„Mohl bys laskavě mlčet?“ prohlásil jejich momentální vůdce. Jmenoval se Dobroděj Koláček, ale dnes v noci visí ve vzduchu něco, co naznačuje, že by bylo zbytečné si jeho jméno pamatovat. Vzduch je temný, těžký a plný duchů.
Neviditelná univerzita je prázdná, v jejích chodbách není živáčka.
Samozřejmě že šestice mágů, kteří mají za úkol spálit knihovnu, se duchů nebojí. Jsou totiž tak nabití magií, že v chůzi tiše bzučí, oblečeni jsou v roucha, která svou nádherou předčí roucho bývalého arcikancléře, jejich špičaté klobouky jsou špičatější, než byl dříve ten nejšpičatější klobouk, a to, že se tisknou do malého hloučku, je jistě pouhopouhá náhoda.
„Je tady strašná tma,“ ozval se nejmenší z mágů.
„Vždyť je taky půlnoc,“ odpověděl mu Koláček ostře, „a uvědom si laskavě, že jediné opravdu nebezpečné věci jsme tady my, co vy na to hoši?“
Ozval se sbor rozpačitého mumlání. Všichni Koláčka obdivovali, protože se o něm vyprávělo, že se tajně cvičí v pozitivním myšlení.
„A pár starých knih nás nepoleká, co, mládenci?“ usmál se spokojeně na nejmenšího mága. „Nebo tebe snad jo?“ zahřměl na něj nakonec.
„Co? Já? Myslíš mě? To tedy ne. Já ne. Samozřejmě že ne. Vždyť jsou jenom z papíru, jak on říká.“
„No proto.“
„Ale je jich tam devadesát tisíc, nezapomeňte,“ ozval se v tom další mág. „Většina z nich je ukryta v ostatních rozměrech knihovny. Je z nich vidět jen malý kousek, vrcholek, víte, jako u toho — té věci, co je skoro celá pod vodou —“
„Hroch?“
„Krokodýl?“
„Moře?“
„Podívejte se, nechtěli byste laskavě zmlknout?!“ vykřikl Koláček. Na okamžik zaváhal. Připadalo mu, že se zvuk jeho hlasu doslova ztrácí ve tmě. Vzduch se podobal prachovému peří.
Trochu se sebral.
„Tak pozor,“ prohlásil a obrátil se ke dveřím knihovny nahánějícím hrůzu.
Pozvedl ruce, udělal několik složitých gest, při kterých se mu prapodivně prolnuly prsty, a rozdrtil dveře na prach.
Vyvalily se na ně vlny ticha a škrtily zvuk třísek, které se stále ještě sypaly k zemi.
Dveře byly dokonale zničeny, o tom nemohlo být pochyb. V rámu visely čtyři osamělé pokroucené závěsy a v troskách bylo vidět zbytky starého nábytku a několika regálů. Udivilo to dokonce samotného Koláčka.
„No prosím,“ ušklíbl se nakonec sebevědomě. „Vidíte, jak je to snadné? A nic se mi při tom nestalo, mám pravdu?“
Boty se zatočenými špičkami několikrát rozpačitě zašoupaly. Temnota za vyraženými dveřmi byla rozptylována nejasnou thaumathurgickou září, která řezala do očí. To částice daných možností urychlovaly v silném magickém poli průběh skutečnosti.
„Nuže,“ pokračoval Koláček optimisticky, „kdo se ujme toho čestného úkolu a zapálí první oheň?“
Když v hrobovém mlčení uplynulo deset vteřin, řekclass="underline" „V tom případě to udělám sám. Ale řeknu vám, že když se tak na vás dívám, to by člověk mohl mluvit do dubu.“
Prošel prázdným dveřním otvorem a spěšným krokem se pustil k malému paprsku měsíčního světla, které pronikalo prosklenou kupolí klenoucí se nad středem knihovny. (O středu knihovny, stejně jako o ostatních místech se vždycky vedly zapálené spory. Vzhledem k silnému přebytku volné magie, která deformovala nejen prostor, ale i čas, nebyla geografie knihovny stálá, a tak je možné, že knihovna neměla ani rohy, natož střed.)
Napřáhl ruce.
„Tak prosím. Absolutně nic se neděje. Pojďte sem.“
Ostatní mágové to s viditelnou neochotou udělali a každý z nich se ve zničených dveřích podvědomě sehnul.
