Tichý plížič ho chytil za nohu a jemně, ale nesmlouvavě ho vytáhl ven. Malý mág pevně sevřel víčka a chvilku se tetelil strachem, když se mu ale proti očekávání na hrdle nesevřely trhající tesáky, sebral všechnu odvahu a otevřel oči.
Knihovník ho chytil za límec vzadu za krkem a zvedl třicet centimetrů nad zem, právě mimo dosah malého, stářím prošedlého teriéra, který si pokoušel připomenout, jaké to je zakousnout se někomu do kotníku.
„Ehm —“ odkašlal si malý mág, ale v témže okamžiku byl vymrštěn po velmi ploché balistické křivce procházející rozbitými dveřmi ven, kde se ho zmocnila zemská přitažlivost a udeřila s ním o zem.
Po nějaké chvilce se vedle něj na podlaze pohnul jakýsi stín a prohlásiclass="underline" „Tak a je to. Viděli jste někdo toho sráče Koláčka?“
Vedle malého mága s druhé strany se pohnul jiný stín: „Já mám snad zlomený krk.“
„Kdo je to?“
„Ten sráč,“ odpověděl druhý stín velmi ošklivým tónem.
„Oh. Promiň, Koláčku.“
Koláček vstal a celé tělo mu teď halila magická aura. Třásl se vztekem a začal pomalu zvedat ruce.
„Já už ten mizerný atavismus naučím, jak se má chovat k vývojově vyššímu druhu!“ zasípal.
„Na něj, mládenci!“
Vzápětí na Koláčka padlo pět mágů a srazilo ho jako jeden muž k zemi.
„Odpusť, ale —“
„— sám víš, že kdybys použil —“
„— magii kdekoliv v okolí knihovny, která je magií doslova prosáklá —“
„— stačil by jediný chybný pohyb, vzniklo by nadkritické množství a —“
„— práásk! Sbohem, světe!“
Koláček vztekle vrčel. Mágové, kteří na něm seděli, se rozhodli, že by prozatím nebylo moudré vstávat.
Nakonec se ozval Koláčkův hlas: „Dobrá. Máte pravdu. Děkuju vám. Byla to ode mě hloupost, ztratit takhle sebeovládání. Vztek mi docela zakalil rozum. Máte absolutní pravdu. Děkuju vám. A už konečně slezte.“
Rozhodli se to riskovat. Koláček vstal.
„Ten opičák,“ prohlásil krvežíznivě, „už sežral svůj poslední banán. Doneste —“
„Ehm. Lidoop, Koláčku,“ opravil ho nejmenší mág, který nedokázal mlčet. „Je to lidoop, ne opice…“
Obdržel pohled, pod kterým se zachvěl.
„Koho to zajímá? Opice, lidoop, jaký je v tom rozdíl?“ zavrčel Koláček. „No? Tak jaký je v tom rozdíl, pane Chytrý?“
„Já nevím, Koláčku,“ odpověděl mu mág přihlouple. „Myslím si, že je to otázka zoologického zatřídění.“
„Sklapni.“
„Jasně, Koláčku.“
„Ty mrňavá nicko,“ zabublal Koláček.
Obrátil se a dodal hlasem hebkým jako pilový list: „Už se dokonale ovládám. Má hlava je chladná jako oholený mamut. Všechny mé akce už ovládá intelekt. Který z vás mi to seděl na hlavě? Ne, ne, nesmím se znovu rozčilit. Já nejsem rozčilený. Myslím pozitivně. Plně se ovládám — chce se snad někdo z vás hádat?!“
„Nechce, Koláčku,“ odpověděli sborem.
„Tak mi okamžitě sežeňte pár sudů oleje a náruč něčeho na podpal! Já tu opici upeču!“
Odněkud z výšky knihovní střechy, z míst, kde se prostíral temný domov sov, netopýrů a dalších živočichů, se ozvalo tiché zachřestění řetězu a pak zacinkání skla, které někdo rozbil tak opatrně, jak to jenom jde.
„Nezdá se, že by se nějak moc lekli,“ pravil poněkud zaraženě Nijel.
„Jak bych ti to řekl?“ řekl Mrakoplaš. „Až se bude jednou sestavovat seznam největších bojových pokřiků světa, tak ‚hm, kdybyste dovolili‘, na nich určitě nebude.“
Pak ustoupil stranou. „Já k němu nepatřím,“ řekl naléhavým hlasem. „Náhodou jsme se potkali. V hadí jámě.“ Přiškrceně se zasmál. „A takové věci se mi stávají pořád,“ dodal.
