Arcikancléř Neviditelné univerzity byl oficiální hlavou všech mágů Zeměplochy. Kdysi to znamenalo, že musel být skutečně i nejlepším a nejmocnějším mágem, ale teď byly časy mnohem klidnější a abychom už přiznali vše, starší a staří mágové shlíželi na magii jako na něco, co je už tak trochu pod jejich úroveň. Předstírali, že se raději zabývají administrativní stránkou věci, což je bezpečnější a skoro stejně zábavné, a pak ještě velkými služebními obědy a večeřemi.
Dlouhé odpoledne se pomalu táhlo. Klobouk si dřepěl na vybledlém polštáři ve Zcestyhusově bytě, zatímco jeho budoucí nositel se šplouchal ve vaně před krbem a myl si plnovous. Ostatní mágové klimbali ve svých pracovnách nebo se pomalu a opatrně procházeli v univerzitní zahradě, aby vzhledem k večerní hostině povzbudili svou chuť k jídlu. Dva tři tucty kroků byly většinou považovány za dostačující.
Ve Velké síni, pod namalovanými nebo kamennými pohledy dvou set předcházejících arcikancléřů pobíhá pomocný personál a připravuje dlouhé stoly a lavice. V klenutém bludišti kuchyní a sklepů — prosím, představivost jistě nepotřebuje žádného průvodce. Měla by ovšem zahrnout obrovské množství másla, sádla, rozpálených sporáků, pánví, odfukujících hrnců a bublajících kastrolů, množství křiku, soudky kaviáru, celé pečené voly, dlouhé věnce klobásek, zavěšené jako papírové řetězy ode zdi ke zdi, a také šéfkuchaře, který v jedné z lednic dolaďoval detaily modelu Neviditelné univerzity vyrobeného z jakéhosi nepochopitelného důvodu z másla. To byl jeho každoroční příspěvek ke slavnostem — máslové labutě, budovy z másla, celé zvěřince, žluté a páchnoucí. Miloval svého koníčka natolik, že nikdo neměl srdce říci mu, aby toho už konečně nechal.
V bludišti podzemních prostor se potuloval hlavní sklepník a znalecky ochutnával ze sudů a soudků.
Tajemná atmosféra očekávání zastihla dokonce i havrany sídlící ve třikrát osmdesát metrů vysoké Věži umění, prokazatelně nejstarší stavbě na světě. Její zvětralé kameny podpíraly miniaturní prales, jehož koruny se vznášely vysoko nad střechami města. V něm se vyvinuly zvláštní a nevídané druhy brouků a malých savců, a protože věž dosahovala i za slabého větru znatelných výkyvů a lidé se na její vrcholek neodvažovali, měli tuhle zásobárnu havrani sami pro sebe. Teď poletovali rozčileně kolem a chovali se jako komáři před bouřkou. Nebylo by špatné, kdyby si jich všiml někdo zezdola.
Už brzo se stane něco hrozného.
Vás to taky napadlo, že?
Nebyli jste sami.
„Co to do nich vjelo?“ vykřikl Mrakoplaš do sílícího hluku.
Hlavní knihovník se rychle sehnul a nad hlavou mu zasvištěl jeden z těžkých grimoárů, který vyletěl ze své police. Kniha zůstala chvíli viset ve vzduchu a třásla sebou na konci řetězu, ale pak se rychle snesla dolů a dopadla na Podrobnou rukověť daemonologie, která sebou neklidně smýkala na čtecím pultíku.
„Oook!“ prohlásil knihovník.
Mrakoplaš se opřel ramenem o třesoucí se regál a násilím a vlastním tělem zasunul neklidně šustící svazky nazpět. Hluk byl strašlivý.
Magické knihy žijí tak trochu svým vlastním životem. Některé až příliš bujným — tak například první vydáni Nekrotelecomiconu, muselo být uzavřeno mezi dvěma silnými kovovými deskami, kniha Spisek o pravém umění levitačním strávila posledních sto padesát let ve zšeřelém přítmí mezi stropními trámy a Fordgeho mirakulózní výčet vší mažije sexuální je uložen ve vaně plné ledu v samostatné místnosti. Konkrétně pro tuto knihu platí předpis, že do ní mohou nahlédnout jen mágové starší osmdesáti let, a přednostně ti mrtví.
Jenže běžně používané grimoáry a inkunábule na hlavních policích byly neklidné jako obyvatelé kurníku, do kterého se pode dveřmi prohrabává kuna. Zpod jejich zavřených desek se ozývalo tlumené škrabání podobné zvuku stovek malých pářátků.
