Hůl se vznášela napříč přede dveřmi jako závora. Když se Pozinkl přiblížil, otočila se do svislé polohy a s výrazem škodolibosti ho pozorovala. Pak se zakývala a zcela plynule začala vzduchem klouzat k němu.
Pozinkl ustupoval a nohy se mu smekaly na mastných kamenech. Náraz do stehen ho přinutil vykřiknout, ale když sáhl za sebe, zjistil, že narazil do jednoho ze špalků na porcování masa.
Ruka mu v zoufalé snaze tápala po povrchu špalku a proti všemu očekávání narazila na těžký sekáček zaťatý do dřeva. Podvědomým gestem, starým jako lidstvo samo, se Pozinklovy prsty sevřely na jeho násadě.
Docházel mu dech, trpělivost, čas a díky tomu, jak byl vyděšený, i zdravý rozum.
Tak se stalo, že když se hůl vznášela už těsně před ním, vytrhl sekáček ze špalku, bleskem ho zvedl nad hlavu, sebral všechnu sílu, která mu ještě zbývala a…
A zarazil se. Všechna magická výchova se v něm vzpírala a bouřila, protestovala proti zničení tak dokonalé magické síly. Síly, která by se dala skvěle využít, síly, kterou by mohl využít třeba právě on…
Hůl se otočila tak, že ležela ve vzduchu vodorovně a její konec mířil přímo na Pozinkla.
O několik chodeb dál stál knihovník zády opřený o vnitřní stranu dveří a pozoroval bílá a modrá světélka, která se míhala po podlaze. Slyšel vzdálenou explozi syrové energie, zvuk, který začal pomalu a nízko a skončil v takových výškách, že ho nebyl s to zaslechnout ani Hafal, který se choulil pod stolem a předními packami si tiskl hlavu.
Pak se ke knihovníkovi donesl slabý obyčejný zvuk, kovové cinknutí připomínající zvuk, jaký by vydal například rozpálený a pokroucený sekáček na maso, který někomu vyklouzl z ruky a padl na kamenné dláždění.
Byl to zvuk, který změnil následující ticho v nehlučnou vlahou lavinu.
Knihovník se zahalil do ticha jako do temného pláště a dál stál u svých dveří. Zíral přitom vzhůru na řady knih, z nichž každá slabě světélkovala v matné záři své vlastní magie. Regál za regálem na něj shora upíral oči.[14] Ony to slyšely. Cítil jejich strach.
Orangutan stál nějakou dobu nehnutě jako socha a pak, jak se zdálo, došel k nějakému rozhodnutí. Klepaje kotníky rukou o podlahu, přešel ke svému stolu, odkud po dlouhém přehrabování a hledání vytáhl velký kovový kruh, který se ježil klíči. Pak přešel do optického středu místnosti a velmi významně pronesclass="underline" „Oook.“
Knihy se natáhly z regálů. Teď získal jejich plnou pozornost.
„Co je to za místo?“ zeptala se Conina.
Mrakoplaš se rozhlédl kolem a pokusil se hádat.
Byli stále ještě ve středu Al Kali. Za zdmi slyšel hukot davů. Jenže uprostřed toho rušného města někdo vyčistil rozlehlý prostor, obehnal jej zdí a vybudoval v něm zahradu tak romanticky přirozenou, že vypadala stejně pravě jako selátko z mandlového těsta.
„Vypadá to, že uprostřed města zabral někdo deset čtverečních kilometrů a obehnal je zdí a věžemi,“ zkusil to nakonec.
„To je ale divný nápad,“ zavrtěla Conina hlavou.
„No, možná že to byla nějaká místní náboženská sekta — víš, podle nich, když zemřeš, tak se dostaneš do nějaké takovéhle zahrady, kde hraje podobná krásná hudba a taky,“ pokračoval poněkud kulhavě, „se tam podává šerbet a to — mladé ženy, taky tam jsou.“
Conina přeletěla pohledem po zelené nádheře zahrady obehnané zdí, plné pávů, zdobných podloubí, altánů a lehce supících vodotrysků. Dobrý tucet žen, polehávajících na lehátkách, jí pohled bez zájmu oplatilo. Ukrytý orchestr smyčcových nástrojů hrál složitou klačskou hudbu nazývanou hašš.
„Jenže já nejsem mrtvá, prohlásila. Jsem si naprosto jistá, že bych si něco takového pamatovala. Kromě toho já si takhle ráj nepředstavuji!.“ Podívala se pohrdlivě na polehávající postavy a dodala: „Zajímalo by mě, kdo jim dělá vlasy?“
Mezi lopatky se jí přitiskl hrot meče a ona i Mrakoplaš vykročili po dokonale upravené cestičce k malému pavilonu se střechou ve tvaru kopule, který stál v malém olivovém hájku. Ušklíbla se.
