„Málo králíků?
„Hlavně spousta usekaných rukou a nohou,“ řekla Conina a povzdechla si. „Proto se taky nesmí dozvědět, co jsem zač, víš? Já prostě nejsem stavěná na obyčejný život.“
„No, vyprávět někomu v harému pohádky, to u všech sakrů vůbec není normální,“ obrátil Mrakoplaš oči v sloup. „Nevěřím, že by z toho mohla být nová harémová móda.“
„Už se na nás zase dívá,“ chytila Conina Mrakoplaše za ruku.
Setřásl ji. „No maucta, to mi ještě chybělo,“ zasténal a rychle přešel přes místnost k Nijelovi, který ho okamžitě chytil za druhou ruku.
„Neříkal jste jí o mně nic, že ne?“ vyzvídal uspěchaně. „Nikdy bych nepřežil, kdybyste jí řekl, že se teprve zaučuju na —“
„Nenene, ona jenom chce, abys nám pomohl. Je to taková hrdinská výprava, víš?“
Nijelovi zaplály oči.
„Myslíš jako rektovní?
„Cože?“
„No, je to v té knize. Správný rektus dělá rektovní činy.“
Mrakoplašovi na čele naskočily vrásky. „Poslyš, nemluvíš ty o něčem jiném? Já už to někde slyšel.“
„No, já tomu rozumím tak, že se bez toho žádný hrdina — rektus neobejde. Je to něco, jako když prostě člověk něco musí,“ snažil se mu vysvětlit nepříliš přesvědčivě Nijel.
„Mně to zní spíš jako něco z ranhojičské knihy. Něco většího a důležitýho. Teď si nemůžu si vzpomenout co. Ale co, na tom teď houby záleží.“
O pět vteřin později už vyběhli z místnosti a za sebou nechali čtyři nehybné strážné a houf harémových dam, které se pohodlně usadily, aby si konečně pořádně popovídaly.
Poušť směrem na okraj od Al Kali je půlena řekou Tsort, opředenou mýty a legendami. Mohutný tok se prodírá hnědě zbarveným krajem jako dlouhá mokrá silnice ohraničená písečnými krajnicemi. Každá ta písečná krajnice je plná sluncem vyhřívaných klád a většina z těch klád má zuby. Když se ozvalo zašplouchání vody, otevřely zubaté klády oči a vystrčily nohy. Alespoň tucet šupinatých těl se svezlo do kalné vody, která se nad nimi okamžitě zavřela. Temná hladina Tsortu byla hladká jako dřív, když nepočítáme několik velmi nenápadných stop ve tvaru „V“, které se pohybovaly směrem za zvukem.
Zavazadlo plulo pomalu po proudu. Ve vodě se cítilo o něco lépe. Přiblížilo se k místu, kde proud v ohybu řeky poněkud zpomaloval, a tam se stalo bodem, k němuž mířilo několik zvláštních vln, které se pohybovaly na hladině řeky bez ohledu na směr proudu.
Vlnky se srazily kolem Zavazadla.
Zavazadlo sebou zazmítalo. Otevřelo víko. V zápětí s krátkým překvapeným zaskřípěním zmizelo pod hladinou.
Čokoládově hnědé vody Tsortu se zavřely. To uměly dokonale.
Nová magická věž se tyčila nad Al Kali jako obrovská nádherná houba podobná těm, vedle kterých se v houbařských atlasech objevuje malá lebčička a zkřížené hnátky.
Serifovy stráže se sice snažily bojovat, ale na místech, kde se postavily mágům na odpor, se teď kolem úpatí věže hemžily přehršle vyděšených žab a poplašených čolků. A to byli ti šťastnější z nich. Pořád ještě měli něco jako ruce a nohy a uvnitř těla většinu základních orgánů. Město se ocitlo pod smrtelně nebezpečnou nadvládou… v moci magie.
Některé stavby v nejbližším okolí věže se proměnily v budovy z bílého mramoru, kterému dávali mágové přednost.
Trojice vyhlédla z otvoru v palácové zdi.
„Velmi působivé,“ prohlásila Conina kriticky. „Vidím, že jsou ti tví mágové mnohem mocnější, než jsem jsi myslela.“
„Žádní moji mágové,“ zamračil se Mrakoplaš. „Vůbec nevím, čí mágové to jsou. Ani trochu se mi to nelíbí. Většina mágů, které znám já, nedokáže položit ani cihlu na cihlu.“
„Vůbec se mi nelíbí ta myšlenka, že by mágové měli vládnout všem,“ řekl Nijel. „I když samozřejmě jako barbarský hrdina jsem zásadně proti myšlence magie jako takové! Jednou přijde doba,“ oči se mu mírně zaleskly, jako kdyby se pokoušel vzpomenout si na něco, co někde četl, „přijde doba, kdy smeteme veškerou magii z tváře světa a synové, synové — no, prostě my budeme ke všem věcem přistupovat mnohem praktičtěji,“ dodal neohrabaně.
