„No prosím, navíc má ještě smysl pro humor.“
Mrakoplaš měl najednou pocit, že vidí svou budoucnost stejně jasně, jako vidí zem pod sebou Člověk, který právě spadl z útesu. A důvod k tomu měl stejný. Takže když Nijel řekclass="underline" „Prostě jen tak ukázali prstem a —“ Mrakoplaš na něj vyštěkclass="underline" „Víš co? Okamžitě zavři klapačku! Jak myslíš, že je mně? A já jsem ještě navíc mág!“
„No právě, vám se nic nestane,“ zahuhlal Nijel.
Nebyla to rána silná, protože i v magickém poli měl Mrakoplaš svaly jako tvaroh, ale přece jen zasáhla Nijela ze strany do hlavy a spíš díky momentu překvapení ho srazila k zemi.
„Ano, jsem mág!“ zasyčel výhružně Mrakoplaš. „Mág, který se v magii moc nevyzná! Až dodneška jsem přežil jen díky tomu, že nejsem dost důležitý ani pro Smrtě! A když se teď budou všichni mágů bát a nenávidět je, jak dlouho si myslíš, že přežiju?“
„To je komické!“
Mrakoplaš by nebyl víc překvapený, ani kdyby mu Nijel oplatil ránu.
„Cože?“
„Hlupáku! Jediné, co vám stačí udělat, je sundat si roucho, zbavit se toho nesmyslného klobouku a nikdo nepozná, že jste mág!“
Mrakoplaš několikrát němě otevřel a zavřel ústa a silně se v té chvíli podobal zlaté rybičce, která se snaží pochopit základy stepování.
„Sundat si roucho?“
„Jasně. Všechny ty lesklé zekíny a ozdůbky, to je pro vás smrtelné nebezpečí,“ řekl Nijel a pomalu vstával.
„Zbavit se klobouku?“
„No, uznáte, že chodit kolem s nápisem MÁK na klobouku, je ve vaší situaci poněkud odvážné.“
Mrakoplaš se na něj ustaraně podíval.
„Promiň,“ zabručel nakonec, „ale já ti pořád ještě tak docela nerozumím.“
„Prostě se zbavíte svých šatů. Vždyť je to tak jednoduché, ne? Prostě je někam zahodíte a pak můžete být třeba, no, teď zrovna nevím, ale vlastně čímkoliv. Někým, kdo není mágem.“
Rozhostilo se ticho přerušované jen vzdálenými zvuky boje.
„Hm,“ prohlásil Mrakoplaš, „ale já pořád ještě nerozumím…“
„Pro všechny bohy, co na tom není k pochopení?“
„…jak si to představuješ…“ mumlal Mrakoplaš a tvář se mu zaleskla potem.
„Můžete prostě a jednoduše přestat být mágem!“
Mrakoplaš pomalu pohyboval rty, jak si nejdřív v duchu přehrával každé slovo té zprávy a pak znovu všechna dohromady.
„Cože?“ řekl nakonec a pak dodaclass="underline" „Aha.“
„Už to chápete? Mám vám to opakovat ještě jednou?“
Mrakoplaš zachmuřené pokýval hlavou.
„Myslím, že tomu nerozumíš. Mágem nejsi pro to, co děláš, ale pro to, čím jsi. Kdybych nebyl mág, nebyl bych nic.“ Sundal si klobouk a nervózně si pohrával s nedbale připevněnou hvězdou na jeho vrcholu, čímž způsobil, že několik dalších ledabyle přichycených zekínů opustilo společnost…
„Chci tím říct, že to, že mám na svém klobouku napsáno mág,“ začal zeširoka, „Je moc důležité, protože právě klobouk —“
Najednou se zarazil a upřeně pozoroval klobouk.
„Klobouk,“ řekl nepřítomně a cítil, jak na okno jeho vědomí tiskne nos jakási neodbytná myšlenka.
„Je to pěkný klobouk,“ pospíšil si Nijel, který měl dojem, že se od něj něco čeká.
„Klobouk,“ opakoval Mrakoplaš a pak dodaclass="underline" „Klobouk! Musíme dostat ten klobouk!“
„Ale vždyť máte svůj klobouk v ruce,“ upozornil ho Nijel.
„Ne tenhle klobouk, tamten klobouk! A Coninu!“
Udělal několik zmatených kroků chodbou, ale pak se zase vrátil.
