A není jich málo.
„Počkejte! Víte, co mě napadlo? Co je vlastně s tou válkou?“
Ze stropu se sesul malý vodopád uvolněné malty a zachytil se Mrakoplašovi na krempě klobouku.
„S těmi kameny se něco děje,“ řekl tiše mág. „Pokoušejí se uvolnit ze stěn.“
„No, několik z nich, a to dost velikých, nám visí přímo nad hlavou,“ upozornil je Creosot.
Ozval se skřípavý zvuk a puklinou ve stropě pronikl do temné místnosti jasný sluneční paprsek. K Mrakoplašovu překvapení nebyl provázen neočekávanou smrtí rozdrcením. Pak se ozvalo další nepříjemné zaskřípění a otvor se ještě o něco zvětšil. Z klenby se uvolňovaly kameny, ale padaly směrem vzhůru.
„Myslím,“ ozval se Mrakoplaš, „že teď by byla ta pravá chvíle vyzkoušet kouzelný koberec.“
Stěna vedle něj se otřásla jako mokrý pes a rozestoupila se, přičemž několik kamenů Mrakoplaše s téměř lidskou zlomyslností udeřilo.
Do místnosti se snesl vodopád kamenů a čtveřice jediným skokem nastoupila na ležící kouzelný koberec.
„Musíme odsud zmizet,“ oznámil svým společníkům Nijel, který se snažil dostát své pověsti bystrého pozorovatele.
„Držte se,“ vykřikl Mrakoplaš. „Já řeknu —“
„Ty neřekneš nic,“ překřikla ho Conina. „Já řeknu. Nevěřím ti.“
„Ale ty jsi přece —“
„Zklapni!“ zarazila ho Conina. Pak přátelsky popleskala koberec.
„Koberce — zvedni se!“
Zavládlo ticho.
„Nahoru.“
„Možná že nerozumí tomuhle jazyku,“ nadhodil Nijel.
„Vzlétni! Levituj! Leť!“
„Neboje možná zvyklý na nějaký konkrétní hlas —“
„Zavři. Tlamu!“
„Tys zkoušela, zvedni se. Zkus,stoupej’.“
„Nebo,vzhůru’,“ navrhoval Creosot. Pouhých několik centimetrů od hlavy mu na zem dopadlo několik tun kamení.
„Kdyby na to slyšel, tak už by něco dělal, ne?“ utrhla se na ně Conina. Vzduch kolem zhoustl prachem a do země se bořily padající kameny. Udeřila do koberce pěstí.
„Tak už sebou pohni, ty mizerná rohožko! Au!“
Do ramene ji uhodil kus ozdobné římsy. Vztekle si začala třít naražené místo a pak se obrátila k Mrakoplašovi, který seděl na koberci, kolena obejmutá rukama, přitažená k bradě, klobouk stažený přes oči.
„Proč to nefunguje?“
„Neříkáš ta správná slova,“ zabrumlal.
„Cožpak to nerozumí lidské řeči?“
„Řeč s tím nemá nic společného. Zapomněla jsi něco důležitého.“
„No?“
„Co no?“ popotáhl Mrakoplaš nosem.
„Poslyš, tohle není ten správný čas, aby sis léčil svoje nedoceněné já.“
„Jen klidně pokračuj, já se ti do toho nebudu plést.“
„Poruč tomu, aby to letělo!“
Mrakoplaš si narazil klobouk i na uši.
„Prosím?“ naklonila se k němu Conina.
Klobouk se o něco nadzvedl.
„Budem ti všichni strašně zavázáni“ přidal se Nijel.
„Slyšte, slyšte, já taky!“ zahlaholil Creosot.
Klobouk se zvedl o další kousek. „Myslíte to vážně?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Samozřejmě!“
Mrakoplaš si odkašlal.
„Tak dolů!“ poručil.
Koberec se zvedl ze země a vyčkávavě se zastavil zhruba metr nad dlážděním.
„Jak jsi —“ začala Conina, ale Nijel ji přerušil.
„Mágové jsou důvěrně obeznámeni s velkými arkánami, a v tom to bude,“ řekl. „Třeba je ten koberec očarován tak, že slyší jen na opačné povely. Mohl bys ho přinutit, aby se vznesl ještě výš?“
„Jo, to bych mohl,“ odpověděl Mrakoplaš, „ale neudělám to,“ dodal okamžitě. Koberec se pomalu vydal vpřed, a jak to v podobných okamžicích bývá, na místo, kde ještě před chvílí byl, vzápětí dopadl obrovský balvan.