„To jsi četl v nějaké knize, co? To je taky nějaký rektum?“
„Náhodou má pravdu,“ zastala se Nijela Conina. „Já proti mágům sice nic nemám, ale nezdá se mně, že by byli nějak zvlášť užiteční. Připadají mi spíš jako nějaká ozdoba. Tedy připadali mi tak až do teď.“
Mrakoplaš si sundal klobouk. Byl olámaný, špinavý a zasedlý kamenným prachem, špička byla ohnutá a z hvězdy na jejím konci se sypaly malé zekíny jako pyl z lilie. Nicméně přes to všechno bylo slovo MÁK v jeho přední části stále ještě dobře čitelné.
„Vidíte to?“ zvýšil hlas a zrudl ve tváři. „Vidíte? Koukněte se na tohle! No, co to říká?“
„Že nevíš, jak se co píše?“ nadhodil Nijel.
„Cože? Ne! Říká to, že jsem mág, to to říká! Dvacet let s holí a jsem na to pyšný! Já už jsem si odsloužil nějaký ten rok, to zas jo! Udělal jsem — byl jsem u kolika tuctů zkoušek! Kdybyste všechna ta zaklínání, která jsem kdy četl, naskládali jedno na druhé, tak by dosáhla…, byla by jako…, měli byste spoustu zaklínadel!“
„Ano, ale —“začala Conina.
„No? Tak co je?“
„Ale ve skutečnosti všechna ta zaklínadla moc neumíš, viď?“
Mrakoplaš na ni chvilku němě zíral. Pokoušel se vymyslet nějakou vhodnou odpověď a v jeho hlavě se otevřela malá oblast citlivá na vnější vlivy právě ve chvíli, kdy částice inspirace, po dlouhé a díky působení trilionů náhodných vlivů neuvěřitelně složité cestě, zasvištěla atmosférou a zasáhla přesně to pravé místo.
„Talent jen určuje, jak budeš co dělat,“ prohlásil Mrakoplaš. „Jenže nedefinuje, čím jsi. Hluboko ve svém nitru, chci říct. A když víš, co jsi, dokážeš cokoliv.“
Pak se na chvíli zamyslel a dodaclass="underline" „Proto jsou mágové tak mocní. Důležité je, aby člověk opravdu věděl, čím je.“
Rozhostilo se mlčení prosáklé filozofií.
„Mrakoplaši?“ řekla Conina laskavým tónem.
„Hmm?“ odpověděl Mrakoplaš, který stále ještě přemýšlel, jak se mu ta podivná slova dostala do hlavy.
„Ty jsi ale idiot. Víš to?“
„Všichni zůstanete naprosto nehybně stát!“ Napůl rozpadlým obloukem jednoho bočního vchodu se protáhl Krajj, Velký vezír. Na hlavě měl arcikancléřský klobouk.
Poušť se pekla v paprscích nemilosrdného slunce. Jediné, co se široko daleko kolem hýbalo, byl rozpálený vzduch, žhavý jako sopečný jícen a vyschlý jako stoletá lebka.
V horkém stínu velkého kamene ležel bazilišek, těžce dýchal a z koutku tlamy mu vytékal pramínek nažloutlých slin ostrých jako žíravina. Posledních pět minut slyšel citlivýma ušima dusot několika set malých nožiček, které se poněkud nejistě pohybovaly po dunách. Bazilišek z toho usoudil, že oběd už je na cestě.
Pomalu zamrkal svýma legendárníma očima a rozbalil skoro sedmimetrové hladové tělo. Pak začal klouzat po rozžhaveném písku jako tekutá smrt.
Zavazadlo se zastavilo a výhružně pootevřelo víko. Bazilišek zasyčel, ale spíš udiveně než hrozivě, protože nikdy předtím neviděl chodící truhlu a takovou, která by měla v oblém víku zaraženo několik tuctů aligátořích zubů, už vůbec ne. Tu a tam z truhly visely cáry silné šedozelené kůže, jako kdyby se zúčastnila nějaké rvačky v továrně na kabelky. Tvářila se způsobem, který by bazilišek v případě, že by uměl mluvit, popsal zřejmě jako „spokojeně rozzářený“.