„Nejdřív si promluvíme,“ prohlásil, pokynul strážným a ukázal na Mrakoplaše.
„Odveďte ho pryč a hoďte ho do nádrže s pavouky.“
„Ne, pavouky ne, to by mi ještě ke všemu chybělo!“ zasténal Mrakoplaš.
Kapitán stráže pokročil kupředu a uctivě klepl kotníky zaťaté ruky do čela.
„Pavouci došli, pane,“ oznámil.
„Oh.“ Vezír se na okamžik zatvářil bezradně. „V tom případě ho zavřete do tygří klece.“
Kapitán zaváhal a pokusil se nevšímat si náhlého štkaní, které mu propuklo po boku. „Tygr měl nějakou nemoc, pane. Měl celou noc staršlivou běhavku.“
„Tak hoďte toho ukňouraného zbabělce do studny pekelného ohně!“
Dva strážní si nad hlavou ubohého Mrakoplaše, který mezitím klesl na kolena, vyměnili významný pohled.
„Ehm. Byli bychom rádi, kdybyste se na ni mohl podívat, pane — bude to chtít nějaké menší opravy, než ji zase uvedeme do chodu, pane.“
Vezírova pěst dopadla dunivě na stůl. Kapitán stráží se vypjal k maximálnímu myšlenkovému výkonu a rozzářil se.
„Ještě je tady hadí jáma, pane,“ prohlásil. Ostatní strážní souhlasně pokyvovali hlavami. Jasně, vždycky tady byla ještě hadí jáma.
Čtyři hlavy se obrátily k Mrakoplašovi, který vstal a oprašoval si písek z kolen.
„Jaké city chováš k hadům?“ řekl jeden ze strážných.
„K hadům? No, že bych je měl zrovna v lásce —“
„Tak hadí jáma,“ přikývl Krajj.
„Provedu, pane. Hadí jáma,“ souhlasil kapitán.
„— chtěl jsem říct, že někteří hadi jsou docela fajn —“ pokoušel se Mrakoplaš ještě ve chvíli, kdy ho dvojice strážných uchopila za lokty.
Jak se ukázalo, byl v hadí jámě jen jediný, velmi opatrný had, který se stočil do klubka v jednom stinném rohu okrouhlé jámy a odtamtud Mrakoplaše pozoroval ostražitým pohledem plným podezření. Zdálo se, že mu hubený mág připomíná promyku.[17]
„Ahoj,“ řekl had nakonec. „Ty jsi mág?“
Jako pokus o navázání rozhovoru to nebylo na hada vůbec špatné, zvláště když vezmeme v potaz jejich klasický postup při setkání s lidmi. Mrakoplaš však byl pevně rozhodnut neplýtvat časem na myšlení a jednoduše odpověděclass="underline" „Mám to napsané na klobouku, neumíš číst?“
„Umím. V sedmi jazycích. Sám jsem se to naučil.“
„Vážně?“
„Absolvoval jsem dopisní kurzy. Ale zatím jsem, pochopitelně, neměl příležitost si číst. Taky se to ke mně asi moc nehodí.“
„No skoro bych řekl, že máš pravdu.“ Byl to jeden z nejkultivovanějších hadích hlasů, které kdy Mrakoplaš slyšel.
„A s tím hlasem je to to samé,“ dodal had. „Vlastně bych se s tebou vůbec neměl bavit, rozhodně ne takhle. Ode mě se čeká, že budu syčet. Dokonce si myslím, že bych se tě měl v téhle chvíli pokoušet zabít.“
„Ovládám obzvláštní a neobvyklé síly,“ pospíšil si Mrakoplaš. A to ani moc nelžu, pomyslel si v duchu, protože téměř naprostá neschopnost ovládnout jakýkoliv druh magie je v každém případě schopnost u mága velmi neobvyklá, a kromě toho, když někdo lže hadovi, tak se to nepočítá.
„No tohle! Takže předpokládám, že tady dlouho nevydržíte.“
„Hmm?“
„No, každou chvilku se začnete vznášet a pak odletíte, že?“
Mrakoplaš pochybovačným pohledem přeletěl pětimetrové hladké stěny hadí jámy a pak si podvědomě pohladil šrámy, které utrpěl cestou.
„No, možná že to udělám,“ prohlásil opatrně.
„Mohl bych vás v tom případě poprosit, abyste mě vzal s sebou?“
„Cože?“
„Vím, že je to neobvyklé přání, ale to víte, jáma je prostě — no jáma je jáma.“
„Vzít vás s sebou? No jo, ale vždyť ty jsi had, je to tvoje jáma. Mělo by to fungovat tak, že ty zůstaneš tady a lidi tak nějak přijdou k tobě. Víš, já už mám s takovými věcmi svoje zkušenosti.“
Stín za hadem se najednou pohnul a postavil se.
„To je moc ošklivé o někom takhle mluvit,“ řekl stín.