O něco později už byli venku a za zády se jim rozzuřila kamenná bouře.
Palác se prostě a jednoduše rozpadal na kusy a ty kusy poletovaly vzduchem jako při výbuchu vulkánu. Magická věž zmizela beze stopy, ale kolem místa, kde předtím stála, vířily kameny a…
„Někdo tam staví jinou věž!“ vykřikl Nijel.
„Jo,“ zachmuřil se Creosot. „A bere si na to materiál z mého paláce.“
„Klobouk vyhrál,“ zakýval Mrakoplaš hlavou. „Proto si taky staví svou vlastní věž. Je to taková normální reakce. Mágové si vždycky kolem sebe stavěli věže, stejně jako ty…, jak se jmenujou ty věci, které se občas najdou na říčním dně?“
„Žáby?“
„Kameny?“
„Neúspěšní gangsteři?“
„Larvy chrostíků, ty jsem myslel,“ řekl Mrakoplaš. „Když se už mág jednou pustí do boje, první, co udělá, je, že si vybuduje věž.“
„Je hrozně velká,“ žasl Nijel.
Mrakoplaš zachmuřeně přikývl.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Conina.
Mrakoplaš pokrčil rameny.
„Vezmem roha,“ odpověděl lakonicky.
Právě se pod nimi objevila vnější hradba paláce. Když ji míjeli, začala se třást, vytrhávaly se z ní menší kameny a cihly a mizely v kamenném víru kolem nově rostoucí věže.
Nakonec se ozvala Conina: „No dobře. Ale teď mi řekni, jak jsi dokázal přinutit koberec k letu? Opravdu dělá opak toho, co mu řekneš?“
„Ne, je jenom zvyklý na určité základní údaje prostorového a směrového charakteru.“
„Tak teď ti opravdu nerozumím,“ přiznala Conina.
„Mám ti to přeložit do obyčejné řeči?“
„Ano.“
„Rozvinuli jste ho na zemi rubem nahoru,“ řekl Mrakoplaš.
Conina seděla chvíli bez jediného slova. Pak řekla: „Přiznám, že se mi to velice líbí. Je to poprvé, kdy letím na kouzelném koberci.“
„Je to poprvé, kdy letím na kouzelném koberci,“ svěřil se jí Mrakoplaš s nepřítomným výrazem.
„Ale jde ti to skvěle,“ pochválila ho.
„Díky.“
„Říkal jsi, že máš strach z výšek.“
„Strašný.“
„Není to na tobě vidět.“
„To je tím, že na to raději nemyslím.“
Mrakoplaš se obrátil a podíval se na věž, která se tyčila k nebesům nedaleko za nimi. V poslední minutě dorostla a na jejím vrcholu vykvetla složitá struktura cimbuří a ochozů. Nad ní se vznášelo hejno dlaždic, které se jedna po druhé snášely střemhlavým letem dolů a jako včela na česno úlu se ukládaly na svá místa. Věž byla neuvěřitelně vysoká, kameny v základech by byly dávno tou vahou rozdrceny, kdyby je neposilovalo magické pole.
A to byl obrázek, který ukazoval, jakou cenu má ve skutečnosti organizované mágstvo. Ta první a jediná magická bouře spláchla dva tisíce let mírumilovné magie do kanálu. Znovu začaly růst věže jako houby po dešti a se vší tou syrovou magií, která plnila ovzduší, bylo jasné, že v nejbližší době přijde někdo nebo něco k ošklivému úrazu. Pravděpodobně vesmír. Tak obrovské množství magie kolem sebe zahustí čas a prostor a to byla moc špatná zpráva pro každého, kdo byl zvyklý na svět, kde platilo, že cosi jako následek nastává po něčem takovém, jako je příčina.
Mrakoplaš si navíc uvědomoval, že by svým společníkům něco takového velmi těžce vysvětloval. Zdálo se, že chápou určité věci trochu jinak, v mnohem omezenějším měřítku, a bylo jasné, že si neuvědomují nebezpečí všeobecné zkázy, která jim visí nad hlavami. Propadli strašlivému omylu, že by proti tomu nejen měli, ale i mohli něco dělat. Zdálo se, že jsou připraveni přizpůsobit si svět k obrazu svému, nebo při tom pokusu zemřít. Každý by si měl uvědomit, že zemřít v boji za jakoukoliv věc, byť i byla spravedlivá, má obrovskou nevýhodu. Vy pro tu věc totiž zemřete.