Kus stropu, obrovský kamenný blok přes metr silný, zavalil těsně za nimi ústí chodby.
Mrakoplaš popoběhl po všech čtyřech od oblaku prachu, který se z toho místa vyvalil, a roztřeseným prstem ukázal na bok balvanu uzavírajícího chodbu. Byl na něm nápis:
Dobré, co?
Mrakoplaš si zničeně sedl na zem.
„No jo,“ bublal Creosot šťastně, „celý dědeček, ten vždycky —“
Pak narazil na Coninin pohled, jenž měl váhu a sílu olověné trubky, a prozíravě zmlkl.
Z oblaku prachu se vynořil Nijel, kterým otřásal záchvat kašle.
„Povídám, co se to vlastně stalo?“ ptal se nejistě. „Všichni jsou v pořádku? Když jsem tudy šel já, tak to nic podobného neudělalo!“
Mrakoplaš zapátral v hlavě po nějaké případné odpovědi, ale nakonec ho napadlo jen jedno: „Neříkej?“
Do místnosti, ve které se ocitli, proudilo světlo malými, hustě zamřížovanými okénky těsně pod stropem. Cesta ven byla jediná — a ta vedla několika tunami kamene, který zavalil chodbu, nebo, chcete-li to v jiném podání, tak jak to chápal Mrakoplaš, naše čtveřice byla uvězněna v podzemí. Mrakoplaš se poněkud uklidnil.
Jedno bylo jasné — našli kouzelný koberec. Byl stočený a ležel ve středu místnosti. Hned vedle něj stála na zemi malá a zašlá olejová lampa a — Mrakoplaš natáhl krk, aby lépe viděl — jednoduchý zlatý prsten. Mág zoufale zasténal. Všechny tři předměty halila slabá oktarínová korona hlásající, že jsou kouzelné.
Když Conina rozbalila koberec, vysypalo se z něj několik dalších malých předmětů, mezi nimi i mosazný slaneček, dřevěné ucho, několik velkých čtverhranných zekínů a olověná skříňka, ve které byla uložena mýdlová bublina.
„Co to má, u všech bohů, být?“ zeptal se zmateně Nijel.
„To je jednoduché,“ vysvětlil mu Mrakoplaš. „Než se pustili do toho koberce, byli to pravděpodobně moli.“
„Sákryš!“
„To je právě to, čemu vy, obyčejní lidi, nikdy neporozumíte,“ pokýval hlavou Mrakoplaš. „Vy si myslíte, že magie je něco, k čemu se prostě přijde a začne se to používat, jako…, jako třeba —“
„Pastiňák?“ nadhodil Nijel.
„Flaška vína?“ zatetelil se Serif.
„No, tak nějak,“ zabručel Mrakoplaš opatrně, ale pak se sebral a pokračovaclass="underline" „Jenže ve skutečnosti je to jinak —“
„Jako jiný pastiňák?“
„Že by to bylo lepší než láhev s vínem?“ rozzářil se Serif.
„Magie využívá lidi,“ pospíšil si Mrakoplaš. „Ovlivňuje vás stejně, jak vy ovlivňujete ji, používá vás stejně jako vy ji. Nemůžete si hrát s kouzelnými předměty, aniž by to na vás nezanechalo nějaké následky. Myslel jsem si, že bych vás měl varovat.“
„Jako vinná láhev,“ začal Creosot přemítavě, „která —“
„Která by vypila vás,“ prohlásil Mrakoplaš. „Takže pro začátek uděláte nejlíp, když položíte jak tu lampu, tak ten prsten, a pro lásku boží, hlavně nic nepřetírejte rukávem.“
„Můj otec s jejich pomocí položil základ rodinného bohatství,“ prohlásil Creosot toužebně. „Jeho zlý strýc ho kdysi uvěznil v jeskyni, víte? Otec se ze svého vězení musel dostat jen s pomocí toho, co bylo po ruce. A on neměl nic jen kouzelný koberec, kouzelnou lampu, kouzelný prsten a jeskyni plnou drahocenných šperků.“
„Tak to se asi dost nadřel, co?“ prohlásil Mrakoplaš.
