Budova se třásla. Cítil, jak mu záchvěvy v podobě jemné rytmické rezonance pronikají do rukou i nohou. Třas měl přesně ten správný kmitočet, který vzbuzuje nekontrolovatelnou hrůzu. Samy kameny se vlastně chvěly hrůzou.
Pak zaslechl slabý cinkavý zvuk a podíval se na zem. Ozdobná litinová mříž chránící ústí jedné z odpadových stok se odsunula a z něj vystrčila hlavu univerzitní krysa. Když se vyškrabala ven, vrhla zoufalý pohled na Mrakoplaše, ale pak se rozběhla přes nádvoří a za ní následoval tucet jejích soukmenovkyň. Některé z krys byly oblečené, ale to nebylo nic neobvyklého, protože výjimečně vysoká hladina zbytkové magie prováděla s geny univerzitních tvorů podivné věci.
Mrakoplaš se vyděšeně rozhlédl kolem a uviděl další řady šedých tělíček, která vybíhala prakticky ze všech kanalizačních otvorů a pádila k vnějším zdem. Listy břečtanu, obrůstajícího stěnu za jeho zády, se divoce zazmítaly, na rameno mu dopadlo v zoufalém pohrdání smrtí několik krys, které se svezly po Mrakoplašově rouchu na zem a rozběhly se za svými družkami. Jinak ho krysy naprosto ignorovaly, ale to zase tak zvláštní nebylo, protože Mrakoplaše ignorovala většina živých tvorů.
Obrátil se, vběhl do budovy a s rozevlátým rouchem, jehož podolek mu pleskal kolem nohou, pádil chodbami, až doběhl k pracovně kvestora univerzity. Zabušil na dveře, které zaskřípaly a pomalu se otevřely.
„Podívejme, to je přece, hm, ten, ehm, Mrakoplaš, že?“ řekl rektorův zástupce bez valného nadšení. „Copak se děje?“
„Potápíme se!“
Kvestor na něj chvilku mlčky zíral. Jmenoval se Pozinkl. Byl vysoký, šlachovitý a vypadal, jako by byl v minulém životě koněm a v současném ho to jen o chlup minulo. Většina lidí měla dojem, že se na ně dívá spíš zuby než očima.
„Říkáte, potápíme?“
„Jo. Krysy opouštějí Univerzitu!“
Kvestor na něj vrhl další nejistý pohled.
„Pojďte dovnitř, Mrakoplaši,“ řekl pak laskavě. Mrakoplaš šel za ním, spolu přešli nízkou temnou pracovnu a došli k oknu. Okno vyhlíželo daleko do kraje, přes zahrady k řece, která se pomalu a mírumilovně plazila k moři.
„Nepřeháníte to trochu?“ zeptal se kvestor.
„Co jestli nepřeháním?“ zeptal se Mrakoplaš s nejistým pocitem viny.
„Víte, tohle je totiž budova,“ vysvětloval mu trpělivě kvestor. A jako většina mágů postavených před nějakou nepochopitelnou záhadu si začal balit cigaretu. „Není to loď. To se celkem snadno pozná. Žádné želvy plující kolem, žádné podpalubí, plachty a takové ty věci. Možnost, že by se budova potopila, je velmi malá, nemyslíte? Jinak bychom, ovšem, museli obsadit kůlny a altány a vyplout k pobřeží. Hm?“
„Ale krysy —“
„Řekl bych, že do přístavu dorazila loď se zrním. Nebo je to nějaký, hm, jejich jarní obřad.“
„Jsem si jistý, že jsem cítil, jak se třese budova,“ pokoušel se nejistě Mrakoplaš. Tady, v tiché klidné místnosti, s ohněm praskajícím v krbu, už si tím nebyl tak jistý.
„Nějaký náhodný otřes. Třeba si Velká A’Tuin říhla, nebo něco podobného. Měl byste se sebrat, hm, vážně. Nepil jste náhodou, že ne?“
„Ne!“
„Hm. A napil byste se?“
Pozinkl se přesunul k barové skříňce z tmavého dubu, vytáhl z ní dvě sklenky a naplnil je vodou ze džbánu.
„V téhle denní době mám nejraději sherry,“ prohlásil a pozvedl v magickém gestu ruce nad sklenicemi. „Jen mi řekněte, hm, máte raději sladké, nebo sušší?“
„Raději ne,“ odpověděl Mrakoplaš. „Možná že máte pravdu. Půjdu a chvíli si odpočinu.“
„To je skvělý nápad.“
Mrakoplaš se vydal na zpáteční cestu studenými kamennými chodbami. Občas položil dlaň na stěnu, na chvíli se zaposlouchal do ticha a pak vždycky zavrtěl hlavou. Když přecházel nádvoří, spatřil hejno myší, které se vyhrnuly po schodech z obvodové galerie a zamířily k řece. Mrakoplašovi se najednou zazdálo, že se hýbe i zem, po které malí hlodavci běží. Když se sehnul, aby se ujistil, že ho šálí zrak, pochopil, že mu oči slouží skvěle. Zem byla pokryta mravenci.
