Včera večer našel Pozinkl Peníze v prostoru, který býval skříní na ukládání košťat. Teď se zvětšila. Pozinkl ji nebyl schopen s ničím srovnat jen proto, že neznal letecké hangáry, i když, abychom mu zase příliš nekřivdili, málokterý hangár má mramorovou dlažbu a kolem stěn alej soch. Několik smetáků a otlučený kbelík, které se krčily v jednom koutě, tady působily stejně nemístně jako rozlámané stoly ve Velké síni. Ta se ostatně působením přílivové magie, která jí volně protékala, zmenšila na velikost toho, co by byl Pozinkl v případě, že by to znal, nazval malou telefonní budkou.
Vsunul se do místnosti a velmi opatrně zaujmul své místo mezi přítomnými mágy. Vzduch byl kluzký magickou mocí.
Pozinkl si vykouzlil židli vedle Mykadla a naklonil se k němu.
„Představte si, co se mi včera —“
„Tiše!“ zasyčel Mykadlo. „Tohle je úžasné!“
Peníz seděl na svém stolci ve středu kruhu, jednu ruku položenou na holi a v druhé, napřažené před sebou, držel něco malého, bílého, co se podobalo vejci. Bylo to podivně rozčepýřené. Pozinkl si vzápětí uvědomil, že to není něco malého, na co se dívá zblízka, ale něco obrovského, na co se dívá z dálky. A ten chlapec to držel na dlani.
„Co to dělá?“ zašeptal.
„Nevím to docela jisté,“ zabrumlal Mykadlo. „Pokud tomu rozumím, tvoří nový domov pro celé mágstvo.“
Kolem nezřetelného ovoidu začala blýskat barevná světélka podobná vzdálené bouři. Světlo ozařovalo Penízovu soustředěnou tvář zespodu, a dodávalo jí tak podobu masky.
„Nedovedu si jenom představit, že se tam budeme my všichni hodit,“ řekl kvestor. „Poslyšte, Mykadlo, včera večer jsem viděl —“
„A jsem hotov,“ prohlásil Peníz. Pozvedl vejce, které se občas rozsvítilo jakýmsi vnitřním světlem a na němž se objevovaly droboučké bílé výrůstky. To vejce není jen strašlivě daleko, pomyslel si Pozinkl, musí být taky neuvěřitelně těžké, patřilo až na opačný konec váhových tabulek, do té podivné negativní říše, kde olovo představuje vakuum. Pozinkl znovu zatahal Mykadla za rukáv.
„Poslouchejte mě, Mykadlo, je to hrozně důležité, poslyšte, když jsem nahlédl do —“
„Byl bych vážně rád, kdybyste mě přestal vyrušovat.“
„Ale ta hůl, jeho hůl, to není —“
Peníz vstal a ukázal holí na stěnu, kde se okamžitě objevily velké dveře. Prošel jimi, sám sebou jistý, že ho budou mágové následovat.
Prošel arcikancléřskou zahradou a v patách mu vlál houf mágů tak, jak se za kometou táhne chvost, a zastavil se až na březích Ankhu. V těch místech stála řada věkovitých vrb a řeka tekla, nebo se, přesněji řečeno, pohybovala ve velkém oblouku tvaru podkovy. V oblouku ležela malá vlhká loučka plná mloků, které se s velkou dávkou optimismu přezdívalo Mágovo potěšení. Za letních večerů, když vál vítr směrem k řece, to bylo hezké místo na večerní procházku.
Když Peníz procházel loučkou, visel nad městem stále ještě tenký stříbrný závoj. Chlapec se nakonec zastavil v jejím středu a hodil vejce na zem. Letělo mírným obloukem a dopadlo s tichým začvachtáním.
Peníz se obrátil k mágům, kteří se kolem něj rychle nahloučili.
„Ustupte kus dozadu,“ přikazoval, „a buďte připraveni dát se na útěk.“
Ukázal svou oktironovou holí na vejce napůl zapadlé do bláta. Z její špičky vyletěl paprsek oktarínového světla, narazil do vejce, rozletěl se v pršce jisker, které na sítnicích přihlížejících zanechaly na okamžik modré a červené obrazce.
Chvilku se nic nedělo. Skupinka mágů hleděla na vejce v bezdechém očekávání.
Ve větvích vrb naprosto netajemně šuměl vítr.
Dál se nestalo nic.
„Ehm —“ začal Pozinkl.
