Выбрать главу

Ten muž na sobě měl obrovskými pomyslnými písmeny napsáno Velký vezír. Jemu nemusel nikdo vyprávět o tom, jak se okrádají vdovy a jak se zavírají zvědaví mladící do tajných jeskyní s poklady. Když se jednalo o nějakou špinavou práci, určitě byste o ní našli stať v učebnici, kterou napsal on, nebo ještě pravděpodobněji, jejíž rukopis někomu ukradl.

Na hlavě měl turban, z nějž vyčnívala špičatá čepice. A samozřejmě dlouhý řídký knír.

„Tady jsi, Krajji.“

„Veličenstvo?“

„To je můj Velký vezír,“ představil ho Serif.

Jsem si to hned myslel, řekl si v duchu Mrakoplaš.

„Tihle lidé, proč jsme je sem vlastně dali přivést?“

Vezír se nervózně popotáhl za knír a zatvářil se, jako by se chystal podepsat hypotéku na vlastní dům.

„Klobouk, Veličenstvo. Ten klobouk, jestli si vzpomínáte.“

„Ach ano! Úžasný! Kam jsme ho dali?“

„Okamžik,“ vmísil se do hovoru Mrakoplaš naléhavým tónem. „Ten klobouk… není to náhodou takový odřený špičatý klobouk, který je celý pošitý… takovými věcmi? Víte, samá krajka a spousta—“ zaváhal, „nenasadil si ho náhodou někdo na hlavu, že ne?“

„On nás výslovně varoval, abychom to nedělali,“ řekl Creosot, „takže Krajj ho dal, samozřejmě, nasadit jednomu otrokovi. Ten tvrdil, že jej z klobouku bolí hlava.“

„Klobouk nám taky řekl, že se tady v nejbližší době objevíte,“ řekl vezír a maličko se před Mrakoplašem uklonil. „Proto jsem — tedy chtěl jsem říci, Serif se domníval, že byste nám o tom skvostném artefaktu mohli říci něco bližšího.“

Existuje tón hlasu, který se používá jen u výslechu, a právě takový tón teď vezír použil. Lehce přibroušený tón jeho slov celkem jasně naznačoval, že jestli se o klobouku rychle nedozví něco hodně zajímavého, hodlá uplatnit několik dalších výzvědných metod, v jejichž popisu by zazněla slova jako „do ruda rozpálený“, a „nůž jako břitva“. Samozřejmě většina velkých vezírů ani jiným tónem mluvit neumí. Mají na to pravděpodobně někde speciální školu.

„Sákryš, to jsem vážně rád, že jste ho našli,“ rozzářil se Mrakoplaš. „Ten klobouk je totiž arciaúúúú —“

„Prosím?“ řekl Krajj a mávl na několik strážných, kteří postoupili kupředu. „Nerozuměl jsem, co jste řekl potom, kdy vás tady ta mladá dáma —“ uklonil se Conině, „— udeřila loktem do hlavy.“

„Myslím,“ řekla Conina velmi slušně, ale pevně, „že bude nejlepší, když nás tam odvedete, abychom si ten klobouk mohli prohlédnout.“

O pět minut později prohlásil klobouk, který trůnil na stole uprostřed Serifovy pokladnice: Konečně. Co vás tak zdrželo?

A právě v tomto okamžiku, kdy se zdá, že se Mrakoplaš s Coninou v nejbližší chvíli stanou obětí vražedného útoku, má Peníz promluvit ke shromážděným a vyděšeným mágům na téma zrada a Zeměplocha má upadnout do temna magické diktatury, nastal čas zmínit se o poezii a inspiraci.

Tak například Serif se ve své dokonale vyšperkované Divočince natáhl na lehátko a zalistoval zpět ve svém svazečku pergamenů, aby upravil následující verše:

Už vstávej! Ráno do šálku svou lžičku upustilo a její zazvonění hvězdy zaplašilo!

— a pak si znovu ztěžka povzdechl, protože jak se zdálo, ty skvělé verše, které se mu v mozku často rozhořely jasným plamenem, vždycky nějakým záhadným způsobem vyhasly, než se mu je podařilo zachytit tuší.

A je více než jisté, že se mu to nikdy nepodaří.

Bohužel, takové věci se dějí neustále.