„A už v žádném případě nemám ráda šerbet!“
Mrakoplaš mlčel. Byl zaměstán tím, že pilně studoval stav svého vědomí, a to, co viděl, se mu ani trochu nelíbilo. Klíčilo v něm totiž strašlivé podezření, že se zamiloval.
Byl si skoro jistý, že zaznamenal všechny průvodní jevy. Potily se mu dlaně, cítil nedefinovatelný pocit v žaludku a všeobecně měl dojem, že má kůži na hrudníku vyrobenou z příliš těsného plastiku. Kdykoliv Conina promluvila, zdálo se mu, že mu někdo jezdí po páteři horkým železem.
Podíval se na Zavazadlo, které mu stoicky klusalo po boku, a rozpoznal tytéž příznaky. „Takže ty taky?“ zaúpěl.
Možná, že si to na víku Zavazadla jen pohrály sluneční paprsky, ale možná že bylo na kratičký okamžik opravdu o něco červenější než obvykle.
Pochopitelně, dřevo myslícího hruškovníku má zvláštní mentální spojem se svým majitelem… Mrakoplaš zavrtěl hlavou. No ano, to by vysvětlovalo, proč ta věc není v posledních dnech ve své vlastní zlomyslné kůži.
„To nemůže nikdy fungovat,“ prohlásil Mrakoplaš. „Tím chci říct, že ona je žena a ty jsi, no, ty jsi —“ Na okamžik se zarazil. „No ať jsi co jsi, jsi koneckonců dřevo. Nikdy to nemůže fungovat. Lidi by vás pomluvili.“
Ohlédl se znovu na postavy zahalené v černém, které je provázely jako stráž.
„Nevím, co od toho čekáš,“ řekl nakonec odměřeně.
Zavazadlo popoběhlo za Coninou a přitočilo se k ní tak blízko, že do něj narazila kotníkem.
„Odskřípni!“ vyštěkla popuzeně a nakopla ho tentokrát úmyslně.
Pokud se dá u Zavazadla mluvit o výrazu, tak v tu chvíli na Coninu zíralo s výrazem nevěřící křivdy.
Pavilon před nimi vypadal jako cibule obrácená špičkou vzhůru, osázená drahým kamením a postavená na čtyři sloupy. Uvnitř byla směsice polštářů, na kterých se povaloval tlustý muž ve středním věku a tři ženy. Muž na sobě měl roucho z purpurového hedvábí vyšívané zlatou nití. Ženy, jak se mohl Mrakoplaš přesvědčit na vlastní oči, byly živoucí ukázkou, že šest malých pokliček a nějaká ta píď síťoviny zakryjí ledacos, i když — Mrakoplaš se zachvěl — zdaleka ne všechno.
Zdálo se, že muž něco píše. Zvedl k nim hlavu.
„Předpokládám, že náhodou neznáte dobrý rým na slovo, právo?“ zeptal se poněkud nevrle.
Mrakoplaš s Coninou si vyměnili pohled.
„Zdrávo?“ řekl Mrakoplaš. „Hravo?“
„Krávo?“ navrhla Conina s nucenou veselostí.
Muž zaváhal. „Kráva — to se mi docela líbí. Kráva, to otevírá určité další možnosti. Podívejme, proč ne? Mohla by to být kráva. Přitáhněte si nějaký ten polštář, mimochodem. Nalejte si trochu šerbetu. A proč tam tak hloupě stojíte?“
„To je těmi provazy,“ pohodila Conina hlavou.
„Já zas mám alergii na chladnou ocel,“ dodal Mrakoplaš.
„Opravdu, jak nepohodlné,“ přikývl tlouštík a zatleskal rukama, na kterých měl tolik prstenů, že z toho vzešlo spíš jakési zachřestění. Dva ze strážných přistoupili k zajatcům, přeřezali jim pouta a celý oddíl se tiše rozplynul, přestože měl Mrakoplaš velmi vtíravý pocit, že je z okolních křovin pozoruje větší počet tmavých očí. Prapůvodní instinkt mu říkal, že zatímco teď zdánlivě zůstali s Coninou a tlouštíkem sami, při jakémkoliv podezřelém pohybu z jeho strany by se svět změnil ve velmi ostré, špičaté a bolestivé místo. Snažil se vyzařovat neškodnost a bodré přátelsví. V duchu neúnavně hledal něco, co by mohl říci.
14
Pozn. autora: Mohlo to být ovšem i zdola nebo také úkosem. Rozmístění prostor knihovny Neviditelné univerzity bylo topografickou noční můrou. Prostá přítomnost obrovského množství uskladněné magie propletla rozměry a pokroutila přitažlivost a prostor do chomáče špaget, nad kterým by se rozplakal i M. C. Escher.[31] Pokud by to na něm ovšem nezanechalo následky ještě horší.