„No, podívejte se například na hory Beraní hlavy. Člověku by stačilo natáhnout ruku a mohl by si na ně sáhnout.“
Upírali oči přes tři sta kilometrů k mohutnému skalnímu masivu, který se bíle a zlatě leskl. Říkalo se, že kdybyste cestovali směrem na střed, tajnými údolími Beraní hlavy, došli byste do věčně ledových krajů pod Cori Celesti, kde se rozkládá tajná říše Ledových obrů, kteří jsou tam uvězněni od poslední velké bitvy s Bohy. V těch dnech bývaly hory obyčejnými ostrůvky v moři ledu a led se na nich držel dodnes.
Peníz se usmál svým zlatým smíchem.
„Tak co říkáte, Mykadlo?“ zeptal se.
„Je tady nádherně čistý vzduch, pane. A hory vypadají tak malé a zdají se být blízko. Právě jsem říkal, že mám dojem, jako by stačilo natáhnout se, a člověk by se jich mohl dotknout —“
Peníz ho umlčel mávnutím ruky. Zvedl tenkou ruku a vyhrnul si rukáv tradičním pohybem, který měl naznačit, že následující magický kousek bude proveden bez nejmenší šalby a klamu. Natáhl ji, naklonil se za ní a pak se zase narovnal. V ruce třímal hrst bílé hmoty — prokazatelně a nade vší pochybnost sněhu.
Oba mágové s ochromeným mlčením pozorovali, jak sníh pomalu taje a odkapává mu z pěsti na podlahu.
Peníz se zasmál.
„Zdá se vám to neuvěřitelné?“ řekl. „Chcete, abych vám nasbíral perly z nejkrajnějšího Krullu, nebo písek z Velkého Nefu? Dokázali jste se svou starou magií alespoň polovinu toho, co já s tou novou?“
Pozinklovi se zdálo, že v chlapcově hlase zní jakýsi kovový tón. Upřeně zíral oběma starším mágům do tváří.
Nakonec si Mykadlo ztěžka povzdechl a velice tiše odpověděclass="underline" „Ne. Celý svůj život jsem hledal pravou magii, a všechno, co jsem našel, byla jen barevná světla, drobné triky a spousta starých vyschlých knih. Magie vlastně pro svět neudělala vůbec nic.“
„A kdybych vám řekl, že bych chtěl rozpustit magické řády a zavřít Univerzitu? I když, samozřejmě, mým starším poradcům budou zachovány všechny výhody a dostane se jim příslušných poct?“
Mykadlovi zbělely klouby zaťatých rukou, ale nakonec řekclass="underline" „Co se k tomu dá říci? K čemu je nám svíčka uprostřed slunečného dne?“
Peníz se otočil k Pozinklovi. Totéž udělala jeho hůl. Složité drobnořezby ho chladně pozorovaly. Jedna z nich, v horní části hole, se velmi nepříjemně podobala pozvednutému obočí.
„Jste nějaký nemluvný, Pozinkle. Vy s tím nesouhlasíte?“
Ne. Magický prazdroj už jednou zaplavil svět, ale předkové ho nechali úmyslně vyschnout a vyměnili ho za obyčejnou magii. Magie je pro lidi, bohy nezajímá. Supermagie, to není nic pro nás. Už tenkrát na ní bylo něco špatného, jenže my jsme zapomněli, co. Mně se líbí prostá magie. Ta neruší běh světa. Hodí se sem. Je na místě. Chci být jen obyčejným mágem, pomyslel si Pozinkl.
Sklopil oči ke špičkám nohou.
„Souhlasím,“ zašeptal.
„Výborně,“ prohlásil Peníz spokojeně. Přešel k okraji ochozu a podíval se na plánu podobný Ankh-Morpork, který ležel hluboko pod nimi. Proslulá Věž umění dosahovala sotva desetiny jejich výše.
„Myslím,“ řekl, „že příští týden za úplňku uspořádáme slavnostní obřad.“
„Ehm. Úplněk bude až za tři týdny,“ upozornil ho Mykadlo.
„Příští týden,“ opakoval Peníz. „Když řeknu, že bude příští týden úplněk, tak bude úplněk.“ Peníz chvíli se zájmem pozoroval budovy Univerzity, podobné malému modelu, a pak ukázal rukou.
„Co je támhleto?“
Mykadlo natáhl krk.
„Ehm. To je knihovna. Ano. To je budova knihovny. Ehm.“
Zavládlo ticho tak husté, že Mykadlo jasně cítil, že se od něj ještě něco čeká. Cokoliv bude lepší než to strašné ticho.
„Tam ukládáme knihy, víte? Devadesát tisíc svazků, je to tak, Pozinkle, že?“
„Ehm? Co? Aha. Ano. Asi devadesát tisíc svazků, myslím.“
Peníz se opřel o svou hůl a chvilku se zamyšleně díval dolů.
