„Nngh.“
„Jste v pořádku?“
„Nngh.“
Nijel přitiskl ucho na kamennou stěnu. „Je to takový divný zvuk,“ řekl. „Takové bzučení.“ Ze spáry mezi kameny nad jejich hlavami se snesl obláček jemného prachu.
Pak se ze stěn chodby uvolnilo několik větších kamenů a padlo do písku.
Mrakoplaš se zatím odpotácel tunelem o něco dál. Z úst se mu draly slabé poděšené tóny a přitom naprosto ignoroval kameny, které ho občas míjely o pouhé centimetry a občas zasahovaly celými kilogramy.
Kdyby byl při smyslech, rychle by si uvědomil, co to znamená. Vzduch najednou zhoustl, byl jakoby mastný a páchl roztaveným cínem. Kolem každé hrany a hrotu se rozkládala malá duha. Někde velmi blízko se tvořil obrovský magický náboj, který se pokoušel uzemnit.
Každý mág, který byl momentálně při ruce, dokonce i takové nemehlo jako Mrakoplaš, teď pro magii představoval totéž, co pro elektřinu v bouři měděný maják.
Nijel se vynořil z dunící chodby, a zatímco si oprašoval prach z obličeje, narazil na Mrakoplaše, který stál obklopen aurou oktarínové záře v další jeskyni.
Vypadal strašně. Creosot by si jistě všiml jeho planoucích očí a zježených vlasů. Vypadal jako někdo, kdo právě snědl nějakou tu lžíci hypofýz a spláchl je sklenicí adrenalinu. Zdánlivě vyrostl. Vypadal tak vysoký, že byste z něj mohli klidně vysílat televizní program do zahraničí.
Na hlavě mu stál každý vlas, a každý vlas mu jiskřil. Zdálo se, že ho chce opustit dokonce i kůže. Oči se mu protáčely podél vodorovné osy, a když otevřel ústa, vyletěl mu z nich roj nazelenalých jiskřiček. Na místech, kam došlápl, kámen měkl nebo mu narostly uši nebo se změnil v něco malého šupinatého, purpurové barvy, co odskákalo pryč.
„Povídám,“ řekl Nijel, „Jste v pořádku?“
„Nngh,“ odpověděl Mrakoplaš a to slovíčko se změnilo v podlouhlý vdolek.
„Ale nevypadáte dobře,“ prohlásil Nijel a na čele mu vyrazilo něco, co by se dalo nazvat neobvyklým množstvím potu.
„Nngh.“
„Proč odsud nevypadneme?“ dodal Nijel a moudře se vrhl k zemi.
Mrakoplaš pokýval hlavou jako loutka, namířil nabitou končetinou na strop a ten začal před jeho prstem tát jako led pod hořákem svářečky.
Dunění pokračovalo a jeho rozechvělé taneční kreace otřásly základy paláce. Je velmi dobře známo, že existují určité zvukové kmitočty, které v lidech dokáží vyvolat pocit hrůzy, a jiné, které odbourávají sexuální zábrany, ale v tomto případě otřesy skal provázelo zvukové vlnění, které rozpouštělo realitu a ta se začala v hranách a rozích ztrácet.
Nijel chvilku pozoroval tající strop a pak jednu kapku opatrně ochutnal.
„Citrónový krém,“ olízl se a dodal, „předpokládám, že byste nemohl udělat něco jako schody, co?“
Z Mrakoplašova prstu vyletěl další oktarínový blesk a změnil se v dokonalé pohyblivé schodiště, které se od běžných eskalátorů lišilo snad jen tím, že bylo potaženo krokodýlí kůží.
Nijel chytil mága, který se pomalu otáčel kolem dokola, za ruku a vtáhl ho na spodní schod.
Naštěstí dojeli nahoru dřív, než magická podstata schodiště náhle pominula.
Střechy ve středu paláce náhle popraskaly a z nich jako rychle rostoucí muchomůrka vyrazila bílá věž, vyšší než kterákoliv jiná budova v Al Kali.
Na jejím úpatí se otevřela obrovská dvojkřídlá vrata a z nich vyšel tucet mágů, kteří se tvářili, jako by jim patřil svět. Mrakoplaš měl dojem, že některé z nich poznává. Viděl je už předtím, za pultíky v přednáškových sálech nebo jak přátelsky vyhlížejí do světa univerzitního městečka. To nebyly tváře, kterým by slušel zlý výraz. Ani jeden z nich neměl tesáky. Ale teď všechny ty tváře spojoval zvláštní výraz, který by mohl pozorného člověka vyděsit.