Nebyli to obyčejní mravenci. To staletí, během kterých vsakovala magie do stěn Neviditelné univerzity, s nimi provedla podivné věci. Někteří z nich za sebou táhli malinké vozíčky, jiní jeli na osedlaných broucích, ale všichni se snažili opustit Univerzitu co nejrychleji. Tráva ve směru jejich cesty se zmítala jako v poryvech silného větru.
Shora se ozval zvláštní zvuk a Mrakoplaš zvedl hlavu. Uviděl pruhovanou matraci, která se pomalu vysunula z jednoho z horních oken a vrhla se dolů na dláždění. Po krátké chvilce, ve které, jak se zdálo, nabírala dech, se maličko pozvedla nad zem. Pak se začala cílevědomě posunovat přes trávník směrem k bráně z nádvoří a mířila přímo na Mrakoplaše, kterému se před ní podařilo tak tak uskočit. Zaslechl štěbetání vysokých hlásků, a než se naducaná matrace vydala na další cestu, zahlédl pod pruhovanou tkaninou tisíce malých odhodlaných nožiček, které ji poháněly. Dokonce i štěnice byly na pochodu a v obavě, že by nemusely najít tak pohodlný útulek, jaký obývaly až do dnešního dne, rozhodly se, že nic neponechají náhodě a vezmou si domov s sebou. Jedna ze štěnic na Mrakoplaše zamávala a kvíkla na pozdrav.
Mrakoplaš začal couvat a ustupoval tak dlouho, až se mu něco zezadu dotklo nohou, a po zádech mu přeběhl mráz. Zjistil, že je to kamenné sedátko. Upřeně se na ně zadíval. Nezdálo se, že by mělo někam na spěch, naopak, ani se nehnulo. Vděčně se na ně posadil.
Pro to všechno musí být nějaké přirozené vysvětlení, pomyslel si. Nebo alespoň nějaké docela normální nepřirozené.
Skřípavý zvuk ho přinutil obrátit pohled k budovám na druhé straně trávníku.
Pro tohle však přirozené vysvětlení ani být nemohlo. Po římsách a okapových rourách se neuvěřitelně pomalu, v tichu přerušovaném jen občasným zaskřípěním kamene o kámen, spouštěly chrliče. Opouštěly střechu.
Je škoda, že Mrakoplaš nikdy neviděl film, natož film zpomalený, protože pak by byl možná schopen popsat přesněji, co viděl. Ta stvoření se nepohybovala, postupovala v řadě trhavých sekvencí a prošla kolem něj v dlouhém procesí složeném hlavně ze zobáků, hřív, křídel, pařátů a holubího trusu.
„Co se děje?“ Věta, která se mu v zoufalství vydrala z vyschlého hrdla, zněla spíš jako zakvákání.
Věc s obličejem skřeta, tělem harpyje a nohama husy k němu otočila hlavu sérií kratičkých škubnutí a promluvila hlasem, který by mohl znázorňovat peristaltiku hor (i když celkový dunivý efekt byl poněkud pokažen tím, že věc nedokázala zavřít ústa).
Věc řekla: „—líží se su-er-ág! —rchni, kdo —ůžeš!“
„Cože?“ Mrakoplaš nic nechápal, ale věc už byla o kus dál a neohrabaně poskakovala napříč starobylým trávníkem.[2]
Mrakoplaš zůstal ochromeně sedět a teprve po nějakých deseti vteřinách se mu z úst vydralo poděšené zakvíknutí a on vyrazil tak rychle, jak to jen dokázal.
Zastavil se až ve svém pokoji v budově knihovny. Nebyl to zvlášť zařízený pokoj, používal se hlavně jako skladiště starého nábytku, ale byl to jeho domov.
U jedné tmavé stěny stála skříň. Nebyla to taková ta směšná moderní věcička, dobrá akorát tak na to, aby se do ní ukryl vyděšený smilník ve chvíli, kdy se v zámku bytu nečekaně ozve manželův klíč. Tohle byla důstojná dubová záležitost, temná jako bezměsíčná noc, v jejíchž hlubinách se plížila a množila ramínka na šaty a na dně se hemžily skupinky lichých bot. Je docela možné, že skříň byla dveřmi do nějakého pohádkového světa, ale to se nikdy nikdo neodvážil zjistit, protože vnitřek skříně vyplňoval morový zápach naftalínových kuliček proti molům.
2
Pozn. autora: škody napáchané chrliči na univerzitním trávníku přivedly hlavního zahradníka do stavu, v němž vzteky překousl své nejlepší francouzské hrábě, a daly také vzniknout známému rčení: Víte, jak to udělat, aby váš trávník vypadal takhle? Pět set let ho budete zalévat, válcovat a hrabat a pak přes něj necháte přejít partu posranejch bezohlednejch sviňáků.