„Co jsi říkal?“ křikl Mrakoplaš.
„Oook!“[1]
„To je pravda!“
Mrakoplaš, který jako čestný zástupce hlavního knihovníka zatím nepokročil za obyčejné zařazování knih nebo podávání banánů, musel obdivovat způsob, jakým se knihovník proplétal mezi policemi; tu přeběhl černou kožnatou dlaní přes rozechvělou vazbu, tam tichým opičím huhláním uklidnil vystrašenou encyklopedii.
Po nějaké chvíli se začala knihovna uklidňovat a Mrakoplaš cítil, jak napětí povoluje.
V každém případě to však byl klid velmi křehký. Tu a tam zašustila nějaká stránka. Ze vzdálených polic se občas ozvalo zlověstné zavrzání knižního hřbetu. Po překonání počáteční paniky byla teď knihovna napjatá a ostražitá jako angorská kočka v továrně na houpací křesla.
Knihovník ukončil procházku uličkami mezi regály. Do jeho obličeje by se mohla zamilovat snad jen pneumatika silničního tahače, ale zato na ní neustále lpěl slabý úsměv. Podle způsobu, jakým zalezl do svého pelechu pod stolem a přikryl si hlavu přikrývkou, však Mrakoplaš v téhle chvíli snadno poznal, že jeho nadřízený má vážné obavy.
Prohlédněme si Mrakoplaše, který nejistě vyhlíží mezi rozmrzelými regály. Na Ploše existuje osm magických tříd. Mrakoplašovi se po šestnácti letech pobytu na Univerzitě zatím nepodařilo dostat se ani do té první. Pravdou je, že několik z jeho profesorů dospělo k názoru, že Mrakoplaš je ten vzácný typ, který není schopen působit ani v nulté úrovni, do které se většina obyčejných lidí prostě narodí. Jinak řečeno, vznikla dokonce domněnka, že až Mrakoplaš zemře, stoupne o nějakou tu setinku procenta průměrná magická schopnost zeměplošské populace.
Mrakoplaš je vysoký, hubený a nosí řídký plnovous. Jeho vousy ovšem budí ten zvláštní dojem, jaký budí na tvářích všech lidí, kteří nejsou typově „přirozenými vousonosiči“. Na sobě má temně červené roucho, které pamatuje lepší roky, pravděpodobně lepší desetiletí. Že je mág, poznáte snadno podle jeho špičatého klobouku s olámaným okrajem. Klobouk má vpředu vyšito stříbrnou nití a velkými písmeny slovo MÁK. Vyšívat ho musel člověk, jehož zručnost byla ještě pochybnější než jeho vzdělání. Klobouk má sice na špičce hvězdu, ale většina zlatých zekínů už z ní opadala.
Mrakoplaš si narazil klobouk na hlavu, protlačil se štěrbinou mezi pootevřenými křídly těžkých dveří a vyšel do zlatavého odpoledního světla. Bylo ticho a klid, jež rušilo jen hysterické krákorání havranů, kteří zmateně kroužili kolem Věže umění.
Mrakoplaš je chvíli pozoroval. Univerzitní havrani — to byla pěkně tuhá ptačí parta. Z bohorovného klidu je mohlo vyvést jen něco skutečně výjimečného.
Jenže na druhé straně —
— obloha byla světle modrá s nádechem do zlatova a jen tu a tam po ní líně pluly sněhobílé obláčky, jejichž barva se v prodlužujícím slunečním světle měnila v růžovou. Prastaré kaštany na čtvercovém nádvoří byly v plném květu. Z kteréhosi otevřeného okna se nesl zvuk houslí, na které cvičil jeden ze studentů. Falešně. Nic, o čem byste mohli prohlásit, že je to hrozivé.
Mrakoplaš se opřel o kamennou zeď vyhřátou sluncem. V tu chvíli zařval.
1
Pozn. autora: Magická nehoda[30], o níž jsme se už zmínili jinde a kterou nemáme v úmyslu vám donekonečna opakovat, přeměnila hlavního knihovníka Neviditelné univerzity v orangutana. Ten až do dnešního dne úspěšně odolal všem pokusům vrátit mu jeho původní podobu. Zamlouvají se mu hbité dlouhé ruce, chápavé nohy a právo drbat se na veřejnosti, ale ze všeho nejvíc se mu líbí to, že veškeré otázky jeho bytí se soustředily do jediného problému — totiž odkud se vynoří jeho další banán. Ne že by si neuvědomoval tragiku a ušlechtilost lidského bytí. Ale co se jeho týkalo, mohli jste si lidské bytí strčit za klobouk.