„Prima,“ zabublal spokojeně Koláček. „Tak a teď, kdo má sirky, jak jsem nařídil? Na magické knihy magický oheň nepůsobí, takže jsem chtěl, aby měl každý svoje —“
„Támhle se něco pohnulo,“ řekl nejmenší mág.
Koláček zamrkal.
„Co?“
„Nahoře, pod kupolí se něco pohnulo,“ opakoval malý mág i s vysvětlivkou. „Viděl jsem to.“
Koláček se snažil pohledem proniknout temné stíny vysoko nad hlavou a nakonec se rozhodl posílit svou autoritu.
„Nesmysl,“ odsekl nesmlouvavě. Pak vytáhl balíček žlutých, nehezky páchnoucích zápalek a řekclass="underline" „Tak, teď bych chtěl, abyste sem snesli všechen —“
„Ale já to vážně viděl,“ trval na svém umíněně malý mág.
„Tak dobrá, co jsi to vlastně viděl?“
„No, nejsem si tak docela jistý, ale —“
„Takže nic nevíš, co?“ vyštěkl na něj Koláček.
„Povídám, že jsem něco vi—“
„Víš houby!“ zarazil ho Koláček. „Prostě jsi viděl nějaké stíny a pokoušíš se podkopat mou autoritu, co?“ Koláček zaváhal a oči se mu nehybně upřely kamsi do tmy. „Jsem klidný,“ prohlásil soustředěným tónem,, jsem naprosto klidný. Nedovolím, aby mě někdo —“
„Bylo to —“
„Poslyš, ty trpaslíku, nemohl bys už konečně chvíli kušovat?“
Jeden z ostatních mágů, který v rozpacích upíral oči ke stropu, najednou podivně přiškrceně zakašlal.
„Ty, poslyš, Koláčku —“
„Pro tebe to platí zrovna tak!“ zaječel Koláček a narovnal se v celé své výši a zachřestil zápalkami.
„Jak jsem říkal,“ prohlásil, „chci, abyste všichni rozškrtli zápalky — doufám, že vám kvůli tady tomu zakrslému pitomci nemusím ukazovat, jak se škrtá sirkou — a nemyslete si, že ze mě někdo bude dělat vola! Můj bože! Tak dobře. Podívejte se na mě. Vezmete sirku do jedné a krabičku do —“
Rozžehl zápalku, temnota vykvetla do koule sírově bílého světla a odněkud z neznáma se na něj, jako tvor z pradějin lidstva, snesl knihovník.
Knihovníka samozřejmě všichni znali, ale znali ho tím zvláštním, nepřítomným způsobem, vnímali ho vždycky jako stěny, regály nebo kartotéční lístky, jako něco, o čem víte, ale nikdy si to pořádně neprohlédnete, a kdybyste to měli namalovat, nebudete vědět, jestli to má dva rohy, nebo čtyři nohy. Pokud si někdo z mágů vůbec knihovníka všiml, pamatoval si ho jako tvora, který sedával pod svým psacím stolem a opravoval knihy nebo procházel mezi regály, klepal o zem kotníky rukou a pátral po tajných kuřácích. Většina těch nemoudrých mágů, kteří si troufli dát si někde v koutě narychlo ubalené cigáro, se strašlivě vyděsila, když jim v obličeji zarejdila měkká kožnatá ruka, která jim vytrhla ze rtů špačka znesvěcujícího knižní svatyni. Knihovník tyhle případy nikdy nerozmazával. Pravidelně se v takových okamžicích zatvářil velmi smutně a ublíženě a pak nedopalek cigarety snědl.
Jenže tvor, který se teď snesl Koláčkovi na záda, uchopil ho za uši a pokoušel se mu odšroubovat hlavu, to byla ječící noční můra s ohrnutými rty, které odhalovaly dlouhé zažloutlé tesáky.
Zděšení mágové se obrátili k útěku, ale vzápětí narazili do regálů, které se neočekávaně srazily a zablokovaly uličky. Nejmenší mág zaječel a rychle se odkulil pod jeden pracovní stůl plný atlasů. Schoulil se do klubíčka a uši si ucpal rukama, aby neslyšel strašlivé zvuky, které provázely pokusy jeho druhů o útěk.
Nakonec se v knihovně rozhostilo ticho, ale bylo to hutné a významné ticho, které nastává, když se někdo nebo něco pohybuje velmi plíživě a hledá něco nebo někoho jiného. Malý mág ze samé hrůzy ukousl a spolkl špičku svého klobouku.