Conina rozprostřela koberec na zem. Měl složitý vzor zlatých draků na modrém pozadí. Byli to velmi zvláštní draci, s dlouhými vousy a stejně dlouhýma ušima a křídly. Zdálo se, jako by znehybněli uprostřed pohybu, zachyceni přímo v polovině přechodu z jednoho světa do jiného. Vyvolávali pocit, že stav, na kterém byl koberec utkán, měl víc než tři rozměry. Nejhorší na tom všem bylo, že když jste se na ně vydrželi dívat dost dlouho, změnili se v modré draky na zlatém pozadí a člověk mel dojem, že kdyby se pokusil spatřit zlaté i modré draky současně, mohl by mu mozek vytéct ušima.
Když budovou otřásl další vzdálený výbuch, odtrhl Mrakoplaš s velkou námahou oči od koberce.
„Jak to funguje?“ zeptal se.
Creosot pokrčil rameny. „Já to nikdy nezkoušel,“ odpověděl. „Myslím, že se prostě řekne nahoru a dolů a tak.“
„Neproletělo by to zdí?“ nadhodil Mrakoplaš s jiskřičkou naděje v hlase.
Všichni čtyři se rozhlédli po okolních temných, vysokých, a především nesmírně masivních stěnách svého vězení.
„Co kdybychom si na něj sedli a zkusili říct zvedni se?“ začal opatrně Nijel, „a pak, než bychom narazili do stropu, bychom mu řekli stůj.“ Na okamžik se zamyslel a pak dodaclass="underline" „Jestli je to ovšem to správné slovo.“
„Jo, nebo taky spadni,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Nebo sestup, ponoř se, třískni sebou.“
„Co třeba zřiť se?“ navrhla pochmurně Conina.
„No jasně,“ rozzářil se Nijel. „S tou spoustou uvolněné magie všude kolem můžeme vlastně zkusit cokoliv.“
„No,“ zarazil se Mrakoplaš, „ale co když —“
„Je, ty máš na klobouku napsáno MÁK,“ řekl najednou Creosot.
„Každý si může na svůj klobouk napsat, co se mu líbí,“ postavila se na Mrakoplašovu ochranu Conina. „Jenom blázen by věřil všemu, co si přečte.“
„Tak moment, počkejte minutku,“ rozpálil se Mrakoplaš.
Počkali minutu. Pak čekali ještě dalších patnáct vteřin.
„Koukněte se, je to mnohem složitější, než si myslíte,“ vyrazil ze sebe nakonec.
„Co jsem říkala?“ prohlásila se zadostiučiněním Conina. „Tak pojďte, dáme se do toho. Vyškrabeme maltu vlastními nehty.“
Mrakoplaš ji umlčel pohybem ruky, sundal si klobouk a ostentativně odfoukl prach z hvězdy na jeho vrcholu. Pak si klobouk zase nasadil, narovnal jeho střechu, vyhrnul si rukávy, několikrát zahýbal prsty a propadl panice. Protože nebyl momentálně schopen udělat cokoliv, opřel se ze zoufalství o stěnu.
Zeď se třásla. Nebylo to tím, že by s ní někdo hýbal, zdálo se, že záchvěvy vycházejí z nitra samotné stěny.
Stejné chvění ucítil Mrakoplaš v budově Univerzity těsně před tím, než se zjevil supermág. Kámen byl z jakéhosi neznámého důvodu velmi nešťastný.
Popošel kolem stěny a položil ucho na další, mnohem menší kámen. Byl to kus kamene upravený do klínového tvaru, aby zapadl do škvíry ve stěně, nic velkého, takový nenápadný skromný kámen, taková muší váha, který odváděl svůj malý poctivý díl práce ve prospěch celku.
„Psst!“ sykla Conina.
„Já nic neslyším,“ ozval se Nijel hlasitě. Nijel patřil k tomu druhu lidí, kterým stačí říct „nedívej se támhle“, a oni okamžitě otočí hlavu naznačeným směrem, natáhnou krk a vypoulí oči. Jsou to titíž lidé, kteří, když jim například ukážete neobvyklý krokus, který roste v trávníku hned vedle jejich nohy, řeknou „kde?“ a jejich chodidlo dopadne do trávy s žalostným tichým chrupnutím. Kdyby se ztratili v nekonečné poušti a vy je po dlouhém hledání našli, zastihli byste je ve chvíli, kdy něco odhazují na písek. Zjistili byste, že je to malý porcelánový hrneček, který ve vaší rodině dědila generace za generací a který si vypůjčili bez vašeho vědomí. V okamžiku, kdy vás spatří, rozběhnou se k vám se šťastným úsměvem a za nimi se ozve zachřestění střepů.