pozinkl si sice opakoval, že by neměl, připravil se k bleskovému útěku, ale nakonec přece jen opatrně nahlédl dovnitř.