Ve vícerozměrných světech mnohovesmíru je známá skutečnost, že ty největší objevy vznikly díky okamžitému záblesku inspirace. Samozřejmě že nejdřív je kolem toho spousta myšlení a dřiny, ale co celou věc pravidelně doklepne, je něco jako padající jablko, syčící konvice na čaj nebo voda, která vám vyteče z vany, když si do ní sednete. V hlavě přihlížejícího člověka najednou něco cvakne, a kousky rébusu do sebe zapadnou. Tvar DNA, jak se všeobecně tvrdí, dluží svůj objev náhodnému pohledu na spirálové schodiště v okamžiku, kdy vědcův mozek byl právě v tom příhodném stavu zmámení. Kdyby byl v té chvíli použil výtah, mohla být celá genetická věda postavena na úplně jiných základech.[16]

To se považuje za něco úžasného. Ale není. Je to tragické. Malé částečky inspirace se pohybují vesmírem neustále, pevnými substancemi prolétají stejně snadno jako neutrino kupkou cukrové vaty a většina z nich nás míjí.

Nebo ještě hůř, většina z těch, které zasáhnou svůj přirozený cíl, tedy mozek, trefí ten špatný.

Tak například ošklivý sen o olověné koblize na dvoukilometrovém jeřábu, který by ve správné hlavě působil jako katalyzátor k vytvoření objevu elektrického indukčního pole, vzniklého na základě potlačené planetární gravitace (levné, nevyčerpatelné a absolutně ekologické energie, kterou zmíněný svět hledá už celá staletí a jehož neexistence uvrhla lidstvo do nesčetných nesmyslných válek), se zdál malé vyplašené kachně.

Jiná taková nešťastná příhoda se odehrála, když měl pohled na stádo bílých koní, pádících polem modrých hyacintů, přivodit zlom v myšlení těžce tápajícího skladatele. Ten člověk by byl vytvořil proslulou suitu zvanou Letící bůh, která by přinesla útěchu a balzám do duší milionů, kdyby byl v tom okamžiku, nešťastník, neležel doma v posteli se suchým loupáním. Inspirace v tomto případě padla na kolemjdoucí žábu, a to, jak uznáte sami, nebyla ta pravá osobnost k vytvoření brilantního notového skvostu, který by se navěky zapsal do hudební historie.

Mnohé civilizace si tohle strašlivé plýtvání uvědomily a pokusily se vytvořit různé systémy, které by mu zabránily. Tato činnost zahrnovala celkem příjemné, ale většinou nelegální pokusy naladit lidské vědomí na správnou vlnovou délku použitím různých exotických bylin a hub a kvasných procesů. Nikdy to nefungovalo správně.

A tak Creosot, který si v duchu vysnil celou poemu o životě a filozofii a o tom, jak obojí vypadá mnohem lépe dnem vinné sklenky, nebyl schopen vyjádřit své myšlenky v praxi, protože v sobě neměl ani tolik poezie jako zamilovaná hyena.

Proč bohové dovolí, aby se takovéhle věci děly dnes a denně, to je záhada.

Přesněji řečeno, není to zase taková záhada, ale ten záblesk inspirace, který by ji pomohl vyřešit, už se dostavil, jenže tvor, který jej vstřebal — malá sýkorka modřinka —, nikdy nebyla schopná předat svůj objev dál. Několikrát se o to pokusila pomocí velmi složitě kódovaných pohybových poselství na stole v kuchyni s otevřeným oknem, ale marně. Zřejmě jen zvláštní shodou okolností se stalo, že filozof, který řešením tohoto problému strávil několik bezesných nocí, se téhož dne probudil a v hlavě se mu zrodil dokonalý plán na krádeže oříšků z ptačích budek.

Což nás sice malou oklikou, ale zato velmi nenásilně, přivádí opět k předmětu magie.

Daleko, velmi daleko v nekonečné temnotě meziplanetárního prostoru, se pohybuje jedna částice inspirace, která samozřejmě nezná svůj osud. A to je pravděpodobně dobře, protože kdoví co by udělala, kdyby tušila, že má už za několik hodin zasáhnout nepatrný cíl v podobě Mrakoplašova mozku.

Bude to těžká práce, protože i když Mrakoplašovy tvůrčí schopnosti jsou relativně dosti velké, osud naší částice ji staví před namáhavý problém zasáhnout pohyblivý cíl velikosti hrozinky na vzdálenost několika světelných let. Život malých částic v obrovském vesmíru bývá někdy velmi těžký.

вернуться

16

Pozn. autora: I když možná rychlejších. A platných taky třeba maximálně pro čtrnáct osob.