Nahoře na skříni, zabalená ve zbytcích zažloutlého papíru a starých prostěradel, ležela obrovská truhlice pobitá mosazným kováním. Vystupovala pod jménem Zavazadlo. Proč se Zavazadlo rozhodlo dát se vlastnit právě Mrakoplašem, to vědělo jen ono samo a ono to nikdy neřekne. Je však třeba říci, že žádná z pomůcek v dějinách cest a cestovního ruchu nemá tak záhadnou a temnou historii. Dala by se snad popsat jako napůl truhla a napůl vraždící maniak. Zavazadlo mělo množství neobvyklých vlastností, které se mohly podle situace objevit hned, nebo také nikdy, ale jednou z nich se od ostatních mosazí okovaných truhel zásadně lišilo. Chrápalo. Zvuk, který se mu dral zpod víka, zněl, jako by uvnitř někdo pomalu přeřezával silný trám.
Zavazadlo bylo možná magické. Mohlo být strašlivé. Ale ve své rozporuplné duši chovalo laskavou náklonnost ke každému dalšímu zavazadlu v celém existujícím mnohovesmíru a zimy nejraději trávilo v hlubokém spánku nahoře na skříni.
Mrakoplaš do něj udeřil násadou koštěte a zvuk pily umlkl. Pak si nacpal do kapes různé potřebné i nepotřebné věci z krabice od banánů, kterou používal jako toaletní stolek, a vyrazil ke dveřím. Nemohl si nevšimnout, že jeho matrace zmizela, ale na tom celkem nezáleželo, protože byl pevně rozhodnut, že už v životě na matraci spát nebude.
Zavazadlo přistálo na zemi s mocným zaduněním. Po několika vteřinách se s nesmírnou opatrností zvedlo na stovky svých růžových nožiček. Zakývalo se dopředu a dozadu, protáhlo si každou nožku, pak otevřelo víko a zazívalo.
„Tak jdeš, nebo ne?“
Víko se s klapnutím zavřelo. Zavazadlo uvedlo do pohybu nohy, které se přesunuly podle složitého vzorce tak, že jeho čelo směřovalo ke dveřím, a vyrazilo za svým pánem.
Knihovna se stále halila do podivné atmosféry napětí, kterou jen tu a tam porušilo zacinkání řetězu[3] nebo tlumené zašustění stránek. Mrakoplaš se sehnul pod stůl a vytáhl ven knihovníka, který se pořád ještě choulil pod svou pokrývkou.
„Pojďte, povídám!“
„Oook.“
„Koupím vám panáka,“ uchýlil se Mrakoplaš v zoufalství k poslednímu přesvědčovacímu prostředku.
Knihovník se rozbalil jako čtyřnohý pavouk. „Oook?“
Mrakoplaš opičáka vytáhl z jeho pelechu napůl násilím a vlekl ho ke dveřím. Nemířil k hlavní bráně, ale do zadní části univerzitních pozemků, kde bylo ve zdi několik uvolněných kamenů, které už skoro dva tisíce let nabízely studentům i po uzavření bran celkem pohodlnou cestu do vnějšího světa. Pak se najednou zastavil tak prudce, že mu knihovník narazil do zad a Zavazadlo je oba srazilo na zem.
„Oook!“
„U všech bohů!“ prohlásil Mrakoplaš. „Koukněte na tohle!“
„Oook?“
Od mříže kuchyňského větráku, který se črtal těsně u země, se valil lesklý černý proud. Každá z těch několika už vyšlých hvězd se zrcadlila v milionech drobných černých krovek.
Mrakoplaše však neznepokojil pouhý pohled na ty miliony švábů. Vyděsilo ho, že pochodovali jednotným krokem v uspořádaných řadách po stu jedincích. Samozřejmě že stejně jako všichni ostatní neformální obyvatelé Neviditelné univerzity byli i švábi poněkud zvláštní, ale na zvuku milionů drobných nožiček, dopadajících v dokonalém rytmu na dlažbu, bylo něco obzvláště odpudivého.
Mrakoplaš pochodující proud opatrně překročil. Knihovník ho přeskočil.
Zavazadlo je pochopitelně následovalo a zadním traktem se rozlehly zvuky, jako by někdo zastepoval na pytli čipsů.
