„Myslím,“ pustil se nakonec do toho dobrodružství, rozhlédl se po brokátových závěsech, rubíny osázených pilířích a zlatem protkávaných potazích, „že tady máte moc hezké bydlení. Je to takové —“ v duchu hledal něco úplně popisného, „Je to přímo zázrak dokonalého zařízení.“
„Člověk se snaží o jednoduchost,“ povzdechl si jejich hostitel, který stále ještě něco horlivě psal. „Proč jste sem vlastně přišli? Ne, že by nebylo potěšení setkat se se spřízněnými dušemi, oddanými múze poezie.“
„Přivedli nás sem,“ oznámila mu Conina.
„Nějací chlápci s meči,“ doplnil ji Mrakoplaš.
„Ale, lidičky, to oni dělají jen tak, aby nevyšli ze cviku. Vezmete si jednu?“
Luskl prsty na jednu z dívek.
„Ne, hm, teď ne,“ začal Mrakoplaš, ale dívka zvedla z nízkého stolku podnos se zlatohnědými tyčinkami a uctivě mu ho podala. Jednu si vzal a ochutnal. Byla výtečná, trochu chrupavá, sladká a s jemnou příchutí medu. Vzal si rychle ještě dvě další.
„Odpusťte,“ ozvala se Conina, „ale kdo vlastně jste? A kde to jsme?“
„Jmenuji se Creosot, Serif Al Kali,“ odpověděl tlustý muž, „a tohle je moje Divočina. Jeden dělá, co může.“
Mrakoplašovi zaskočila jeho medová tyčinka.
„Ne ten Creosot, co se říká ‚bohatý jako Creosot‘?“ zeptal se.
„To byl můj drahý otec. Já jsem, abych se přiznal, o trošku bohatší. Když má člověk nesmírné množství peněz, je velmi těžké docílit jednoduché prostoty. Ale jak říkám, jeden dělá, co může.“
„Mohl byste se pokusit své peníze rozdat,“ nadhodila Conina.
Tlouštík si znovu zhluboka povzdechl. „To není tak jednoduché, víte. Ne, kdepak, člověk se musí pokusit udělat co nejméně, i když má velmi mnoho.“
„Ne, počkejte,“ zvolal Mrakoplaš vzrušeně a kolem se rozlétly úlomky medové tyčinky,,já myslel, jak se říká, že na co sáhnete, to se promění ve zlato, u všech bohů!“
„V tom případě by mohla být obyčejná návštěva záchodu dost nebezpečná věc,“ dodala poněkud rozverné Conina, „když dovolíte.“
„Ano, máte pravdu,“ obrátil se Creosot k Mrakoplašovi, jako by ji neslyšel. „Člověk se o sobě takových historek doslechne… Je to dost únavné. Jako kdyby záleželo na bohatství. Pravé bohatství však leží v pokladech literárních.“
„Ten Creosot, o kterém jsem slyšela já,“ řekla Conina pomalu, „byl náčelníkem, no řekněme, vražedné sekty. Těch původních Assassinů, kterých se obával celý středový Klač. Ne, že bych se vás chtěla dotknout.“
„Ach ano, to byl drahý papá,“ přikývl Creosot junior. „To byli haššišínové, skvělý a neotřelý národ. Ale nebylo to příliš efektivní. Tak jsme si nakonec najali thugy.“[15]
Sekta thugů — škrtičů — působila v Indii. Vzhledem k tomu, že jim náboženství zakazovalo prolévat krev, škrtili své oběti konopnou smyčkou nebo zvláštními hedvábnými šátky.
„Aha. To byla nějaká náboženská sekta, že?“ prohlásila Conina znalecky.
Creosot na ni vrhl dlouhý pohled. „Ne,“ pronesl nakonec pomalu. „Ani bych neřekl. Myslím, že největší proslulost získali díky dovednosti, s jakou dokázali komukoliv uvázat kravatu.“
Zvedl pergamen, na který psal, a pokračovaclass="underline" „Já hledám mnohem intelektuálnější život, a proto jsem také nechal střed města přeměnit v Divočinu. Je to prostředí, které vzbuzuje mnohem přirozenější tok myšlenek. Jeden dělá, co umí. Mohu vám přečíst svůj poslední opus?“
„Čí dopis?“ zeptal se Mrakoplaš, který ho nestačil tak docela sledovat.
