Mrakoplaš se na něj podezřívavě podíval. „A vám to nevadí?“
„Ani ne. Já jsem vlastně nikdy moc neutrácel. Vždycky mě zajímalo, jaké to je být chudý.“
„No tak to už v životě nebudete mít lepší příležitost, abyste to zjistil.“
„Je na to potřeba nějaké studium?“
„Přijde to samo sebou,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „To se naučíte cestou.“ Ozvala se vzdálená exploze a část stropu se změnila v želé.
„Já bych nerad…, nezlobte se,“ ozval se Nijel, „ale ten koberec…“
„Ano,“ přidala se k němu Conina, „ten koberec…“
Creosot se na ně poněkud milostivě a hlavně opile usmál.
„Aha, ano. Koberec. Zmáčkni nos té sochy za tebou, ó, poklade pouště, jehož zadeček podobá se dvěma broskvím ve svitu pouštního rána.“
Conina, kterou polil ruměnec, provedla tu doporučenou malou svatokrádež na soše Offlera — krokodýlího boha.
Nic. Tajné prostory se tvrdohlavě odmítly otevřít.
„Hm. Zkus teď levou ruku.“
Conina pokusně zakroutila nosem sochy. Creosot se zamyšleně poškrabal na bradě.
„Možná že to přece jen byla pravá ruka…“
„Kdybych byla na vašem místě, pokusila bych si rychle vzpomenout,“ pronesla Conina ostrým hlasem, když se ani potom nic nestalo. „Teď už nezbývá moc kousků, za které bych mohla zatáhnout.“
„Hele, a co je tohleto?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Jo, tak pokud to není ocas, tak by ti o tom měl někdo něco říct!“ vztekala se Conina a kopla do předmětu sporu.
Odkudsi z dáli se ozval kovový zvuk, jaký snad mohla vydat jen pánev v nejvyšší nouzi. Pak něco hluboko ve stěně zaskřípalo a zadunělo a Offler, krokodýlí bůh, taktně ustoupil stranou. Za ním zívlo temné ústí tunelu.
„Tohle postavil můj dědeček a nechal tam uložit nejzajímavější kusy rodinného pokladu,“ vysvětloval Creosot. „On byl velmi —“ zarazil se a hledal to správné slovo, „— mazaný.“
„Jestli někdo z vás myslí, že tam vkročím jedinou nohou —“ začal Mrakoplaš.
„Ustup,“ odstrčil ho Nijel, „Já půjdu první.“
„Mohly by tam být pasti —“ začala Conina pochybovačně. Vrhla na Serifa tázavý pohled.
„Je to možné, ó, nebeská gazelo,“ odpověděl. „Byl jsem tady naposled, když mi bylo šest. Myslím, že si pamatuji nějaké dlaždice, na které se nesmělo šlápnout.“
„Tak s tím si nelamte hlavu,“ ozval se z tunelu Nijelův hlas. „Myslím, že neexistuje past, kterou bych já neodhalil.“
„Máš asi s těmihle věcmi spoustu zkušeností, co?“ křikl za ním nakyslým tónem Mrakoplaš.
„Znám kapitolu čtrnáct nazpaměť. Taky tam byla spousta obrázků,“ odpověděl Nijel, který rychle zmizel ve stínech.
Čekali několik minut, které by proběhly v napjatém tichu, kdyby nebylo tlumených výkřiků a příležitostných zadunění, která se nesla z tunelu. Nakonec se ozval Nijelův hlas, jenž se odněkud z dálky odrážel několikanásobnou ozvěnou od stěn tunelu.
„Tady není vůbec nic,“ říkal. „Vyzkoušel jsem všechno. Je to jedno vedle druhého poctivý kámen. Někdo to všechno musel ukrást nebo co,“ dodával.
Mrakoplaš s Coninou si vyměnili pohledy.
„Neví o nástrahách ani to nejmenší,“ řekla. „Když mi bylo pět, musela jsem chodit takovou zvláštní cestou, kterou pro mě otec sám připravil, jenom proto, aby mě naučil, jak to —“
„Dostal se dovnitř, nebo ne?“ přerušil ji Mrakoplaš.
Ozval se zvuk, jako když přejedete vlhkým prstem po okraji sklenice, ale miliónkrát zesílený, a podlaha se jim zatřásla pod nohama.
„Jak to vidím, stejně nemáme moc na výběr,“ dodal a vešel do tunelu. Ostatní ho následovali. Mnoho lidí, kteří se naučili Mrakoplaše znát, ho považovali za jakéhosi hornického kanára[21] a věřili, že pokud stojí na vlastních nohou a nerozběhne se, zbývá stále ještě nějaká naděje.
