Conina kráčela pružným krokem před ním a spokojeně si pobrukovala veselou melodii.
Tobě se docela líbí, co? To se pozná, ozval se hlásek v jeho hlavě.
Ale k sakru, pomyslel si Mrakoplaš. To je zase moje svědomí?
Tvoje libido. Je tady hrozná tlačenice, nezdá se ti? Neudělal sis to od té doby, co jsem tady bylo naposled.
Hele, běž pryč, jo? Já jsem mág! A mágům vládne mozek, ne srdce!
Jenže tady hlasují tvé žlázy a ty mi říkají, že co se týká touhy těla, je tvůj mozek v menšině.
Ano? Jenže mozek má právo veta!
Pch! To si myslíš ty. S tímhle nemá nic společného ani tvoje srdce. Mimo jiné, víš, že srdce není nic jiného než sval, který ti prohání tělem krev? Ale podívej se na to takhle: tobě se přece líbí, ne?
No… Mrakoplaš zaváhal. Jo, pomyslel si, er, ona…
Bezvadná společnice, co? Překrásný hlas, ne?
No, to jistě…
Chtěl bys z ní vidět víc?
No… Mrakoplaš si s úžasem uvědomil, že ano, chtěl by. Nebylo to tím, že byl dost zvyklý na ženskou společnost, ale zdálo se, že jsou ženy většinou zdrojem nepříjemností. Taky je přece známo, že něco takového má velmi špatný vliv na magické schopnosti, i když na druhé straně zase jeho magické schopnosti, které měly kvality gumového kladívka, by to tolik ohrozit nemohlo.
No vidíš, vždyť ty vlastně nemáš co ztratit, co? vetřelo se mu do myšlenek olejovitým tónem jeho libido.
Přesně v tomhle okamžiku si Mrakoplaš uvědomil, že něco důležitého postrádá. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co to je.
Už několik minut se mu nikdo nepokusil nic prodat. V Al Kali to znamená, že jste pravděpodobně mrtev.
On, Conina a Zavazadlo byli úplně sami v úzké temné uličce. Odněkud z dáli se k nim nesl ruch města, ale v jejich bezprostředním okolí nebylo nic než vyčkávavé ticho.
„Všichni utekli,“ zabručela Conina.
„Myslíš, že nás teď přepadnou?“
„Je to možné. Tři muži nás sledují po střechách.“
Mrakoplaš zvedl hlavu ve stejné chvíli, kdy se na dláždění shora lehce snesly tři postavy v černých rozevlátých pláštích. Když se ohlédl, zjistil, že další dvě postavy v černém se objevily za rohem. Všech pět mužů mělo v rukou dlouhé zahnuté šavle, a i když měli spodní část obličeje maskovanou, nebylo těžké uhodnout, že se ďábelsky šklebí.
Mrakoplaš zabubnoval klouby na víko Zavazadla.
„Trhej,“ křikl. Zavazadlo chvilku nerozhodně přešlapovalo, pak se ale odšouralo Conině k nohám a zůstalo stát. Zatvářilo se poněkud rozpačitě, ale jak si Mrakoplaš se záchvěvem žárlivé hrůzy uvědomil, i dost elegantně.
„No tohle, ty…“ zavrčel a kopl Zavazadlo do boku, „ty kabelko!“
Posunul se blíž k dívce, které na tváři pohrával zamyšlený úsměv.
„Co teď?“ zeptal se. „Nabídneš jim všem rychlou ondulaci?“
Muži obezřetně postupovali kupředu. Zajímala je, jak si Mrakoplaš všiml, jen Conina.
„Nemám žádnou zbraň.“
„Co se stalo s tvým pověstným hřebenem?“
„Zůstal někde na palubě.“
„Takže nemáš vůbec nic?“
Conina se maličko posunula, aby měla v zorném poli všechny útočníky.
„Mám pár vlásenek,“ utrousila koutkem úst.
„Jsou k něčemu?“
„Nevím, nikdy jsem to nezkoušela.“
„Tys nás do toho dostala!“
„Uklidni se. Myslím si, že nás chtějí jen zajmout.“
„Tobě se to říká. Tebe nevyhlásili za speciální prémii týdne!“
Zavazadlo, které poněkud znejistělo, klaplo několikrát víkem. Jeden z mužů natáhl meč a šťouchl Mrakoplaše do kříže.
„Vidíš?“ zašeptala Conina. „Chtějí nás někam odvést.“ Pak ale zaskřípala zuby. „Oh ne,“ vydralo se jí ze rtů.
