Pak přitiskl jeden kostnatý prst na rty, nebo přesněji řečeno na místo, kde by měl rty, kdyby nějaké měl.
Všichni mágové mají schopnost vidět Smrtě, ale ne všichni to chtějí.
Pak se Mrakoplašovi v hlavě ozvalo něco jako „pop!“ a zjevení zmizelo.
Krajj a jeho soupeř byli zahaleni oblakem uvolněné magie, a jak se zdálo, ta na Krajje ani v nejmenším neúčinkovala. Mrakoplaš se vrátil ze světa mrtvých do světa živých právě včas, aby zahlédl, jak Krajj natáhl ruce a chytil druhého mága za jeho odporný límec.
„Mě nikdy neporazíš,“ řekl Krajj hlasem klobouku. „Na mé straně jsou dva tisíce let spoutané magie. Mohu čerpat svou sílu z tvé síly. Vzdej se mi, nebo ti nezbude dost času ani na to, abys zalitoval, že jsi to neudělal.“
Mág chvíli bojoval sám se sebou, ale nakonec bohužel zvítězila pýcha nad opatrností.
„Nikdy!“ odpověděl.
„Pak zemři!“ zaduněl Krajjův hlas.
Mrakoplaš ve svém životě viděl hodně podivných věcí, a větší část z nich jen velmi nerad, ale v životě ještě neviděl nikoho, koho by zabila magie.
Mágové obyčejné lidi nezabíjejí, protože a) si jich málokdy vůbec všimnou, b) nepovažuje se to za fér, c) kromě toho, kdo by jim vařil a pěstoval různé poživatiny? A navíc zabít bratra-mága pomocí magie bylo téměř nemožné kvůli silné vrstvě obranných zaklínadel, která každý z nich neustále vplétá do sebejednoduššího zaříkadla.[20] První věc, kterou se nováček na Neviditelné univerzitě naučí — kromě toho, která skříňka je jeho a kudy sejde na nejbližší toaletu —, je, že se musí neustále chránit.
Někteří lidé si myslí, že je to klasická paranoia, ale není. Paranoici si myslí, že je chce kdekdo zabít. Mágové to vědí.
Malý mág na sobe měl ochranný krunýř, který byl ekvivalentem metr silného ocelového brnění, a to se teď rozpustilo a odteklo jako máslo pod dmuchavkou.
Pokud vůbec existují slova, která by popsala, co se s ním stalo poté, jsou jistě uvězněna v některém z těch divočejších svazků, které řinčí řetězy v knihovně Neviditelné univerzity. Možná že bude lepší ponechat bližší popis představivosti laskavého čtenáře. Myslíme si však, že každý, kdo by si dokázal představit to, co Mrakoplaš zahlédl na zlomek vteřiny, než to v oblaku oktarínového světla zmizelo, je zaručeným kandidátem na známou bílou blůzu z pevného plátna s dlouhými rukávy, které se zavazují na zádech.
„A tak zahynou všichni nepřátelé,“ pronesl hrobovým hlasem Krajj.
Pak zvedl tvář k vrcholku věže.
„Já vás vyzývám,“ zvolal. „A každý, kdo se mi neodváží postavit tváří v tvář, musí mě podle prastarých tradic následovat.“
Pak zavládlo dlouhé těžké ticho, jak tomu bývá v případech, kdy mnoho lidí velmi napjatě naslouchá. Nakonec se z vrcholku věže ozval poněkud nejistý hlas: „A kde zůstaly ty tvé tradice?“
„Já představuji tradice!“
Bylo slyšet vzdálené šeptání a pak se znovu ozval první hlas. „Tradice je mrtvá. Magický prazdroj je silnější než tradi—“
Věta se změnila ve výkřik, protože Krajj zvedl jednu ruku a vyslal k mluvčímu přesně mířený paprsek zeleného světla.
Zhruba v tom okamžiku si Mrakoplaš uvědomil, že může končetinami pohybovat o své vlastní vůli. To znamená, že klobouk je prozatím pustil ze zřetele. Vrhl pohled na Coninu. V jediném okamžiku dokonalého vzájemného pochopení uchopili každý z jedné strany Nijela pod pažemi a dali se na útěk. Nezastavili se, dokud mezi sebou a věží nenechali několik silných zdí. Mrakoplaš pádil a neustále čekal, že ho něco udeří do týla. Třeba svět.
Všichni tři nakonec padli na hromadu sutě a lapali po dechu.
