Zbytek pijáků hleděl s nehybnými tvářemi do svých sklenic.
Bylo naprosté ticho přerušované jen tichým mlaskáním gekonů pobíhajících po vlhkém stropě.
První piják pokračovaclass="underline" „Ten démon, který se právě přesunul přímo za tebe, o tom jsem mluvil, ó, bratře pouště.“
Několikanásobný vítěz celopouštní soutěže o Nehybnou tvář se poměrně přirozeně usmál, ale pak ho něco zatahalo za šaty. Úsměv zůstal na svém místě, ale jak se zdálo, zbytek obličeje se k němu odmítal znát. Zavazadlo se cítilo být zrazeno v lásce a udělalo to, co by udělala v jeho situaci každá trochu citlivá bytost. Šlo se opít. Nemělo sice peníze a nedokázalo říci, co chce, ale Zavazadlo většinou nemělo žádné potíže přinutit lidi, aby mu rozuměli.
Tak se stalo, že hospodský strávil velmi dlouhou, únavnou a osamělou noc tím, že plnil talíř atropou. Teprve před ránem se Zavazadlo zvedlo a na velmi nejistých nožičkách odešlo jednou ze stěn hostince.
Poušť mlčela. Obyčejně tichá nebývala. Obyčejně byla plná zpěvu cikád, pískotu moskytů, sykotu a tu a tam pleskotu velkých křídel, která vrhala stín na chladnoucí písek. Jenže dnes v noci se naplnila hustým uspěchaným tichem, ve kterém několik tuctů nomádů rychle strhávalo své stany, aby odsud, k sakru, mohli co nejdřív vypadnout.
„Slíbil jsem to mamince,“ opakoval mládenec. „Víte jsem hrozně choulostivý a vždycky chytím strašlivou rýmu.“
„Možná že byste mohl zkusit trochu víc se obléct?“
„Oh, to nejde. Já proste musím nosit celou tu koženou nádheru.“
„Já bych neříkal celou“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Není toho dost, aby se tomu dalo říkat celé. A proč to vlastně musíš nosit?“
„No, aby lidi poznali, že jsem barbarský hrdina, přece!“
Mrakoplaš se opřel zády o vlhkou stěnu hadí jámy a začal si mládence prohlížet. Viděl před sebou dvě oči podobné uvařeným hroznovým bobulím, chomáč rezavých vlasů a tvář, na které se odehrávala strašlivá bitva mezi původní záplavou pih a mocnou invazní silou akné.
Mrakoplaš měl podobné chvíle velmi rád. V těch okamžicích se totiž ujišťoval o tom, že není blázen, protože kdyby byl blázen on, co by potom byli někteří z těch lidí, které potkával?
„Tak barbarský hrdina,“ zabručel.
„No a co, nevypadám tak snad? Všechna ta kůže byla strašlivě drahá.“
„To věřím, ale podívej — jak se vlastně jmenuješ, mládenče?“
„Nijel—“
„Tak koukni, Nijeli —“
„Nijel — Ničitel,“ dodal Nijel.
„Tak podívej, Njieli —“
„—Ničiteli—“
„Dobrá, tak Ničiteli —“ prohlásil Mrakoplaš už trochu zoufale.
„— synu Třasořitky, obchodníka s potravinami —“
„Cože?“
„Každý je něčí syn,“ vysvětloval Nijel „Tady někde se to říká—“ napůl se otočil a začal se přehrabovat v neforemném kožešinovém pytli a nakonec z něj vytáhl slaboučkou potrhanou a umaštěnou knížečku.
„Tady je kus, kde se píše, jak si má člověk vybrat své jméno,“ zamutoval.
„A jak je tedy možné, že jsi skončil v téhle díře?“
„Chtěl jsem vykrást Creosotovu pokladnici, ale chytil mě záchvat astma,“ odpověděl nepřítomně Nijel, který listoval ohmatanými stránkami.
Mrakoplaš se podíval na hada, který se stále ještě snažil držet se všem z cesty. Neměl v jámě tak špatný život a poznal, kdy by se mohl dostat do nesnází. Netoužil po tom vyvolat u nikoho záchvat agresivity. Opětoval Mrakoplašův pohled a pokrčil rameny. Pěkný výkon na tvora, který žádná ramena nemá, uznejte.