Nijel cítil, jak ho někdo táhne za nejbližší roh. A tam zjistil, že se dívá přímo do Mrakoplašových ustaraných očí.
„Poslyšte, to je opravdová magie, co?“
„Já vím,“ přikývl Mrakoplaš, „ale není to ta správná magie.“
Nijel zvedl oči k zářící věži.
„Ale—“
„Její podstata je špatná,“ pokračoval Mrakoplaš. „Cítím to. Ale neptej se mě proč.“
Z lomených vchodů se vyrojilo několik Serifových strážných a vrhlo se k mágům. Bleskový útok byl o to strašnější, že byl proveden v naprostém tichu. Jejich meče se výhružně zableskly na slunci, ale pak se dva mágové otočili, pozvedli ruce v klasickém gestu a—
Nijel se rychle odvrátil.
„Fuj,“ vypravil ze sebe.
Několik zahnutých mečů zazvonilo o dláždění.
„Myslím, že bychom se měli hodně potichu vytratit,“ zašeptal Makoplaš.
„Cožpak jste neviděl, co z nich udělali?“
„Mrtvoly,“ zabručel Mrakoplaš. „To znám. Ale nerad na to myslím.“
Nijel si v duchu řekl, že on na to bude muset myslet asi až do smrti, zvláště uprostřed větrných nocí. Na smrti způsobené magií bylo strašné to, že byla o tolik nápaditější než obyčejná smrt, například chladnou ocelí, a on nemohl vypudit z hlavy ty tvary, které na okamžik zahlédl těsně před tím, než je milosrdné pohltil záblesk oktarínového světla.
„Nikdy mě nenapadlo, že jsou mágové takoví,“ ozval se, když spěchali pryč jakousi chodbou. „Já si o nich myslel, že jsou takoví prostí, no spíš hloupí a ne zlověstní. Tak trochu legrační postavičky.“
„No, že jsme se ale zasmáli, co?“ zabručel Mrakoplaš.
„A oni je tam zabili bez nejmenšího slitování a ani při tom —“
„Nemusíš mi to vykládat, já to viděl taky.“
Nijel se od něj najednou odtáhl a oči se mu zúžily.
„Vy jste ale taky mág,“ řekl s obviněním v hlase.
„Jo, jenže úplně jinej druh než oni,“ odsekl mu Mrakoplaš.
„A jaký druh tedy jste?“
„Neškodnej.“
„Hlavně to bylo tím, jak se na ně podívali! Jako když je jim úplně jedno, že —“ řekl Nijel a vrtěl hlavou. „To na tom všem bylo nejhorší.“
„Jo.“
Mrakoplaš tu jedinou slabiku upustil jako kládu přímo před rozjetý vlak mladíkových myšlenek. Nijel se otřásl, ale alespoň umlkl. Mrakoplašovi už ho začínalo být líto — což bylo velmi neobvyklé, protože většinou všechnu lítost spotřeboval sám pro sebe.
„To je poprvé, co jsi viděl někoho přijít o život?“
„No.“
„Poslyš a teď mi řekni, jak dlouho už jsi opravdu barbarským hrdinou?“
„Ehm. Který je rok?“
Mrakoplaš vyhlédl zpoza rohu a s uspokojením zjistil, že ti lidé, kteří jsou v okolí a ještě k tomu v poloze svislé, mají dost starostí se svou vlastní panikou, než aby kohokoliv obtěžovali.
„Takže už jsme se vzpamatovali?“ obrátil se tiše k Nijelovi. „Ztratils pojem času? No, to já znám. Máme rok hyeny.“
„Aha. No, tak v tom případě asi —“ Nijel chvilku nehlučně pohyboval rty, „asi tři dny. Koukněte,“ dodával rychle, „Jak může někdo někoho takhle zabít? A ani se nad tím nezamyslet?“
„To nevím,“ odpověděl mu Mrakoplaš tónem, který naznačoval, že o tom hluboce přemýšlí.
„Víte, já myslím to, že například když mě dal vezír hodit do hadí jámy, zdálo se, že ho to alespoň zajímá.“
„To je správné, lidi by se měli zajímat o to, co se kolem nich děje.“
„Víte, on se při tom dokonce zasmál!“