Dobrá, pomyslel si plaz. Když to chceš brát takhle…
Pak upřel na Zavazadlo svůj nehybný pohled pronikavý jako vrták s diamantovou korunkou, pohled, který prostřednictvím oka pronikal baziliškovým obětem do hlavy a loupal jim mozkovou kůru, pohled, který trhal jemné předivo záclon na oknech duše, pohled, který —
Bazilišek si vzápětí uvědomil, že něco není v pořádku. Za talířovitýma očima mu začal sílit velmi zvláštní a nepříjemný pocit. Začal z ničeho, jako lechtání na tom malém kousku hřbetu mezi lopatkami, kde se bez ohledu na to, jak se kroutil, nedokázal podrbat, a sílil a sílil, až se změnil v druhé, do ruda rozpálené slunce.
Bazilišek, proslulý nehybným pohledem, kterým omamoval své oběti, najednou pocítil strašlivou a neodolatelnou touhu mrknout…
A pak udělal něco velmi nemoudrého.
Mrkl.
„On mluví skrz ten klobouk,“ řekl Mrakoplaš.
„Cože?“ nechápal Nijel, který si v posledních hodinách čím dál tím jasněji uvědomoval, že svět barbarského hrdiny zdaleka není tak jednoduché a čisté místo, jak si představoval ve dnech, kdy nejdobrodružnější činností jeho života bylo přerovnávání pastiňáku.
„On chce říci, že klobouk mluví prostřednictvím Velkého vezíra,“ vysvětlovala mu Conina a couvla, jak by to snad podvědomě udělal každý v přítomnosti něčeho velmi odporného.
„Cože?“
„Neublížím vám. Už tak jste mi udělali dost velkou službu,“ řekl Krajj a s rozpaženýma rukama postoupil kupředu. „Měli jste pravdu. On si myslel, že když mě bude nosit, získá moc. Samozřejmě je to naopak. Jeho mysl je neuvěřitelně zlá a přímočará.“
„Takže teď sis zase pro změnu vyzkoušel jeho hlavu?“ ušklíbl se Mrakoplaš. Pokrčil rameny. On už klobouk na hlavě měl předtím. Zřejmě jeho mozek nebyl ten pravý. Zato Krajjův ano, a proto teď měl velkovezír oči šedé a nevýrazné, pleť zsinalou a chodil, jako kdyby celé jeho tělo bylo pouhým přívěskem hlavy.
Nijel vytáhl svou knihu a horečnatě v ní listoval.
„Co, u všech všudy, hledáš?“ zeptala se Conina, aniž spustila oči ze strašidelné postavy.
„Prohlížím rejstřík oblud,“ odpověděl Nijel. „Myslíš, že patří k neživým? Ty se hrozně špatně zabíjejí, potřebuješ stříbro a hodně česneku a —“
„Tohle tam nenajdeš,“ odpověděl mu pomalu Mrakoplaš. „Tohle je — upíří klobouk.“
„Možná, ale taky by to mohla být zombie,“ přikývl Nijel a přejel ukazováčkem po další stránce. „Tady se říká, že bychom potřebovali pepř a mořskou sůl —“
„Já myslela, že se s těmi odpornými obludami musí bojovat, ne že se jedí,“ zavrtěla Conina hlavou.
„Tohle je mozek, který mohu použít,“ prohlásil klobouk. „Teď se s nimi konečně mohu pustit do boje. Vyhladím mágstvo! Na světě je místo jen pro jedinou magii a tu zastupuji já. Magie, střez se!“
„Proboha, ne,“ vydechl Mrakoplaš.
„Naše magie se za posledních dvacet století hodně naučila. Jejich náskok stále ještě můžeme vyrovnat. Vy tři mě budete provázet!“
Nebyla to žádost. Nebyl to dokonce ani rozkaz. Bylo to jakési vysílání. Hlas klobouku pronikal přímo do nitra zadního mozku, aniž se nějak unavoval s obyčejným vědomím a logikou. Mrakoplašovy nohy se pohnuly proti jeho vůli.
Jeho dva společníci také postoupili kupředu. I oni se pohybovali trhanými gesty loutek, což naznačovalo, že jsou v moci klobouku.
