Jestliže se jí to podaří, dostane Mrakoplaš skvělý filozofický nápad. Jestliže ne, objeví se před duševním zrakem jedné nedaleké cihly velmi podivný obraz, se kterým si ten kus pálené hlíny ovšem absolutně nebude vědět rady.
Serifův palác zabíral prakticky tu část středu Al Kali, kterou nezabírala Divočina. Většina věcí, které se pojily ke Creosotovi, vešla do pověstí a mytologie a o jeho paláci plném oblouků, kopulí a pilířů se říkalo, že má víc místností, než by kdo dokázal spočítat. Mrakoplaš už si ani nepamatoval, ve kterém čísle se teď nacházejí.
„Je to magie, že?“ zeptal se Krajj — Velký vezír.
Loktem šťouchnul Mrkoplaše do žeber.
„Ty jsi mág,“ pokračoval. „Řekni mi, co to všechno dokáže!“
„Jak víte, že jsem mág?“ ohradil se Mrakoplaš zoufale.
„Máš to napsáno na klobouku,“ odpověděl vezír.
„Jo tak.“
„A taky jste s tím pluli na té samé lodi. Moji lidé vás tam viděli.“
„Serif zaměstnává piráty a otrokáře?“ zasyčela rozhořčeně Conina. „Nezdá se mi, že by to byl zrovna prostý a jednoduchý trik.“
„O ne, to je omyl. Otrokáře a piráty zaměstnávám já. Co byste nakonec chtěli,“ dodal Krajj, „Jsem vezír, ode mě se to čeká.“
Zamyšleně si prohlédl dívku a pokynul několika strážným.
„Současný Serif se na mnoho věcí dívá očima literární teorie a na některé dokonce jen teorie,“ prohlásil vezír. „Já naopak nikoliv. Odveďte ji do serailu, i když se obávám,“ obrátil oči v sloup a zhluboka si povzdechl, „že jediné, co tam na ni čeká, je nuda a možná přetažené hlasivky.“
Pak se obrátil k Mrakoplašovi.
„Ty mlč,“ varoval ho. „Nehni ani prstem. Nepokoušej se o žádné magické triky. Jsem pod ochranou cizích a velmi mocných amuletů.“
„Tak moment, počkejte chvilku —“ začal Mrakoplaš a Conina řekla: „Dobrá. Vždycky jsem si přála poznat, jak vypadá harém zevnitř.“
Mrakoplašovi poklesla spodní čelist. Nakonec se vzpamatoval a zavřel ústa. „Vážně?“
Zahýbala na něj obočím. Měl to být pravděpodobně nějaký signál. Mrakoplaš cítil, že by mu měl rozumět, ale v jeho duchu se odbývala pravá bouře citů. Ne že by ho jeho city dohnaly k praktickému hrdinství, ale rozzuřily ho. Když to zrychlíme, dialog, který se mu odehrával v hlavě, probíhal asi takhle:
Ehm.
Kdo je to?
Tvé svědomí. Cítím se strašně. Podívej se, odvádějí ji do harému.
Pořád lepší, než kdyby tam odváděli mě, pomyslel si Mrakoplaš, ale mnoho přesvědčení v tom nebylo.
Dělej něco!
Je tady strašně moc strážných! Zabijou mě!
Tak tě zabijou, a co? Svět kvůli tomu neskončí!
Ale já ano, pomyslel si Mrakoplaš zachmuřeně.
Ale pomysli na to, jak skvěle se budeš cítit ve svém příštím životě —
Koukni, víš co? Drž hubu! Už tak mám sám sebe až po krk.
Krajj přistoupil k Mrakoplašovi a zkoumavě se mu zadíval do tváře.
„S kým to mluvíš?“ zeptal se zvědavě.
„Varuju tě,“ procedil Mrakoplaš výhružně mezi zuby. „Ta truhlice, kterou vidíš, je kouzelná a absolutně nemilosrdně naloží s každým, kdo by nám chtěl ublížit. Stačí jediné mé slovo a —“
„To mě velmi zajímá,“ přimhouřil Krajj oči. „Ona je neviditelná?“
Mrakoplaš riskoval jeden pohled za sebe.
Bylo by nesprávné říci, že Zavazadlo nebylo k vidění. Ono bylo k vidění, ale v místech, kam už Mrakoplaš nedohlédl.
