Odhalit pravdu není tak docela snadné. Udržet pravdu ve vaně historie je mnohem těžší než udržet mýdlo v té obyčejné, a ještě těžší je ji tam najít…
„A co se stalo potom?“ zeptala se Conina.
„Na tom nezáleží,“ odpověděl jí pohřebním hlasem Mrakoplaš. „Teď to začne všechno nanovo. Cítím to. U mě je to instinkt. Do světa už proniká příliš mnoho magie. Začne strašlivá válka. A tím je to daný. Plocha je příliš stará, než aby to vydržela. Všechno už se ošoupalo do tenka. Čeká nás jen ničení, smrt a zkáza. Proti tomu není Jakokalypsa ničím!“
„Kolem obchází smrt,“ dodal Nijel snaživě.
„Cože?“ vyštěkl na něj Mrakoplaš, kterého popudilo, že se ho někdo pokusil přerušit právě v tom nejlepším.
„Řekl jsem jenom, že v okolí obchází smrt,“ řekl Nijel.
„To by mi nevadilo, kolem je to stejně samej cizinec. Já jenom nestojím o to, aby Smrť začal obcházet kolem nás.“
„To je jenom taková metafora,“ uklidňovala ho Conina.
„To si myslíš ty. Ale já už ho potkal.“
„Jak vypadá?“ zeptal se Nijel.
„Víš, co? Řeknu ti to jednoduše —“
„No?“
„Nepotřebuje holiče.“
Slunce se proměnilo v letlampu přišroubovanou na obloze a jediný rozdíl mezi pískem a do ruda rozpáleným popelem byl v barvě.
Zavazadlo poněkud zmateně postupovalo rozpálenými dunami. Na jeho víku rychle vysychaly stopy po nažloutlých slinách.
Z vrcholu kamenného pilíře tvaru a teploty gigantické cihlářské pece pozorovala ten osamělý oblý tvar chiméra.[19] Chiméry patřily k nesmírně vzácnému druhu a tahle se chystala k něčemu, co jejich stavy nijak nevylepší.
Chiméra odhadla nejvhodnější okamžik, vykopla pařáty, roztáhla mohutná kožnatá křídla a vrhla se do hlubiny na svou oběť.
Chiméra měla vypracovanou klasickou přepadovou techniku. Snesla se nízko nad kořist, lehce ji přismahla ohnivým dechem, pak se obloukem vrátila a zaťala do své večeře tesáky. První část, to je přismahnutí, proběhla podle plánu, ale když se obluda snesla na zem a očekávala děsem ochromenou a bezbrannou oběť, zjistila, že stojí přímo v cestě očazenému a nesmírně rozzuřenému Zavazadlu.
Jediné, co se ve skutečnosti na Zavazadle rozpálilo do běla, byl jeho vztek. Několik hodin ho strašlivě bolela hlava a mělo dojem, že právě během těch několika hodin se na ně pokusil zaútočit celý svět. Mělo toho právě dost.
Když s nešťastnou chimérou skončilo, změnila se vzácná obluda v nevelkou mastnou skvrnu napůl zadupanou do písku. Zavazadlo se poněkud uklidnilo a začalo uvažovat o své budoucnosti. Pomalu si uvědomovalo, že nepatřit nikomu je mnohem těžší, než si myslelo. Někde v nitru se mu vybavily vzdálené vzpomínky na klidnou službu a prádlo, o kterém mohlo říci, že do něj náleží.
Velmi pomalu se otočilo kolem dokola a během toho procesu se v pravidelných intervalech zastavovalo a zvedalo víko. Kdyby mělo nos nebo čenich, mohli bychom říci, že větří. Nakonec došlo k určitému rozhodnutí.
Klobouk a jeho nosič také zcela cílevědomě vykročili přes ruiny bývalého legendárního paláce a zamířili k patě magické věže. V patách mu klopýtali jeho tři nedobrovolní průvodci.
Ve věži byla samozřejmě velká vstupní brána. Oproti té, která byla ve dne v noci otevřena v hradbách Neviditelné univerzity, byla tahle pevně zavřena. Zdálo se, že světélkuje.
„Vy tři máte to privilegium, že budete přítomni tomuto okamžiku,“ oznámil jim klobouk prostřednictvím Krajjových poslušných úst. „Nastala chvíle, kdy magie přestane prchat,“ podíval se významně na Mrakoplaše, „a začne bojovat. Magie oplácí úder. Budete si to pamatovat až do konce svých dní.“
„Cože, až do večeře?“ zeptal se zmámený Mrakoplaš.
