„Fakt, je mi to líto,“ řekl Nijel, když se kolem nich začali stahovat strážní s meči v rukou, jednoznačně odhodláni poslat je na onen svět.
„Nemusíš si dávat žádnou vinu,“ zabručel Mrakoplaš, když se Nijel natáhl nahoru a pokoušel se vykroutit meč ze stropu.
„Díky.“
„To za tebe udělám já. Budu ti to mít za zlé sám.“
Mrakoplaš přemýšlel o svém dalším kroku. Ve skutečnosti přemýšlel o několika krocích. Jenže dveře byly přeci jen příliš daleko a podle zvuků, které se ozývaly z chodby, tam nebylo podnebí o nic zdravější.
Tady se dala dělat jen jediná věc. Musí zkusit magii.
Zvedl jednu ruku, a dva strážní padli, zvedl druhou, a padli zbývající dva.
Právě, když se chtěl začít divit své moci, objevila se za padlými těly Conina a jemně si masírovala malíkové hrany.
„Už jsem si říkala, že se snad vůbec neobjevíš,“ řekla. „Jak se jmenuje tvůj kamarád?“
Jak už jsme naznačili, Zavazadlo málokdy projevovalo nějaké city, nebo alespoň jakýkoliv jiný cit než slepou nenávist a zuřivost, a je tedy velmi těžké popsat jeho pocity, když se probudilo v poušti několik kilometrů za Al Kali. Leželo na víku v nehlubokém písečném vádí a nožičky mu trčely k nebi.
Bylo jen několik minut po východu slunce, ale vzduch už žhnul jako rozžhavená pec. Zavazadlo se chvilku namáhavě kývalo na oblém víku, než se mu podařilo převrátit se na břicho, a obrátit tak většinu nožiček tím správným směrem. Pak se začalo složitým manévrem otáčet tak, aby se pokud možno vyhnulo rozpálenému písku.
Neztratilo se. Zavazadlo vědělo vždycky přesně, kde je. Bylo vždycky tady.
Mátlo ho jenom to, že všechno ostatní bylo nějak jiné.
Po chvilce uvažování se Zavazadlo otočilo, vydalo se pomalu na cestu a v zápětí narazilo do velkého balvanu.
Ustoupilo o pár kroků, sedlo si a zatvářilo se zmateně. Mělo pocit, že je vycpáno horkým peřím, a matně cítilo, že by mu udělalo dobře trochu stínu a něco hodně studeného k pití.
Po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo vyšplhat na vrcholek nedaleké písečné duny, ze kterého se mu naskytl ničím nerušený pohled na tisíce podobných písečných dun.
Hluboko v srdci cítilo Zavazadlo zmatek. Bylo jím opovrhnuto. Bylo mu řečeno, aby šlo pryč. Bylo odmrštěno. Vypilo takové množství atropy, že by to stačilo na otrávení obyvatelstva menšího království.
Pokud existuje něco, co cestovní potřeba potřebuje víc, než cokoliv jiného, je to někdo, kdo by ji vlastnil. Zavazadlo plné naděje vykročilo nejistým krokem po rozpáleném písku.
„Myslím, že na nějaké představování nemáme čas,“ řekl Mrakoplaš, když se jedna ze vzdálenějších částí paláce v oblaku prachu zřítila. „Je čas, abychom odsud—“
Najednou si všiml, že mluví sám k sobě.
Nijel upustil meč.
Conina postoupila kupředu.
„Oh, ne,“ zasténal Mrakoplaš, ale bylo pozdě. Svět se najednou rozdělil na dvě části — tu, ve které se pohybovala Conina a Nijel, a na tu druhou, kde byli všichni ostatní. Vzduch mezi nimi praskal neviditelným napětím. V té jejich části světa pravděpodobně hrál orchestr, klokotali slavíci, po nebi táhly malé růžové obláčky a děly se všechny podobné věci, které se v takové situaci dějí. Když se stane něco takového, nemá obyčejná zkáza paláce v té druhé polovině světa pražádný význam.
„Koukněte, třeba bych vás stihl představit,“ pospíšil si Mrakoplaš. „To je Nijel —“
„— Ničitel —“ doplnil zasněně Nijel.
„No jo, pořád. Nijel Ničitel,“ prohlásil Mrakoplaš a dodal, „syn Třasořitky —“
„—Mocného,“ vydechl Nijel. Mrakoplaš zalapal po dechu, ale pak pokrčil rameny.