Postava vykročila kupředu a vystoupila do jasného slunečního světla.
Byl to mladý muž vyšší než Mrakoplaš. Je třeba říci, že Mrakoplaš si mezitím sedl, ale ten mladík byl vyšší, i kdyby byl mág zůstal stát.
Říci o něm pouze, že byl hubený, by znamenalo minout skvělou příležitost k použití výrazu „na kost vyzáblý“. Vypadal, jako by se dlouhá řada jeho předků skládala ze stojánků na topinky a skládacích lehátek, a důvod, proč to bylo tak do očí bijící, bylo jeho oblečení.
Mrakoplaš se na něj znovu s nedůvěrou podíval.
Vážně, oči ho poprvé neobelhaly.
Zplihlá postava před ním na sobě měla prakticky tradiční oděv barbarských hrdinů — pár kožených řemenů pobitých měděnými nýty, rozměrné kožešinové boty, malý kožený pytlík, který mu chránil rodinné skvosty a husí kůži. Na tom by nebylo nic divného, v kdejaké uličce Ankh-Morporku byste potkali tucet stejně oblečených dobrodruhů, jenže ani jeden z nich na sobě kromě toho všeho neměl—
Mladík si všiml jeho pohledu, podíval se na sebe a pokrčil rameny.
„Já za to nemůžu,“ řekl. „Slíbil jsem to mamince.“
„Vlněný jégrovky?“
Té noci se v Al Kali děly prapodivné věci. Od moře se valila jakási zvláštní stříbrná záře, která silně mátla městské astronomy, ale to nebyla ta něj zvláštnější věc. Na většině ostrých hran pod širým nebem se začaly objevovat malé plamínky syrové magie, podobné ohni sv. Eliáše, ale ani to nebyla ta nejpodivnější událost.
Ta nejmimořádnější věc vešla do putyky na okraji města, jejímiž nezasklenými okny hnal vítr pach horké pouště, a usadila se uprostřed podlahy.
Hosté ji nějakou chvíli pozorovali a usrkávali svou kávu prošpikovanou pouštní atropou. Tenhle nápoj, který se vyráběl z kaktusové šťávy a jedu černých škorpionů, je jeden z nejsilnějších alkoholických nápojů v celém vesmíru, ale pouštní nomádi ho nekonzumují pro jeho omamné účinky. Pijí ho proto, aby něčím zmírnili sílu a účinky klačské kávy.
Ne snad proto, že se klačskou kávou polévají střechy, které jsou pak vodotěsné. Ne proto, že proletí necvičeným žaludkem jako rozžhavená kulka rozehřátým máslem. Ta káva dokáže ještě něco mnohem horšího.
Dokáže vás ostřízlivět[18].
Synové pouště začali s podezřením nahlížet do svých kávových šálků velikosti náprstku a přemýšleli, jestli to s tou atropou tentokrát nepřehnali. Vidí všichni totéž? Bude to vypadat moc hloupě, když k tomu něco poznamenám? Na tohle všechno musíte bohužel myslet, když chcete vystupovat jako skutečný orlooký syn pouště. Nějaké vyskakování, ukazování roztřeseným prstem a výkřiky typu „koukněte se, vlezla sem nějaká truhla a má kolik set malejch nožiček, není to divný?“ by jen dokázaly, že máte hrozný, možná dokonce osudný nedostatek mužnosti.
Pijáci se pokoušeli nedívat se jeden na druhého, dokonce ani v té chvíli, když se Zavazadlo přesunulo k řadě džbánů s atropou, stojících u protější stěny. Zavazadlo mělo zvláštní způsob, jakým dokázalo stát naprosto nehybně tak, že budilo mnohem větší hrůzu, než když se pohybovalo.
Nakonec jeden z nomádů prohlásiclass="underline" „Řekl bych, že to chce napít.“
Rozhostilo se dlouhé ticho a pak jeden z ostatních mužů pronesl tónem šachového velmistra, který se chystá matovat svého protivníka: „Co chce napít?“
17
Pozn. překl.: Promyka je malá šelma z čeledi cibetkovitých. Druh promyka mungo (herpestes edwardsi) žije v Indii a loví jedovaté hady včetně kober.
18
Pozn. autora: Ve skutečně magickém vesmíru má všechno svůj opak. Tak například tam existuje antisvětlo. To není totéž, co tma, protože tma je pouhá nepřítomnost světla. Na antisvětlo narazíte, když tmou proletíte a vynoříte se na její druhé straně. Podle tohoto vzoru stav ostřízlivění není totéž, co střízlivost. Ostřízlivělost vám vezme všechny ideály a iluze, všechnu tu narůžovělou mlhu, ve které většina lidí tráví téměř celý život, a ukáže vám všechny věci, lidi a události v jejich skutečné, nepřikrášlené podobě. Lidé si chvíli zaječí a pak si dají sakra velký pozor, aby se už nikdy znovu neostřízlivěli.