Creosot vzletným gestem pozvedl jednu ruku a zadeklamoval následující verše:
Zarazil se a zamyšleně pozvedl pero.
„Možná že kráva není ten nejlepší rým,“ začal, „když se tak na to teď dívám —“
Mrakoplaš se rozhlédl po okolní zeleni vybavené dokonalou manikúrou a pedikúrou, malebně naaranžované balvany a okolní vysoké zdi. Z houští na něj zamrkaly temné oči.
„Takže tohle je Divočina?“ zeptal se nakonec.
„Mí zahradníci spojili všechny základní rysy divočiny, alespoň doufám. Strávili celou věčnost, než se jim podařilo potoky příslušně zklikatit. Všichni mi říkají, že Divočina poskytuje pohledy na drsnou krásu a velebnou dokonalost divoké přírody.“
„A na škorpiony,“ zabručel Mrakoplaš a vzal si další medovou tyčinku.
„O tom nic nevím,“ odpověděl básník. „Škorpion se mi zdá dost nepoetický. Med divokých včel a kobylky — to zní mnohem lépe, alespoň podle běžných básnířských návodů, i když já osobně jsem nikdy nepřišel hmyzu na chuť.“
„Já si vždycky myslela, že ty kobylky, které podle různých vyprávění pojídají lidé v divočině, jsou vlastně ovocem nějakého stromu,“ obrátila se k němu Conina. „Otec říkával, že jsou docela dobré.“
„Takže to nebyl hmyz?“ podivil se Creosot.
„Myslím, že ne.“
Serif pokynul Mrakoplašovi. „V tom případě můžeš tyhle klidně dojíst,“ prohlásil milostivě. „Jsou to nechutné. chrupavé věci, nevím, co na nich lidé mají.“
„Nechtěla bych vypadat nevděčně,“ ozvala se Conina, zatímco Mrakoplaš začal hlasitě dávit, „ale proč jste nás sem dal přivést?“
„To je dobrá otázka,“ prohlásil Creosot. Chvíli na ni nepřítomně zíral, jako kdyby si opravdu pokoušel vzpomenout, proč tady jsou.
„Ty jsi opravdu velmi půvabná mladá žena,“ řekl nakonec. „Neuměla bys náhodou rozehrát citeru?“
„Kolik to má čepelí?“ zeptala se Conina.
„Škoda,“ zesmutněl Serif. „Nechal jsem si jednu dovézt.“
„Otec mě naučil hrát na harmoniku,“ pokusila se ho potěšit.
Creosot chvilku nehlučně pohyboval rty.
„To nepomůže,“ zavrtěl nakonec hlavou. „Nerýmuje se to. Ale stejně ti děkuji.“ Znovu se na ni zamyšleně podíval. „Víš, jsi skutečně neobyčejně krásná. Už ti někdo řekl, že se tvůj krk podobá věži ze slonoviny?“
„Nikdo,“ odpověděla Conina.
„Škoda,“ řekl Creosot znovu. Chvilku se přehraboval mezi polštáři, až našel malý zvonek, kterým zazvonil.
Zanedlouho se za pavilonem vynořila hubená zasmušilá postava. Muž vypadal velmi schopně, jako někdo, kdo by dokázal promyslet cestu vývrtkou, aniž by se při tom jedinkrát ohnul, a v očích měl výraz, který by přinutil i zdatného hlodavce zahnaného do kouta odplížit se po špičkách.
15
Pozn. autora: Haššišínové, kteří odvozovali své jméno od nesmírného množství hašiše, který konzumovali, byli mezi ostatními vražednými sektami skupinou naprosto unikátní. Byli současně smrtelně nebezpeční, a přitom měli sklon smát se v těch nejneočekávanějších situacích, byli schopni se uprostřed akce zastavit a studovat zajímavé světelné skvrny a odrazy na těžkých čepelích svých nožů, a v některých výjimečných případech dokonce padali na zem.