„Tak to jste tedy dělat nemuseli,“ prohlásil nevrle Nijel. „Zrovna jsem se chystal, že si to s ním vyřídím. Jak se má člověk stát barbarským hrdinou, když—“
Kus za nimi se ozval strašlivý výbuch provázený snopem mnohobarevných paprsků, které se s jekotem vymrštily k nebi. Nad hlavou jim prosvištěl mrak kamenných úlomků a kusy mramorových obkladů. Pak se ozval zvuk, jako když někdo vytáhne nepředstavitelně obrovskou zátku z miniaturní lahvičky, a pak zazněla salva smíchu, který z jakéhosi důvodu vůbec nezněl vesele. Země se zatřásla.
„Co se děje?“ zeptala se Conina.
„To je magická válka,“ zasmušil se Mrakoplaš.
„To je dobře?“
„Ne“
„Ale ty si jistě přeješ, aby magie zvítězila?“ řekl Nijel.
Mrakoplaš pokrčil rameny a rychle se sehnul, když jim v nebezpečné výšce nad hlavami proletělo něco obrovského, co bzučelo jako přerostlá koroptev.
„Nikdy jsem neviděl mágy bojovat,“ pokračoval Nijel. Začal se škrabat nahoru na hromadu suti a vyjekl, když ho Conina chytila za nohu a stáhla ho nazpět.
„Neřekla bych, že to byl zrovna nejlepší nápad. Mrakoplaši?“
Mág smutně zavrtěl hlavou a zvedl ze země oblázek. Vyhodil ho nad korunu pobořené zdi, kde se kamínek změnil v malou modrou konévku na čaj. Když dopadla na zem, samozřejmě se rozbila.
„Zaklínadla začala reagovat jedno s druhým,“ vysvětloval. „Teď už nikdo neví, co udělají.“
„Ale tady za tou zdí jsme v bezpečí?“ nadhodila Conina.
Mrakoplaš se poněkud rozveselil. „Ano?“
„Já se tě ptala.“
„Jo tak. Ne. Já si myslím, že nejsme. Je to jen obyčejný kámen. Stačí to správné zaklínadlo a… fuj.“
„Fuj?“
„Přesně.“
„Neměli bychom běžet dál?“
„No, za pokus by to stálo.“
K následující zdi doběhli ve chvíli, kdy na místo, kde se ukrývali předtím, dopadla bezcílně poletující koule žlutého ohně a přeměnila zem v cosi odporného. Prostor kolem věže zachvátilo tornádo jiskřícího vzduchu.
„Potřebujeme plán,“ řekl Nijel.
„Co kdybysme zase chvíli utíkali?“ navrhl Mrakoplaš.
„To ale nic neřeší!“
„Naopak, podle mě to řeší mnohé,“ trval na svém Mrakoplaš.
„Jak daleko bychom museli doběhnout, abychom byli v bezpečí?“ zeptala se Conina.
Mrakoplaš riskoval pohled přes zborcenou zeď.
„To je skutečně zajímavá filozofická otázka,“ odpověděl. „Já už uběhl dlouhou cestu, a nikdy jsem vlastně v bezpečí nebyl.“
Conina si povzdechla a přeletěla pohledem nedalekou hromadu trosek. Pak se na ni podívala pozorněji. Na suti bylo něco divného a ona nebyla schopná přijít na to, co.
„Mohl bych se na ně vrhnout,“ navrhl nepříliš přesvědčivě Nijel. Upíral Conině na záda toužebný pohled.
„To by nebylo k ničemu,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „Proti magii nic nezabírá. Jenom silnější magie. A na tu zase jen ještě silnější magie. A než se vzpamatuješ, tak —“
„Fuj?“ napověděl mu Nijel.
„Nestalo by se to poprvé,“ zamračil se Mrakoplaš. „Tak to trvalo nějakých tisíc let, dokud —“
„Víte, co je na támhleté hromadě kamení divného?“ zeptala se Conina.
Mrakoplaš se podíval směrem, kterým ukazovala. Pak si protřel oči.
„Co, kromě toho, že má nohy?“ zabručel.
Trvalo jim několik minut, než Serifa vyhrabali. V ruce stále ještě třímal vinnou láhev, teď už skoro prázdnou, a díval se na ně, jako by si je odněkud vzdáleně pamatoval.
„To byla ale síla,“ zabrumlal a pak s jistou dávkou námahy, dodal, „tohle víno. Mám pocit,“ pokračoval, „jako by mi spadl palác na hlavu.“
20
Pozn. autora: Je ovšem potřeba říci, že mág mága často zabil pomocí obyčejných, tj. nemagických prostředků, ale to je povoleno a násilná smrt podobného druhu se u mágů považuje za smrt přirozenou.