„Spalte je,“ prohlásil nakonec. „Všechny.“
Půlnoc už dávno rozprostřela své černé zboží nad chodbami Neviditelné univerzity, když se Pozinkl tiše a s nadějí téměř vyhaslou, plížil k netečným dveřím knihovny. Opatrně zaklepal a zvuk se prázdnými chodbami rozlehl tak hlasitě, že se mág musel opřít o stěnu a počkat, až jeho zuřivě bušící srdce alespoň trochu zpomalí.
Za chvíli uslyšel zvuk, jako když někdo odsunuje kusy těžkého nábytku.
„Oook?“
„To jsem já.“
„Oook?“
„Pozinkl.“
„Oook.“
„Podívejte se, musíte co nejrychleji zmizet! Chce spálit knihovnu!“
Žádná odpověď.
Pozinkl klesl přede dveřmi na kolena.
„On to opravdu udělá,“ zašeptal. „Pravděpodobně dokonce přinutí mě, abych to udělal. To ta jeho hůl, ehm, ta ví všechno, co se děje, a taky ví, že já o tom vím…, prosím vás, pomozte mi…“
„Oook?“
„Včera v noci jsem nahlédl do jeho pokoje… a hůl, ta jeho hůl zářila, stála tam uprostřed místnosti a zářila jako světelný paprsek a ten chlapec vzlykal na lůžku. Cítil jsem, jak se k němu ta hůl upíná, jak ho učí, šeptá mu strašlivé věci, a pak si mě všimla, musíte mi pomoci, vy jste jediný, kdo není pod vlivem toho—“
Pozinkl najednou zmlkl. Tvář mu ztuhla. Velice pomalu a nechtě se obrátil. Dělal to proti své vůli, ale nemohl tomu zabránit, protože něco s ním nezadržitelně otáčelo.
Věděl, že je Univerzita prázdná. Všichni mágové se přestěhovali do Nové věže, kde měl i ten nejobyčejnější student mnohem lepší byt než předtím ti nejstarší mágové.
Několik metrů od něj visela ve vzduchu hůl. Obklopovala ji slabá oktarínová záře.
Pozinkl se velice opatrně postavil a se zády přitisknutými k hrubé stěně a očima upřenýma na tu věc se pomalu sunul podél zdi až na konec chodby. Než zahnul za roh, všiml si, že hůl ho sice nepronásleduje, ale otáčí se kolem svislé osy a pozoruje ho.
Slabě vykřikl, bleskem si podkasal roucho a pustil se do běhu.
Hůl se objevila před ním. Smykem se zastavil a chvilku lapal po dechu.
„Mě nevystrašíš,“ zalhal si, otočil se na podpatku a pustil se opačným směrem. Přitom luskl prsty a v ruce se mu zhmotnila pochodeň hořící jasným bílým plamenem (jen zvýšené vyzařování na vlnové délce oktaríny dokazovalo, že je magického původu).
Hůl se znovu objevila před ním. Světlo Pozinklovy pochodně bylo najednou jakoby nasáto do tenkého proudu hučícího bílého plamene s namodralým jádrem, který se po chvilce zachvěl a se slyšitelným „plop“ zhasl.
Pozinkl čekal a po oklamané sítnici mu běhaly malé plamínky, ale jestliže se hůl ukrývala v okolní temnotě, pak se zřejmě nechystala využít své převahy ani pláštíku tmy. Když se Pozinklovi vrátil zrak, spatřil po své levici o něco temnější stín. Bylo to schodiště dolů do kuchyní.
Vrhl se k němu, pádil dolů po neviditelných stupních a stěží udržoval rovnováhu na neočekávaných nepravidelnostech mohutných starých balvanů. V dáli před sebou zahlédl namodralý měsíční svit, který proudil kovovou mříží, a Pozinkl věděl, že tam někde je východ do vnějšího světa.
Mírně se potácel, bolela ho kolena a jeho vlastní dech mu hučel v uších, jako by si na hlavu nasadil obrovskou lasturu. Nejistým krokem se rozběhl nekonečnou temnou pustinou chodby.
Pod nohama cítil různé předměty. Krysy tady už samozřejmě nebyly, ale v poslední době se kuchyně přestaly vůbec používat — univerzitní kuchař byl sice jeden z nejlepších na světě, ale teď dokázal každý mág vykouzlit jídlo, které nebyla schopna stvořit ruka obyčejného smrtelníka. Obrovské měděné pánve visely nepovšimnuty na stěnách, jejich lesk pomalu mizel a kuchyňská ohniště v gigantických krbech pokrýval jen studený šedivý popel…