„Proč, oh, ne?“ řekla Conina, „pardon, chtěla jsem říct oh, ne, proč? Všeobecné vzato tomu rozumím, ale máte k tomu nějaké praktické důvody?“
„Při nejbližší příležitosti se musíme pokusit o útěk,“ oznámil jim polohlasem Mrakoplaš.
„A máš představu, kam bychom měli utéct?“
„Ono na tom asi moc nezáleží. Stejně jsme ztraceni.“
„Proč?“ zeptal se Nijel.
„No,“ poškrabal se Mrakoplas za uchem, „slyšeli jste někdy o válce mágů?“
Mnoho věcí na Zeměploše vděčilo za svůj původ válce mágů. Myslící hruškovník byl jednou z nich.
Prapůvodní strom byl pravděpodobně naprosto normální a trávil své dny pitím podzemní vody a konzumací slunečního světla ve stadiu blažené nevědomosti. Pak kolem vypukly magické války a ty mu popřehazovaly geny do stavu bdělého důvtipu.
Kromě toho jej zanechaly v permanentní nenaloženosti. Ale je třeba říci, že myslící hruškovník z toho vyvázl ještě velmi lehce.
Kdysi, když byla ještě magie přirozeného prostředí Zeměplochy mladá a silná a hledala každou příležitost, jak prosáknout do světa, byli mágové tímhle Magickým prazdrojem syceni, každý z nich byl vlastně supermágem a jejich věže rostly na kdejakém kopečku. A jestli existuje něco, co mocný mág opravdu nenávidí, je to jiný mocný mág. Jejich podvědomý přístup k diplomatickému jednání by se dal vyjádřit větou: „Nacpěte je magií, až se jim rozsvítí nos, a pak je proklejte do tmy věčné.“
To mohlo znamenat jenom jedno. Dobrá, tedy dvojí. No ano, když to chcete přesné, tak trojí.
Celosvětovou. Magickou. Válku.
A v té pochopitelně neexistovaly žádné strany, spojenectví, smlouvy, příměří ani milosrdenství. Nebe se pokřivilo a moře vřela. Jekot a záře ohnivých koulí změnily noc v jasný den, ale to bylo dobře, protože mračna černého jedovatého dýmu měnila den v černočernou noc. Zem se vlnila jako prošívaná pokrývka o líbánkách a na samotné materii vesmíru jako by někdo uvázal několik velkých uzlů a pak s ní tloukl o velký plochý kámen na břehu řeky času. Tak například jedním z nejoblíbenějších zaklínadel té doby byl Loupalův časový zahušťovač. Vedlejším produktem při jednom z jeho použití bylo vytvoření rasy obrovských ještěrů, kteří vznikli, vyvinuli se, rozšířili a pak vyhynuli, to vše během pěti minut, a zanechali po sobě jen v zemi roztroušené kosti, aby na věky mátly všechny následující generace. Stromy plavaly, ryby chodily, hory si tu a tam skočily do trafiky na rohu pro balíček cigaret a proměnlivost daných forem byla taková, že první věc, kterou každý trochu inteligentní tvor udělal, když se ráno vzbudil, byla, že si přepočítal ruce a nohy.
A právě v tom byl ve skutečnosti ten zakopaný pes. Všichni mágové byli skoro stejně silní; a navíc žili ve svých věžích, obklopených ochrannými kouzly, od kterých se většina magických střel odrážela a padala na obyčejné lidi v okolí. Ti chudáci se samozřejmě i v době války snažili vydobýt ze země alespoň jakés takés živobytí a vést obyčejný a poctivý (a většinou velmi neradostný a krátký) život.
Jenže boj pokračoval a začal poškozovat podstatu logického vesmíru, zeslaboval stěny skutečnosti a hrozil převrátit teď už vratkou stavbu času a vesmíru do temnot Podzemních rozměrů…
Jakási pověst vypráví, že v té chvíli se do celé věci vložili bohové, ale bohové se málokdy zabývají lidskými záležitostmi, pokud se nechtějí sami pobavit. Jiná pověst — právě ta, kterou si vyprávějí mágové a taky ji důsledně zapisují do všech historických pramenů — říká, že válku nakonec ukončili sami mágové, sešli se a jednáním vyřešili své nešváry, aby v zájmu lidstva došli ke smíru. Tahle pověst byla všeobecně přijata jako pravdivý popis událostí, i když ve skutečnosti působí stejně důvěryhodně jako olověný záchranný pás.