„Taky, že jo,“ potvrdil mu Mrakoplaš.
„Aha. Tak to bude tím.“ Creosot po několika nezdařených pokusech zaostřil na Coninu a zakýval se sem a tam. „No moje čestné slovo,“ zahuhňal, „to je zase ta mladá dáma. Velmi efektní.“
„Podívejte se —“ začal Nijel.
„Vlas, který obrůstá hlavu i tělo tvé, jest jako stádo kůzlátek, která se pasou na úbočí hory Gebra.“
„Poslyšte —“
„Tvá ňadra jsou jako, jako —“ Serif se znovu zakýval sem a tam a vrhl krátký lítostivý pohled na prázdnou láhev,,,jsou jako drahokamy zdobené okrouhlé mísy v proslulých zahradách úsvitu.“
Conině se rozšířily oči. „Opravdu?“ zeptala se dychtivě.
„Spíš ne,“ odpověděl Serif, „pochybuju o tom. Poznám přece mísu, když ji vidím, ne? Jako pěna, která se sráží u břehu bystré vody, jsou bílá stehna tvá, jež —“
„Hm, promiňte —“ skočil mu do řeči Nijel a významně si odkašlal, protože ho právě něco napadlo.
Creosot se nachýlil jeho směrem.
„Hmmm?“
„Tam, odkud pocházím,“ oznámil mu Nijel s kamennou tváří, „takhle s dámami nemluvíme.“
Conina vzdychla, když se Nijel postavil před ni, jako by ji chtěl chránit vlastním tělem. To, co řekl, pomyslela si, byla bohužel naprostá pravda.
„Abyste věděl,“ pokračoval Nijel a vystrčil bradu tak daleko kupředu, jak to jen šlo, i když i pak vypadala spíš jako důlek, Jsem skoro rozhodnut, že vám —“
„Můžu se připojit k debatě?“ ozval se Mrakoplaš a postoupil kupředu. „Poslyšte, pane, Sire, Vaše Blahorodí, potřebovali bychom se dostat pryč. Hlavně odsud z paláce. Neznáte náhodou cestu?“
„Tady jsou tisíce komnat, víte?“ škytl Serif. „Já už nebyl venku celé roky. Desetiletí. Věčnosti. Já vlastně nebyl venku, co jsem na světě.“ Na tváři se mu najednou objevil nepřítomný výraz, jako ostatně vždycky, když začal tvořit. „Čas měl už, ehm, jen krátkou cestu jíti, když náhle, hle! Hrdinský čin uprostřed cesty stál…“
„Zase nějaký rektum,“ zabručel Mrakoplaš.
Creosot se naklonil pro změnu jeho směrem. „Teď už všechnu vládu obstarává Krajj, víte? Je to strašlivě namáhavá práce.“
„Myslím,“ prohlásil Mrakoplaš, „že momentálně se mu to zrovna moc nedaří.“
„A my bychom se přece jen rádi dostali odsud,“ přidala se Conina, která si stále ještě v duchu obracela pasáž o kozlech.
„A já jsem rektus a musím navíc vykonat rektovní čin,“ pochlubil se Nijel a vrhl vyzývavý pohled na Mrakoplaše.
Creosot ho popleskal po rameni. „Každý máme nějaké potíže, mladíku. Tak jako má většina lidí svého koníčka.“
„No právě, vy náhodou nemáte nějakého toho koníčka, myslím ve stáji…“
„Stovky,“ rozzářil se Creosot. „Mám ty nejkrásnější, nej… nejrychlejší koně na světě.“ Zamyšleně nakrabatil čelo. „Alespoň mi to vždycky říkali.“
„Ale doufám, že alespoň víte, kde jsou ty stáje?“
„To, bohužel, nevím,“ připustil Serif. Náhodný výtrysk magie proměnil nedalekou stěnu v arzenovou pusinku.
„Myslím, že by nám bylo nejlíp v hadí jámě,“ chystal se Mrakoplaš k odchodu.
Creosot se lítostivě zadíval na prázdnou láhev.
„Vím jenom, kde je kouzelný koberec.“
„Ne,“ zvedl Mrakoplaš v hrůze ruce. „To tedy v žádném případě. To vás nesmí ani —“
„Patřil mému otci.“
„Opravdový kouzelný koberec?“ rozzářil se Nijel.