„Co se stalo?“
„Já to nedokážu!“
„Co?“
Conina si ukryla obličej do dlaní. „Nedokážu se dát zajmout bez boje! Cítím, jak mě tisíce mých barbarských předků obviňují ze zrady,“ sykla.
„A co ti po mamince?“
„Ne, vážně, nejde to. Zabere to jen na minutku.“
Pak se vzduchem něco mihlo a nejbližší muž se jí stočil s bublavým zvukem do těsného klubka u nohou. Pak vyletěly oba Conininy lokty, podobné pístům, vzad a zasáhly dva další útočníky přímo do žaludků. Dívčina levice proletěla kolem Mrakoplašova nosu se zvukem trhaného hedvábí a položila muže stojícího za ním. Pátý muž se pokusil o útěk, ale složila ho dokonalou robinsonádou, přičemž jeho hlava se zaduněním narazila do zdi.
Conina se od něj odvalila, celá zadýchaná si sedla a oči jí zářily.
„Říkám to nerada, ale už se cítím mnohem líp,“ přiznala. „Je ale stejně strašné, když si uvědomím, že jsem zradila jemnou tradici kadeřnic. Oh.“
„Jo,“ přikývl Mrakoplaš, „Jenom jsem se tě chtěl zeptat, jestli sis jich všimla.“
Conininy oči přelétly po řadě lučištníků, kteří se objevili u protější zdi. Měli vyrovnaný klidný výraz lidí, kteří dostali peníze, aby vykonali určitou práci, a ani trochu jim nevadilo, že ta práce zahrnuje zabití několika lidí.
„Je čas na ty tvoje vlásenky,“ ozval se s nadějí v hlase Mrakoplaš.
Conina se nehýbala.
„Otec vždycky říkal, že je nesmyslné podniknout přímý útok proti přesile nepřátel vyzbrojených dobrými střelnými zbraněmi,“ odpověděla.
Mrakoplaš, který znal dobře květnatý způsob Cohenova vyjadřování, se na ni s nedůvěrou podíval.
„No dobře, on ve skutečnosti řekl,“ povzdechla si Conina, „abych se nikdy nepouštěla do závodu v kopání do zadku, je-li mým soupeřem dikobraz.“
Pozinkl sbíral veškerou sílu, aby byl schopen zúčastnit se snídaně.
Přemýšlel, jestli si nemá promluvit s Mykadlem, ale něco mu říkalo, že by ho starý mág stejně neposlouchal, a i kdyby ano, že by mu nevěřil. Koneckonců, on sám si nebyl jistý, jestli tomu má věřit sám…
Ale ano, věřil tomu. Nikdy na to nezapomene, i když se snažil sebevíc.
Jediná potíž s bydlením na Univerzitě byla v posledních dnech v tom, že jste si nikdy nebyli jistí, že se probudíte ve stejné budově, ve které jste se uložili ke spánku. Pokoje mely zvyk se změnit a přemístit, což bylo důsledkem velkého množství volné zbytkové magie. Zachytávala se v kobercích a nabíjela potenciál jednotlivých mágů na takovou hladinu, že stačilo, aby si někdo z nich potřásl rukou s obyčejným člověkem, a civilní nešťastník se skoro jistě proměnil v něco, čím být nechtěl. Množství vznikající magie začalo, mimochodem, převyšovat vázací schopnosti Univerzity. Jestli se s tím něco brzo neudělá, pak budou moci magii používat i docela obyčejní lidé v nejbližším okolí Univerzity. Byla to mrazivá myšlenka, ale v Pozinklově hlavě bylo podobných mrazivých myšlenek tolik, že by se daly použít jako kbelík na chlazení šampaňského, a nikdo jiný si takových maličkostí nevšímal.
Běžná domácí topografie však nebyla jediný problém. Sám prostý tlak thaumaturgického přílivu ovlivňoval například i potravu. To, co bylo lžičkou kořeněné rýže, když jste to nabrali z podnosu, mohlo být ve chvíli, kdy jste to vkládali do úst, už úplně něčím jiným. Když jste měli štěstí, nedalo se to jíst. Když jste neměli štěstí, bylo to k jídlu, a pak to většinou patřilo do sorty věcí, u kterých stačilo pomyslet, že byste je vzali do úst, a už se vám obracel žaludek, nemluvě o tom, že jste to občas zjistili až ve chvíli, kdy už jste jich půlku spolkli.