Mrakoplaš zíral; „Co je to?“
„Myslím, že nějaký chrám,“ řekla Conina.
Mrakoplaš stál a němě zíral vzhůru, zatímco do něj naráželi obyvatelé Al Kali, kteří vzápětí pokračovali dál v jakési lidské napodobenině Brownova pohybu. Chrám, pomyslel si. Dobrá, velký tedy opravdu byl a impozantní a architekt využil každý známý trik, aby jeho stavba vypadala ještě větší a velebnější. Chrám měl v každém člověku, který se na něj díval, naopak vzbudit dojem, že člověk je malý a bezvýznamný a zdaleka nemá tolik věží a kopulí. Bylo to místo, které vypadalo přesně tak, jak si ho budete celý život pamatovat.
Jenže háček byl v tom, že Mrakoplaš byl přesvědčený o tom, že když uvidí svatý chrám, tak ho pozná, ale fresky na těch obrovských a samozřejmě impozantních zdech na nic svatého nevypadaly. Tak především, na první pohled bylo vidět, že zobrazení lidé se veselí. Byl si skoro jistý, že se veselí. Jinak to ani nebylo možné. Bylo by moc divné, kdyby to nebyl nějaký druh veselé hromadné slavnosti.
„To ale není tanec, nebo ano?“ prohlásil v marném pokusu popřít to, co mu už nějakou chvíli oznamovaly jeho vlastní oči. „Nebo je to nějaký druh akrobatického cvičení?“
Conina pozvedla oči ke zdem ozářeným jasným slunečním světlem.
„Ani bych neřekla,“ odpověděla mu zamyšleně.
Mrakoplaš se vzpamatoval. „Řekl bych, že dívka jako ty by se na takové věci neměla dívat,“ pravil škrobeně.
Conina se na něj usmála. „A já mám dojem, že mágové to mají také výslovně zakázáno,“ odpověděla mu sladkým hlasem. „Myslím, že se předpokládá, že při pohledu na něco takového oslepneš.“
Mrakoplaš znovu pozvedl obličej, připravený riskovat alespoň jedno oko. Jestli něco takového nemohl čekat, pomyslel si. Vždyť oni ani nic jiného neumějí. Cizí země jsou — prostě cizí země. Dělají tady věci jinak.
Znovu zvedl hlavu a došel k názoru, že některé věci tady dělají v zásadě na chlup stejně, jenom s mnohem větší nápaditostí a podle všeho taky mnohem častěji.
„Chrámové fresky z Al Kali jsou proslulé široko daleko,“ řekla Conina, když se prodírali zástupem dětí, které se pokoušely Mrakoplašovi prodat celou řadu věcí a seznámit ho se svými krásnými příbuznými.
„No docela tomu věřím,“ souhlasil Mrakoplaš. „Koukni, vodpal, jo? Ne, nechci to koupit, nechci ani vědět, co to je. Ne, nechci se s ní seznámit. S ním taky ne. Co? Tohle? Tak s tím už vůbec ne, ty hnusný nestydatý kluku! Vodprejskni laskavě, jo?! A vy koukejte slézt!“
Poslední výkřik patřil houfu dětí, které vyskakovaly na hřbet Zavazadla, aby se svezly. Ubohé Zavazadlo poklusávalo trpělivě Mrakoplašovi v patách a nijak se nesnažilo zbavit dotěrné mládeže. Třeba je nemocné, pomyslel si Mrakoplaš a ta myšlenka ho trochu obveselila.
„Kolik lidí může žít na tomhle světadíle, co myslíš?“ zeptal se.
„Nevím,“ odpověděla Conina, aniž se otočila. „Miliony?“
„Kdybych měl trochu rozumu, nebyl bych tady,“ prohlásil Mrakoplaš procítěně.
V Al Kali, bráně do tajemného světadílu Klač, byli už několik hodin. Mrakoplaš začínal trpět.
V pořádném městě by měla být tu a tam nějaká ta mlha, pomyslel si, lidé by měli žít uvnitř, a ne se ve dne v noci potloukat po ulicích. Všude kolem by neměl být písek a to strašné vedro. A pokud jde o vítr…
Ankh-Morpork měl svůj charakteristický pach, tak typický, že často dokázal přivést k slzám i silného chlapa. Jenže vítr v Al Kali vál z nekonečných pouští a zemí ležících blíž k Okraji. Nikdy neustával a dřív nebo později měl na návštěvníky stejný účinek jako struhadlo na citron. Zanedlouho jste měli dojem, že vám sedřel kůži z těla a brnká vám přímo na nervy.