„Dobře se dívejte,“ ozvalo se Krajjovi z úst. Pak pozvedl ruce.
„Jakmile se naskytne první příležitost,“ naklonil se Mrakoplaš k Nijelovi, „berem roha, jasný?“
„Kam?“
„Odkud,“ zasyčel mu do ucha Mrakoplaš, „důležitý je odkud!“
„Já tomu muži nevěřím,“ řekl najednou Nijel. „Stále se pokouším nesoudit ho podle prvního dojmu, ale jsem si skoro jistý, že má za lubem něco ošklivého.“
„Vždyť tě dal uvrhnout do hadí jámy!“
„No vidíš, už to jsem měl brát jako varování.“
Velkovezír si začal něco mumlat. Dokonce ani Mrakoplaš, jehož jedním z mála darů byla znalost cizích jazyků, nerozeznal, jakou řečí. Zdálo se však, že je to jazyk stvořený právě pro výhružné mumlání, slova se ohýbala a syčela jako kosy ve výši kolen, temná, krvavě rudá a nemilosrdná. Věty složitě vířily vzduchem a pak plavně odlétaly k mramorové bráně věže.
Tam, kde zasáhly bílý mramor, brána černala a praskala.
Když se poslední zbytky vrat zřítily k zemi, vystoupil z nich mág a začal si Krajje prohlížet od hlavy k patě.
Mrakoplaš byl zvyklý na pompézní oděv i chování mágů, ale tenhle na něj udělal opravdu velmi silný dojem. Jeho roucho bylo vycpané, vyztužené a nařasené do tak fantastických a složitých skladů a vln, že je musel navrhovat přinejmenším architekt. Odpovídající klobouk vypadal jako svatební dort zkřížený s vánočním stromečkem.
Mágova tvář, jejíž část vyhlížela omezeným prostorem mezi barokním límcem a krajkovým lemem klobouku, byla v celé té konstrukci jediným zklamáním. Její majitel kdysi v minulosti došel k názoru, že její vzhled neobyčejně vylepší úzký, kartáčkový knírek. Velmi se spletl.
„To byla naše brána, k sakru!“ řekl mág. „Toho budete v každém případě litovat.“
Krajj si spokojeně založil ruce na prsou.
To, jak se zdálo, druhého mága rozzlobilo. Vytáhl ruce ze širokých rukávů, pozvedl paže a vrhl na Krajje ječící ohnivou kouli.
Ta narazila Krajjovi do prsou a v záplavě jisker se odrazila nazpět. Když po děsivém záblesku Mrakoplaš opět prohlédl, uviděl, že nezraněný Krajj stojí klidně na svém místě.
Krajjův nepřítel horečnatě udusal poslední jiskřičky, které mu zapadly do šatů, a zvedl oči, ve kterých se zračila vražda.
„Ty tomu asi nechceš rozumět,“ zasípal. „Tady máš co dělat s Magickým prazdrojem. Se supermagií nemůžeš bojovat.“
„Naopak, já můžu Magický prazdroj skvěle využít,“ odpověděl Krajj.
Mág zaklel a vrhl další kouli, která tentokrát neškodně vybuchla několik centimetrů před Krajjovou tváří.
Mágovi v bráně přelétl po tváři záblesk soustředěné nedůvěry. Zkusil to znovu a tentokrát zamířil několika namodralými blesky, vyvolanými přímo z nekonečna, na Krajjovo srdce. Krajj je odehnal mávnutím ruky jako dotěrnou mouchu.
„Máš jednoduchý výběr,“ řekl Krajj — klobouk. „Buď se ke mně přidáš, nebo zemřeš,“
A právě v té chvíli si Mrakoplaš uvědomil, že už nějakou chvíli se mu někde nedaleko ucha ozývá podivný řinčivý zvuk. Byl nepříjemně pravidelný a kovový.
Napůl se otočil a ucítil kolem sebe známé a velmi nepříjemné zpomalení času.
Smrť na okamžik přestal brousit ostří své kosy a kývl mu na pozdrav, tak jak zdraví jeden profesionál druhého.
19
Pozn. autora: Co se týká popisu chiméry, bude lepší, když se obrátíme k Mlhosmetovu proslulému bestiáři Anima Unnaturale: „Nohy nesou ji rybí, porostlá jest vlasem jako želva, zuby pak ptačí a křídla plazí má. Mějte jisto, že zachycuji písmem jen, co jsem slyšel, ale říkají, že zvíře to má dech pece žhavější a letory děsivější nežli nadouvací balon za bouře.“