„Dobrá, mně je nakonec jedno, kdo byl tvůj otec,“ shrnul to. „A tohle je Conina. Je to zajímavá náhodička, ale představ si, že její otec je mhmpff.“
Conina, aniž odvrátila pohled od Nijela, sevřela jednou rukou Mrakoplašův obličej stiskem, který naznačoval, že stačí jen zesílit tlak a jeho hlava se změní v kouli na kuželky.
„I když jsem se taky mohl splést,“ dodal spěšně, když ruku odtáhla. „Kdo ví? Koho to zajímá? Co na tom záleží?“
Ti dva si ho nevšímali.
„Půjdu a porozhlídnu se, jestli bych někde nenašel ten klobouk, co?“ řekl, aby řeč nestála.
„Skvělý nápad,“ odpověděla mu Conina.
„Předpokládám, že budu cestou zavražděný, ale mně to nevadí,“ oznámil jim Mrakoplaš.
„Skvělé,“ řekl Nijel.
„Předpokládám, že si nikdo ani nevšimne, že jsem umřel,“ nadhodil Mrakoplaš.
„Dobře, dobře,“ řekla Conina.
„Dalo by se čekat, že mě rozsekají na malé kousky,“ pokusil se ještě jednou Mrakoplaš a rychlostí umírajícího hlemýždě se pustil ke dveřím.
Conina zamrkala.
„Jaký klobouk?“ zavrtěla hlavou a pak najednou řekla: „Jo, tamten klobouk.“
„Pokud tomu rozumím, od vás dvou asi žádnou pomoc čekat nemůžu, co?“
Někde v Coninině a Nijelově soukromém světě odletěli slavící do hnízd, růžové obláčky zmizely a orchestr sbalil nástroje a vytratil se na panáka do nějaké hospody s prodlouženou otvírací dobou. Kde se vzal, tu se vzal, odněkud se vynořil kus reality.
Conina spustila obdivný pohled z Nijelovy omámené tváře a obrátila ho k Mrakoplašovi, kde přeci jen trochu zchladl.
Pak přešla místností a vzala mága za ruku.
„Podívej,“ řekla mu tiše prosebným tónem, „neřekneš mu, kdo opravdu jsem, že ne? Ti mládenci si potom myslí bůhví co a — no v každém případě, jestli to uděláš, osobně ti zlomím každou kostičku!“
„Na to nebudu mít čas,“ ušklíbl se Mrakoplaš, „zvlášť když mi teď pomůžete najít klobouk a tak. Ale řeknu ti rovnou, že nevím, co na něm vidíš,“ dodal škrobeně.
„Je hezký a příjemný. Já potkám strašně málo hezkých a příjemných lidí.“
„No, teda já—“
„Pozor, dívá se na nás!“
„No a co? Přece se ho nebojíš, co?“
„No jo, ale co když na mě promluví?“
Mrakoplaš se zatvářil neutrálně. Nebylo to poprvé v jeho životě, kdy zjišťoval, že existují celé oblasti lidských reakcí a chování, které on nikdy nepochopí, protože ho docela míjejí. Možná ale, že on míjí je. Pokrčil rameny.
„Proč jsi jim dovolila, aby tě odvedli do harému, a ani ses nebránila?“
„Vždycky jsem chtěla vědět, co se v takovém harému děje.“
Na okamžik se rozhostilo ticho. „No?“ zeptal se Mrakoplaš.
„No, odvedli mě tam a já tam s ostatními ženami jen tak posedávala. Pak přišel Serif a chvíli se mě vyptával na různé věci a pak řekl, že protože jsem nová, je na mně řada, a představ si, určitě bys neuhodl, co chtěl, abych dělala. Holky říkaly, že je to to jediné, co prý ho zajímá.“
„Ehm.“
„Není ti nic?“
„Ne, ne, to je dobrý,“ zamumlal Mrakoplaš.
„Celý jsi zčervenal.“
„Ne, je mi fajn, fakt.“
„Tak si představ, co po mně chtěl. Prý abych mu vyprávěla nějakou pohádku.“
„O čem?“ zeptal se Mrakoplaš podezřívavě.
„Holky říkaly, že má nejraději ty, co v nich vystupují divocí králíci.“
„Aha. Králíci, jo?“
„Malí, bílí, načechraní. Jenže jediné pohádky, které já znám, jsou ty, co mi vyprávěl otec, když jsem byla malá, a ty by se tady určitě nehodily.“