Ke Conininým citlivým nozdrám přinášel aromatické poselství ze srdce tajemného světadílu, složené z chladu noční pouště, ostrého pachu lvů, vůně pralesního kompostu a pšouků divoké zvěře.
Mrakoplaš z toho pochopitelně necítil nic. Přizpůsobivost je úžasná věc a většina Morporkčanů by neucítila na dva metry ani hořící péřovou matraci.
„Tak kam teď?“ zeptal se. „Co tak někam, kde nefouká ten strašný vítr?“
„Můj otec tady v Kali strávil nějaký čas, když pátral po ztraceném městě Ee,“ řekla Conina. „Mám pocit, že měl velice dobré mínění o místním kradlu. Je to něco jako tržiště.“
„Myslím, že bychom měli projít stánky s obnošenými klobouky,“ zachmuřil se Mrakoplaš. „Mně se to všechno zdá stejně naprosto…“
„Já doufám, že na nás možná někdo zaútočí. To mi připadá jako dobrý nápad. Otec mi vyprávěl, že jen málokterý cizinec, který vstoupí na kradlo, z něj vyjde živý. Říkal, že se tam zdržují ta nejhorší individua.“
Mrakoplaš se nad tím zamyslel.
„Víš, co? Nemohla bys mi to zopakovat ještě jednou a hodně pomalu? Slyšel jsem ještě, jak jsi řekla, že doufali, že, a pak mi začalo zvonit v uších.“
„Chceme se přece dostat mezi zločince, ne?“
„No, chceme není to nejsprávnější slovo,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Tenhle výraz bych já nezvolil.“
„A jak bys to tedy řekl?“
„Er. Já bych řekl, že by to spíš vystihlo slovo nechceme.“
„Ale vždyť jsi přece souhlasil s tím, že musíme klobouk dostat nazpět!“
„Ale o tom, že během toho pokusu umřeme, nepadlo ani slovo,“ bránil se Mrakoplaš zničeně. „To by nikomu nepomohlo, zvlášť ne mně.“
„Otec vždycky říkal, že smrt je jenom dlouhý spánek,“ uklidňovala ho Conina.
„Jo, to mně říkal klobouk taky,“ přikývl Mrakoplaš, když zahnuli do úzké uličky plné lidí, která vedla mezi dvěma stěnami z nepálených cihel. „Ale já si myslím, že musí bejt sakra těžký po ránu vstát.“
„Podívej,“ naklonila se k němu Conina, „vždyť to zase takové riziko není. Jsem s tebou.“
„Jasně, a ty se na to už těšíš, že jo?“ prohlásil Mrakoplaš obviňujícím tónem. Conina je vedla dál úzkou uličkou a kolem nich se hemžili dětští podnikatelé. „To je zase ta tvoje hrozná dědičnost.“
„Raději mlč a snaž se vypadat jako oběť, ano?“
„Jo, tak to umím,“ odfrkl si Mrakoplaš a setřásl ze sebe jednoho z nejaktivnějších členů Dětské obchodní komory. „V tom mám spoustu zkušeností. Naposled ti říkám, že si nechci koupit nikoho, ty mrňavej zvrhlíku!“
Zachmuřeně se rozhlížel po okolních zdech. Trochu ho uklidňovalo, že alespoň tady nebyly žádné ty znepokojující obrázky. Nicméně vítr vál bez přestání, hnal kolem prach a Mrakoplašovi se už z toho písku dělalo špatně. Toužil po tom dát si pár studených piv, studenou koupel a převléct se do čistého prádla. Asi by se potom necítil o mnoho lépe, ale bylo by to alespoň snesitelnější. Jenže bylo pravděpodobné, že tady se stejně pivo nedostane. Je to legrace, že v poměrně chladných městech, jako je Ankh-Morpork, je nejoblíbenějším pitím pivo, které vás zchladí, zatímco v městech, kde se nebe mění v rozpálenou výheň, jako v Al Kali, pijí lidé z malých šálků podivnou hnědou vodu, a ještě k tomu sladkou a vařící. Jejich architektura je taky pochybná. A taky mají ve svých chrámech sochy, které jsou to — nejsou to — jsou nevhodné. Tohle není nic pro pořádného mága. Určitě mají nějaké místní náhražky, zaklínače nebo něco takového, ale nic, co by se dalo nazvat poctivou magií…