Mrakoplaš nakonec přinutil Zavazadlo opustit akademickou půdu hlavní branou, protože jinak by vybouralo díru v už tak chatrné zdi. On a knihovník vylezli z Univerzity zadem, společně s ostatním hmyzem a drobnými vyplašenými hlodavci. Mrakoplaš věřil, že pár piv, vypitých pěkně v klidu, mu umožní vidět celou situaci v jiném světle, a když ne, dokážou to ta další. Rozhodně to stálo za pokus.
A právě proto nebyl při večeři ve Velké síni. Jak se ukáže, bylo to nejdůležitější nezkonzumované jídlo v jeho životě.
Kdesi v zadním traktu Univerzity něco tiše zazvonilo. Na kovových hrotech, které chránily korunu zdi, se pevně zachytila vržená kotva s lankem. O chvilku později už na dláždění vnitřního dvora dopadla tiše a pružně černě oděná štíhlá postava a rozběhla se směrem k Velké síni, kde rychle zmizela v bludišti stínů.
Stejně by si jí nikdo nevšiml. Na druhé straně univerzitních pozemků se k bránám blížil supermág. Na místech, kde se jeho nohy dotkly kamenů dláždění, tryskaly ze země modré jiskřičky a v jejich žáru se odpařovaly krůpěje večerní rosy.
Bylo velmi horko. Obrovský krb na pootočné straně Velké síně byl prakticky rozžhavený do ruda. Mágové jsou velmi zimomřiví, takže v nárazech tepla sálajícího z hučících polen se tavily svíce šest metrů od krbu a na polituře dlouhých stolů naskakovaly puchýře. Vzduch v místnosti modral tabákovým kouřem, který byl neřízenými proudy zbytkové magie tvarován do podivných obrazců… Ve středu nejdelšího stolu spočívalo kompletní tělo upečeného prasete, jehož výraz jasně naznačoval, jak silně se ho dotkl fakt, že ho někdo zabil, aniž počkal, až dožere poslední jablko. Kousek od něj se pomalu měnil máslový model Univerzity v kaluž rozteklého tuku.
Pivo teklo proudem. Tu a tam zpívaly skupinky zarudlých šťastných mágů prastaré pijácké písně, které zahrnovaly množství pleskání do stehen a výkřiků „Ohó!“. Jediná možná omluva pro tohle chování spočívá v tom, že mágové žijí v celibátu a musí si najít zábavu tam, kde to jde.
Další důvod tohoto družného veselí byla skutečnost, že se nikdo nepokoušel nikoho zabít. To je v magických kruzích stav velmi vzácný.
Vyšší magické úrovně jsou místa velmi nebezpečná. Každý mág se snaží vypudit kolegu nad sebou tím, že šlape na prsty kolegům pod sebou. Říci, že mágové jsou od přírody zdravě soutěživou sociální skupinou, by bylo stejné, jako prohlásit o piraňách, že jídlo jen tak oďobávají. Protože po Velké magické válce zůstaly celé rozsáhlé oblasti Zeměplochy neobývatelné[4], měli mágové zakázáno vyrovnávat si své neshody pomocí magie. Jednak to působilo mnoho nepříjemností především větší části obyčejné populace, a navíc bývalo dost často těžké odhadnout, která z kouřících hromádek mastných sazí je vítězem. Mágové se tedy vrátili k mnohem mírnější tradici nožů, tajemných jedů, škorpionů v botách a složitých pastí, v nichž hlavní roli hrávalo jako břitva nabroušené kyvadlo.
Na Svátek malých bohů se však považovalo za vrchol netaktnosti a nevychovanosti zabít bratra — mága a většina z přítomných si dokonce nechala volně splývat vlasy beze strachu, že je jimi někdo během večera uškrtí.
Arcikancléřská židle byla prázdná. Antivir Zcestyhusa večeřel ve své pracovně, jak přináleží muži, který se měl stát budoucím arcikancléřem. Po vážném rozhovoru s těmi starými mágy, kteří ještě tak docela nepropadli stařecké senilitě, ho dnes ráno vybrali bohové. Navzdory tomu, že jeho věk už překročil osmdesátku, se Zcestyhusa cítil poněkud nervózní a ze svého druhého kuřete pozřel sotva pár soust.
3
Pozn. autora: Ve většině knihoven jsou knihy připevněny k policím, aby je lidé nepoškodili nebo neodnesli. V knihovně Neviditelné univerzity je to spíš naopak.
4
Pozn. autora: Přinejmenším pro každého, kdo se chtěl ráno probudit ve své vlastní podobě nebo alespoň jako příslušník stejného živočišného řádu.