„Kde si myslíš, že by mohli být?“
„Kdo?“
„Je tady někde kouzelný klobouk, který musím najít. A dívka.“
„Proč?“
„To by bylo příliš složité vysvětlování. Možná že už touhle dobou jeden nebo druhý z nich volají o pomoc.“
Nijel neměl zvláště výraznou čelist, ale teď ji bojovně vystrčil.
„Chcete říct, že je tady někde dívka, která potřebuje pomoc?“
Mrakoplaš poněkud zaváhal. „Určitě někdo potřebuje pomoc. Mohla by to být dokonce i ona,“ připustil. „Nebo někdo v jejím nejbližším okolí.“
„Proč jste mi to neřekl hned? Tohle se tomu už podobá mnohem víc! Takhle nějak jsem si to představoval. Takhle nějak musí vypadat hrdinství! Vzhůru!“
Odněkud zazněla silná rána a křik.
„Kam vzhůru?“
„Kamkoliv!“
Hrdinové mívají obzvláštní schopnost pobíhat jako šílení po bortících se palácích, ve kterých v životě nebyli, zachránit každého, kdo jim přijde pod ruku, a ve zdraví se dostat ven dřív, než se budova zřítí docela nebo se propadne do močálu. Musíme říci, že v tomto případě navštívili Mrakoplaš s Nijelem kuchyně, obřadní síně v okolí trůnního sálu, konírny (dvakrát) a prošli podle Mrakoplašova úsudku celé kilometry chodeb. Občas kolem nich proběhla skupinka černě oděných strážců, kteří jim však nevěnovali ani tu nejmenší pozornost.
„To je nesmysl,“ ozval se nakonec Nijel. „Proč se někoho nezeptáme? Jste v pořádku?“
Mrakoplaš se opřel o nejbližší pilíř, zdobený nádhernou plastikou, a lapal po dechu.
„Můžeš chytit některého z těch strážných a vymáčknout z něj, co potřebujeme,“ zasípal mezi jednotlivými pracnými nádechy. Nijel se na něj úkosem podíval.
„Počkejte tady,“ řekl nakonec a začal obcházet okolní místnosti, až narazil na jednoho sluhu, který zcela plánovitě plenil přepychovou kredenc.
„Promiňte,“ zeptal se slušně, „kudy do harému?“
„Třetí dveře vlevo,“ odpověděl muž, aniž zvedl hlavu.
„Fajn.“
Vrátil se nazpět a oznámil výsledek svého pátrání Mrakoplašovi.
„Ano? A mučil jsi ho?“
„Ne.“
„Takže to ses moc nechoval jako pravý barbar, co?“
„Podívejte, já na tom pomalu pracuju,“ odpověděl mu popuzeně Nijel. „Tak například už jsem mu nepoděkoval.“
O třicet vteřin později odhrnuli těžký korálkový závěs a vstoupili do serailu Serifa Al Kali.
Byli tam překrásní ptáci v klecích ze zlatého pletiva. Byly tam zpívající fontány a vodotrysky. Byly tam obrovské květináče plné orchidejí, mezi kterými poletovali kolibříci podobní vzácným drahokamům. V koutě místnosti se k sobě vyděšeně tisklo asi dvacet mladých žen, které na sobě měly tolik textilií, že by to bylo sotva stačilo půl tuctu desetiletých děvčátek.
Na něco takového však Mrakoplašovy oči neměly čas. Ne že by těch několik čtverečních metrů ňader, boků a stehen v odstínech od jemně růžové až po mahagonově temnou nerozbouřilo určitým způsobem hladinu jeho libida, ale všechny libé pocity byly vzápětí zatlačeny do pozadí pohledem na čtyři strážné, kteří se k nim začali přibližovat s těžkými scimitary v rukou a vraždou v očích.
Mrakoplaš bez jediného zaváhání skočil dozadu.
„Tak teď je to na tobě, příteli,“ řekl.
„Jasně!“
Nijel vytáhl meč a s rukama rozechvělýma tou námahou ho pozvedl před sebe.
Na několik vteřin zavládlo bezdeché ticho. Všichni čekali, co bude dál. A pak ze sebe Nijel vyrazil válečný pokřik, na který Mrakoplaš do smrti nezapomene.
„Hm,“ prohlásil totiž, „kdybyste dovolili…“
„Je to opravdu ostuda,“ prohlásil malý mág.
Ostatní mlčeli. Byla to ostuda a nebyl mezi nimi jediný, kterého by nehlodaly výčitky svědomí. Bohužel, jak to někdy vychází v té podivné alchymii duše, právě pocit viny způsobil, že byli nadutí a bezohlední.