„Poslouchejte mě,“ začal Mrakoplaš naléhavě. „Dělá se mi špatně, když slyším takové povídačky.“
„Ale on je,“ škytl Serif a pokračoval, „pravý. Má moc hezký vzor.“ Zašilhal po láhvi a bolestně vzdechl. „Původně byl překrásně modrý,“ dodal.
„A kde je, to náhodou taky nevíte, že?“ řekla Conina pomalu a opatrně, jako kdyby se blížila k plachému, divokému zvířeti, které se může každým okamžikem poplašit a dát na útěk.
„Je v pokladnici. Tam náhodou cestu znám. Jsem neuvěřitelně bohatý, víte? Alespoň mi to pořád říkají.“ Ztlumil hlas a pokusil se mrknout na Coninu. Zvládl to na třetí pokus oběma očima. „Můžeme si na něj sednout,“ pokračoval a na čele mu vyrazil pot. „A vy byste mi mohli vyprávět nějaké pohádky…“
Mrakoplaš se pokusil zařvat s pevně stisknutými zuby. Strachem se mu potila i kolena.
„Já na žádném kouzelném koberci neletím,“ zasyčel. „Nesnáším zem!“
„Chtěl jsi říct výšku,“ opravila ho Conina. „A přestaň se chovat jako blázen.“
„Já vím, co říkám! Je to zem, o co se zabiješ!“
Bitva u Al Kali proběhla v obrovském oblaku, v jehož nitru jste mohli zaslechnout zmítání a pohyb tisíců podivných tvarů a zahlédnout bezpočet neuvěřitelných zvuků. Některá ze špatně zaměřených zaklínadel občas proletěla městem. Tam, kam dopadla, se věci… změnily.
Tak například velká část kradla se proměnila v neproniknutelný prales obrovských žlutých muchomůrek. Nikdo nevěděl, jaký účinek to mělo na jeho obyvatele, i když možná, že si toho ani nevšimli.
Chrám krokodýlího boha Offlera, patrona města, se změnil v odpornou cukrovou hmotu rozprostírající se v pěti rozměrech. To však nebyl žádný problém, protože ho vzápětí sežralo hejno gigantických mravenců.
Na druhé straně lidí, kteří by mohli protestovat proti takovému zásahu do architektury města bez projektu a stavebního povolení, zbylo velmi málo. A většina těch, kteří zůstali naživu, právě běžela závod o život. Prchali v nepřetržitém proudu přes úrodná pole. Někteří se pokusili odplout na lodích, ale tahle úniková cesta byla uzavřena, když se přístav změnil v obrovské bahnisko, v jehož středu si bez zjevného důvodu stavěl hnízdo párek malých růžových slonů.
Hluboko v podzemí, pod ulicemi, na kterých vládla panika, plulo jednou z hlavních odpadových stok Zavazadlo. Před ním se z vody draly jedna za druhou vlny malých aligátorů, krys a masožravých želv, které hnal jakýsi nejistý, nicméně velmi správný podvědomý instinkt.
Víko Zavazadla bylo zaklapnuto v úhlu, který vyjadřoval zachmuřenou rozhodnost. Zavazadlo nechtělo od světa nic moc, jen vyhubení každé jiné formy života, ale co potřebovalo ze všeho nejvíc, byl nějaký majitel.
Že se ocitli v pokladnici, se dalo odhadnout už podle její nesmírné prázdnoty. Dveře byly vysazeny ze závěsů. Prázdné skříňky ve stěnách měly vyvrácená dvířka. Všude kolem se povalovalo množství rozbitých beden a truhel a v tom okamžiku ucítil Mrakoplaš slabý záchvěv výčitek svědomí, protože si zhruba na dvě vteřiny pokusil představit, kam asi zmizelo Zavazadlo.
Všude kolem vládlo nehybné ticho, jak bývá zvykem, když se právě ztratí velká částka peněz. Nijel pomalu procházel místností a občas se sehnul k některé truhle, jak se to dělává, když marně pátráte po tajných zásuvkách, jak je naznačeno a doporučeno v kapitole sedm.
Conina se sehnula a zvedla malou měděnou minci.
„To je opravdu strašné,“ prohlásil Mrakoplaš po chvíli. „Pokladnice, ve které není žádný poklad.“
Serif stál a zářil.
„Žádné starosti,“ řekl.
„Ale vždyť vám někdo ukradl všechny vaše poklady!“ pokusila se ho probrat Conina k vědomí.
„To byli asi sloužící, řekl bych,“ přikývl Creosot. „To je od nich velmi ošklivé.“