Kraji pomalu obešel stůl, na němž ležel klobouk, a přitom si pomalu mnul knír.
„Tak ještě jednou: tohle je předmět s nesmírnou mocí, cítím to, a ty mi musíš říci, jak se ta moc využívá.“
„Proč se nezeptáte rovnou jeho?“ zeptal se Mrakoplaš s nadějí.
„Odmítá mi to sdělit.“
„No a proč to vlastně potřebujete vědět?“
Krajj se rozesmál. Nebyl to hezký zvuk. Znělo to, jako kdyby mu někdo vysvětlil, pravděpodobně trpělivě, pomalu a mnohokrát, jak se smích dělá a jak zní, ale přitom mu to nepředvedl v praxi.
„Ty jsi mág,“ zašklebil se vezír. „Magie, to je záležitost síly a moci. Sám se o magii zajímám. Mám nadání, nemysli si.“ Vezír se narovnal v celé své výši. „Opravdové nadání. Jenže oni mě na tu vaši Univerzitu nechtějí přijmout. Tvrdí, že jsem duševně nestabilní, věřil bys tomu?“
„To ne,“ odpověděl Mrakoplaš po pravdě. Většina mágů, které na Univerzitě znal, mu stejně připadala, jako když jim trochu zateklo do věže, takže podle něj byl Krajj docela normální magický materiál.
Krajj se na něj povzbudivě usmál.
Mrakoplaš se podíval úkosem na klobouk. Ten mlčel. Mrakoplaš se pohledem vrátil k vezírovi. Krajjův smích byl pochmurný, ale vedle jeho úsměvu pořád ještě vypadal jako veselý ptačí trylek. Zdálo se, že ten se vezír naučil z matematických tabulek.
„Divoké koně mě ke spolupráci nepřinutí,“ prohlásil Mrakoplaš spěšně.
„Ach,“ usmál se znovu vezír. „To zní jako výzva.“ Pokynul nejbližšímu strážnému.
„Máme ve stájích nějaké divoké koně?“
„Několik je jich tam opravdu velmi divokých, pane.“
„Tak z nich vyberte čtyři, poplašte je a doveďte je na pootočné nádvoří. Ach ano, abych nezapomněl, vezměte taky pár metrů řetězu.“
„Jak si přejete, pane.“
„Ehm. Poslyšte,“ začal zeširoka Mrakoplaš.
„Ano?“ obrátil se k němu Krajj.
„Myslím si, že když se na to díváte takhle…“
„Copak, chtěl jste mi něco říci?“
„Když už to tedy musíte za každou cenu vědět, je to arcikancléřský klobouk,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš. „Symbol veškerého mágstva.“
„Je mocný?“
Mrakoplaš se zachvěl. „Velmi mocný.“
„Proč se mu říká arcikancléřský klobouk?“
„Arcikancléř je nejstarší z mágů, víte? Jejich vůdce. Ale koukněte —“
Krajj zvedl klobouk a otáčel s ním v rukou.
„Takže ty říkáš, že je to jakýsi symbol úřadu?“
„Přesně, ale koukněte, jestli si ho chcete nasadit, tak to vás musím varovat, protože —“
Drž zobák.
Krajj zděšeně uskočil a klobouk mu vypadl z rukou.
Ten mág nic neví. Pošli ho pryč. Musíme se poradit.
Vezír vyděšeně zíral na zářící oktaríny lemující klobouk.
„Já se mám radit? A ještě k tomu se součástkou oděvu?“
Mohu ti nabídnout mnoho zajímavých věcí.
Mrakoplaš se vyděsil. Už několikrát jsme mluvili o tom, že vlastnil zvláštní instinkt signalizující nebezpečí, který obvykle nacházíme jen u jistých malých hlodavců, a ten mu teď zevnitř bušil do lebky v pokusu přinutit svého majitele, aby vzal nohy na ramena a někam se ukryl.
„Neposlouchejte ho!“ vykřikl.
Nasaď si mne, opakoval znovu klobouk imperativním tónem a velmi starým, důstojným hlasem, který zněl, jako by měl mluvčí plná ústa plsti.
Jestli skutečně někde existovala škola velkých vezírů, musel ji Krajj absolvovat s vyznamenáním.