„To je ale legrace,“ bzučel Creosot. „Já tady vykrádám vlastní pokladnici! Kdybych se přistihl, musel bych sám sebe uvrhnout do hadí jámy.“
„Jenže taky byste se mohl vydat sám sobě na milost a nemilost,“ ozvala se Conina a měřila si nepřátelským okem zaprášené dláždění.
„Ne, to ne! Myslím, že bych musel sám sobě udělit pořádnou lekci, pro výstrahu mému vlastnímu já.“
Nad hlavami se jim ozvalo slabé cvaknutí. Malá část obkladu se odsunula stranou a ze vzniklého otvoru se trhaným pohybem snesl nevelký rezavý hák. Ze stěny se vynořil kovový prut a narazil Mrakoplašovi do ramene. V okamžiku, kdy se Mrakoplaš otočil, zavěsil mu stropní hák na záda jakýsi zažloutlý pergamen a zmizel ve své skrýši ve stropě.
„Co mám dělat? Co se tam píše?“ vykřikl Mrakoplaš a pokoušel se dohlédnout mezi vlastní lopatky.
„Je tady napsáno,nakopni mě’,“ přečetla mu nápis Conina.
Za ochromeným mágem zajel do neznáma velký kus stěny. Z otvoru vyletěla obrovská bota upevněná na soustavě komplikovaných kloubů a v polovině dráhy se ulomila v koleně.
Naše trojice oněměle přihlížela. Pak se ozvala Conina. „Myslím, že máme co dělat s šíleným mozkem.“
Mrakoplaš si neohrabaně sundal ze zad podivný nápis a hodil ho na zem. Conina se protáhla kolem něj a s výrazem rozhořčeného odhodlání vykročila chodbou. Když se před ní objevila kovová ruka, která se k ní v přátelském gestu natáhla, Conina s ní nepotřásla, ale sledovala silný svazek drátů, který od ruky vedl k několika zrezavělým elektrodám ve velké skleněné nádobě.
„Váš dědeček musel být dost veselý člověk?“
„To ano,“ odpověděl Creosot. „Vždycky se rád zasmál.“
„Tak prima,“ přikývla Conina. Opatrně strčila do jednoho z kamenů ve stěně, který Mrakoplašovi připadal stejný jako všechny ostatní. S posmutnělým slabým zaskřípěním a obláčkem jemného prachu vyjela ve výši lidského ramene ze zdi péřová prachovka na bambusové rukojeti.
„Myslím, že bych se s dědou Serifem docela ráda seznámila,“ procedila Conina zaťatými zuby. „I když asi ne proto, abych si s ním potřásla rukou. Teď bych potřebovala, abys za to vzal, mágu.“
„Za co?“ vyjekl zmatený Mrakoplaš.
Conina popuzeně ukázala na pootevřené kamenné dveře, které se rýsovaly ve stěně před nimi.
„Ráda bych se podívala za ně,“ vysvětlovala trochu podrážděně. „Stačí, když spojíš ruce a dáš je před sebe, abych si na ně mohla stoupnout. Je ti to jasné? Řekni mi, jak je možné, že jsi takové budižkničemu?“
„Pokaždé, když jsem se snažil být užitečný,“ odsekl jí Mrakoplaš, „dostal jsem se do maléru.“ Při tom se pokoušel nevšímat si hebkých, oblých a vlahých tvarů, které se mu otíraly o nos.
Slyšel, jak se zvedá a natahuje krk, aby mohla nahlédnout do škvíry nad nimi.
„Jestli jsem si to nemyslela?“
„Co je tam? Několik oštěpů připravených spadnout na toho, kdo vejde?“
„Ne.“
„Mříž s nabroušenými hroty?“
„Je tam kbelík,“ odpověděla Conina a prostrčila škvírou ruku.
„Cože? Plný strašlivě jedovaté —“
„Vápna. Plný tekutého vápna.“ Conina seskočila na zem.
„No ano, to je celý dědeček,“ usmál se Creosot. „S ním se člověk ani chvíli nenudil.“
„No, já toho začínám mít tak akorát dost,“ prohlásila Conina rozhodným hlasem a ukázala ke konci tunelu. „Tak pojďte, vy dva.“
Byli necelé tři metry od konce tunelu, když Mrakoplaš ucítil ve vzduchu nad svou hlavou jakýsi pohyb. Conina ho neuvěřitelnou silou strčila do zad, takže proletěl zbytek cesty a vpadl do velké místnosti, kam chodba ústila. Padl na zem, několikrát se převalil, něco ho udeřilo do nohy a za zády mu zazněl strašlivý rachot, který ho málem ohlušil.
21
Pozn. autora: No dobrá, není to zrovna nejlepší přirovnání, ale máte alespoň základní představu.