„Jak dlouho už jsi barbarským hrdinou?“
„No, já právě začal. Vždycky jsem si přál stát se barbarským hrdinou, víte, a tak jsem si myslel, že s tím začnu a časem se to už nějak naučím.“ Nijel na Mrakoplaše krátkozrace zamžoural. „Dobrý nápad, co říkáte?“
„V každém případě to je strašný život,“ pokusil se mu Mrakoplaš opatrně odporovat.
„A napadlo vás, jaký život by to byl, kdybyste měl příštích padesát let prodávat v obchodě se smíšeným zbožím?“ zabručel Nijel zachmuřeně.
Mrakoplaš si to chvíli představoval.
„Vedli jste i hrášek?“ zeptal se.
„Jistě, posloužíme,“ odpověděl Nijel a zastrčil tajemnou knihu nazpět do svého vaku. Pak si začal pozorně prohlížet stěny jámy.
Mrakoplaš si povzdechl. Měl hrášek rád. Byl tak strašlivě nudný. Mrakoplaš strávil několik let hledáním míst, kde by se mohl nějakou dobu opravdově nudit, ale nikdy se mu to nepodařilo. Vždycky ve chvíli, kdy si myslel, že to už už dokáže, změnil se náhle jeho život v divoký vír šílených událostí. Myšlenka na to, že se někdo dobrovolně vzdal možnosti nudit se celých padesát let, v něm vyvolala vlnu nevolnosti. Kdyby měl před sebou padesát let on, dokázal by pozvednout nudu na úroveň umělecké formy. Dovedl si představit nekonečnou řadu věcí, které by nedělal.
„Neznáš nějaké nové vtipy?“ zeptal se a usadil se pohodlně do písku.
„Bohužel, žádné,“ odpověděl Nijel a poklepával na kamennou stěnu.
„Já jich znám stovky. Jsou skvělý. Tak například tenhle: Víš proč mají skřeti červený oči?“
„Tahle deska se hýbe,“ řekl najednou Nijel. „Podívejte, vypadá to jako dveře. Pojďte mi pomoct.“
Horlivě se opřel do kamene a na rukou podobných tužkám mu naběhly bicepsy velikosti hrachových zrn.
„Myslím, že to bude nějaká tajná chodba,“ dodal. „Pojďte honem, použijte nějaké kouzlo, zdá se, že se trochu zasekly.“
„Nechceš si poslechnout ten vtip?“ zeptal se Mrakoplaš ublíženým hlasem. Tady dole bylo teplo a sucho a nehrozilo žádné momentání nebezpečí, když nepočítáme hada, který se ostatně snažil tvářit co nejlhostejněji. Jsou lidé, kteří prostě nebudou spokojení nikdy.
„Myslím, že právě v tomhle okamžiku ne,“ odpověděl mu Nijel. „Dal bych přednost troše magické pomoci.“
„No, to není moje nejsilnější stránka,“ přiznal se Mrakoplaš. „Nikdy jsem na to neměl tu pravou trpělivost. Ono to není jen tak nějak ukázat prstem a říct ‚Kazam‘ —“
Ozval se zvuk, jako kdyby sjel oktarínový blesk do kamenné stěny a rozdrtil ji na tisíc do bělá rozžhavených úlomků. A nebylo divu, protože přesně to se stalo.
Nijel se po chvíli omámeně vyškrabal na nohy a plácáním hasil několik doutnajících míst na své kožené vestě.
„To jo,“ prohlásil hlasem člověka, který je odhodlaný neztratit sebeovládání. „Výborně. Skvěle. Teď to necháme chvilku vychladnout, co? A pak bychom mohli…, potom bychom měli…, potom musíme vypadnout…“
Maličko si odkašlal.
„Nngh,“ prohlásil Mrakoplaš. Upřeně zíral na špičku svého prstu, který držel na vzdálenost paže před sebou s výrazem dávajícím jasně najevo, jak lituje toho, že nemá ruce delší.
Nijel nahlédl do kouřícího otvoru.
„Zdá se, že to vede do nějaké místnosti,“ oznámil svému společníkovi.
„Nngh.“
„Až po vás,“ uklonil se Nijel. Pak Mrakoplaše mírně postrčil.
Mág nejistě vykročil kupředu, narazil hlavou do skály, aniž si toho všiml, a odrazil se přímo do začerněného otvoru.
Nijel ho následoval. Rukou jel po stěně a pak se s nakrčeným čelem zeptaclass="underline" „Necítíte nic? Mohou se ty kameny třást?“