Stráže zíraly někam za něj.
„Ehm,“ prohlásil.
„Tak dobře,“ pokračoval.
Opatrně se přešoural nazpět k Nijelovi.
„Umíš s tím mečem aspoň něco?“
Aniž spustil oči ze stráží, vnořil Nijel ruku do svého vaku a podal Mrakoplašovi knihu.
„Už jsem přečetl celou kapitolu tři,“ zašeptal. „Jsou v ní i obrázky.“
Mrakoplaš rychle prolistoval pomačkané stránky. Kniha byla tak ohmataná, že by se jí citlivější člověk mohl štítit, ale přesto bylo ještě teď na tom, co kdysi bývalo přední stranou obálky, vidět dosti mizerný dřevoryt svalnatého muže. Měl ruce jako dva pytle plné fotbalových míčů a stál až po kolena ponořen do zástupu přítulných krasavic a pobitých nepřátel. Na tváři měl samolibý výraz.
Nad ním byl nápis, který praviclass="underline" Barbarským hrdinou snadno a rychle v sedmi dnech! Pod tím bylo jen o něco menším písmem jméno autora: Barbar Cohen. Mrakoplaš o tom velmi pochyboval. S Cohenem se setkal osobně a věděl, že zatímco ten starý brach dokázal celkem obstojně číst, v životě neovládl pero a místo podpisu dělal křížek. Na druhé straně ho ovšem neodolatelně přitahovalo všechno, z čeho mohly být nějaké peníze.
Mrakoplaš se znovu podíval na obrázek a pak na Nijela.
„Tak v sedmi dnech?“
„No, víš, já hrozně pomalu čtu.“
„Jo tak,“ ušklíbl se Mrakoplaš.
„A taky jsem se nedíval do kapitoly šest, protože jsem slíbil mamince, že se budu držet jen loupení a plenění, alespoň než najdu to správné děvče.“
„A tahle kniha by tě měla naučit, jak se stát hrdinou?“
„Určitě. Je to moc dobrá kniha.“ Nijel na Mrakoplaše vrhl ustaraný pohled. „Je přece v pořádku, ne? Stála mě spoustu peněz.“
„No, v tom případě si myslím, že bys měl pokračovat.“
Nijel narovnal to, co pro nedostatek lepších výrazů musíme nazvat rameny, a znovu pracně zamával mečem.
„Hej, vy čtyři! Radil bych vám, abyste se přede mnou měli na pozoru,“ zamutoval, „nebo… okamžik, prosím.“ Vytrhl Mrakoplašovi knihu z rukou, rychle v ní nalistoval stranu, kterou hledal, a pokračovaclass="underline" „Jo, tady. Nebo nad vašimi vybělenými kostrami zanedlouho zasviští chladný vítr osudu a vaše duše budou louhovat zástupy ďáblů v kyselině hříchů. Tak. Jak by se vám to…, okamžik, prosím…, líbilo?“
Ozvalo se kovové zazvonění, protože všichni čtyři strážní jediným plynulým pohybem vytáhli zbraně.
Nijelův meč se změnil v namodralou šmouhu. Několikrát opsal ve vzduchu před svým majitelem velkou osmičku, přetočil se mu neuvěřitelným způsobem přes ruku, několikrát mu za zády přeskočil z ruky do ruky, pak mu naprosto nevysvětlitelným způsobem dvakrát obkroužil hrudník a vymrštil se do vzduchu jako losos na tahu.
Jedna nebo dvě z příslušnic harému obdivně zatleskaly. Zdálo se, že tahle ukázka udělala dojem i na strážné.
„To byl trojitý skřetobod s dvojitou obrátkou,“ prohlásil Nijel pyšně. „Víte, kolik jsem rozbil zrcadel, než jsem se to naučil? Podívejte, zastavili se.“
„Bodejť, řekl bych, že v životě něco takového neviděli,“ zakňoural slabým hlasem Mrakoplaš a měřil si vzdálenost ke dveřím.
„Já si taky myslím.“
„Zvlášť ten poslední kousek, když se ti meč zasekl do stropu.“
Nijel zvedl oči.
„To mi řekněte,“ zavrtěl hlavou, „doma jsem to tak dělal vždycky, a nic takového se mi nestalo. Zajímalo by mě, co jsem udělal špatně.“
„Tak to tedy nevím.“