A pak přišel první záchvěv. Ze stromů spadlo několik listů a nedaleko se s pleskotem zvedl z vodní hladiny vyplašený pták.
Zvuk začal jako tichý sten, který přítomní zpočátku spíš vnímali než slyšeli, jako by se jim nohy proměnily v uši. Stromy se roztřásly a totéž udělalo několik mágů.
Bláto kolem vejce začalo bublat.
Pak vybuchlo.
Okolní zem se začala loupat jako kůra z citronu. Přihlížející mágy, kteří se okamžitě rozprchli do úkrytů, zasypávaly koláče kouřícího bahna. Jen Peníz, Pozinkl a Mykadlo zůstali na místě, a měli tak možnost pozorovat, jak se z loučky noří zářivě bílá budova, ze které opadává bláto a drny. Vedle té první ze země vyrážely postupně další, opěrné pilíře vyrůstaly doslova ze vzduchu a spojovaly věž s věží, budovu s budovou.
Pozinkl jen tiše vyjekl, když mu pod nohama zmizela nerovná travnatá zem a nahradila ji dokonalá dlažba zdobená stříbrným vzorkem, rovná jako stůl. Poněkud ho vyděsilo, když se zem pod ním vzepjala a vynesla celou trojici vysoko nad vrcholky stromů.
Vzápětí minuli střechy Univerzity, které se propadly hluboko dolů. Ankh-Morpork se pod nimi rozprostřel jako plán města, řeka — namodralý had, pláně — mlhavé nic. Pozinkl rychle polkl, aby vyrovnal tlak v uších, ale vzestup pokračoval. Obklopila je mračna.
Celí mokří a prostydlí se vynořili do teplé sluneční záře a na všechny strany se kolem nich do nekonečna prostírala zvlněná rovina mraků. Z té se kolem začaly doslova vysunovat další věže a zářily v ostrém slunečním světle, až přecházel zrak.
Mykadlo si pomalu klekl a nejistě osahával zem. Pokynul Pozinklovi, aby udělal totéž.
Pozinkl pod rukama ucítil hmotu hladší než mramor. Připadala mu trochu jako led, kdyby byl ovšem led na omak mírně vlahý, a podobala se ze všeho nejvíc slonovině. Nebyla sice průhledná, ale působila neodbytným dojmem, že by ráda byla.
Pozinkl měl vzdálený pocit, že kdyby zavřel oči, nebyl by schopný ji žádným jiným smyslem vnímat.
Setkal se s Mykadlovým pohledem.
„No, ehm, na mě se nedívejte,“ zabrumlal,, já taky nevím, co to je.“
Oba se obrátili k Penízovi, který prohlásiclass="underline" „Je to magie.“
„Ano, pane, ale z čeho je to udělané?“ zeptal se Mykadlo.
„Je to uděláno z magie. Ze surové magie. Zhmotnělé. Sražené. Obnovované každou vteřinu. Dovedete si představit lepší materiál pro stavbu sídla mágů a Magického prazdroje?“
Hůl zableskla a mraky zmizely. Hluboko pod nimi se objevila Zeměplocha a odsud, z té závratné výšky bylo vidět, že je to opravdu obrovský plochý kruh připevněný k obloze ústřední horou Cori Celesti, kde žijí bohové. Kruhové moře bylo tak blízko, že by se do něj dalo z místa, kde trojice stála, doskočit. Tamhle opodál se rozkládal obrovský světadíl klačský, pokřivený perspektivou. Krajopád na hraně světa se jevil jako jiskřící zakřivená linka.
„Je tak obrovský,“ vydechl Pozinkl. Svět, ve kterém byl zvyklý žít, se prostíral stěží kousek za brány Neviditelné univerzity a on by byl raději, kdyby to tak zůstalo. Ve světě takové velikosti se mohl člověk cítit pohodlně. Jenže v žádném případě se nemohl cítit pohodlně skoro kilometr vysoko, tím spíše, když měl pod nohama něco, co vlastně vůbec nemělo hmotný základ.
Ta myšlenka ho šokovala. Byl mág, ale takováhle magie mu dělala starosti.
Pomalu se bokem přišoural k Mykadlovi a ten ucedil koutkem úst: „Není to tak docela přesně to, co jsem čekal.“
„Ehm?“
„Vypadá to odsud seshora mnohem menší, co říkáte?“
„No, já nevím. Poslyšte, musím vám říct jednu —“