„Ale moc se mu to nedaří, co?“ zašeptal Nijel.
„Je to hrozně smutné,“ řekl Creosot.
„Možná že bychom ho měli probudit,“ navrhla Conina. „Jenže já slyšela, že když náměsíčníka probudíte, mohly by mu upadnout nohy, nebo tak nějak. Co si o tom myslíte?“
„No, s mágem by to mohlo být vážně trochu nebezpečné,“ zamyslel se Nijel.
Pokusili se alespoň trochu pohodlněji usadit na studeném písku.
„Je to hrozně patetické, nezdá se vám?“ zavrtěl Creosot smutně hlavou. „Je to úplně jiné, než kdyby to byl skutečný mág.“
Conina a Nijel se chvíli vyhýbali vzájemnému pohledu. Nakonec si mladík odkašlal a řekclass="underline" „Já ve skutečnosti taky nejsem barbarský hrdina, víš. Už sis toho asi všimla.“
Chvíli pozorovali Mrakoplašovo marné počínání a pak řekla Conina: „No, když o tom tak mluvíš, tak já taky nejsem žádná skvělá kadeřnice.“
Oba upřeně zírali na náměsíčníka, každý z nich se v duchu zabýval vlastními myšlenkami, ale oba cítili hřejivý příliv vzájemného porozumění.
Creosot si po chvíli odkašlal.
„Pokud by to někomu pomohlo,“ prohlásil nesměle, „někdy si myslím, že mým veršům chybí ještě moc, a musely by být mnohem lepší, aby je někdo začal opravdu poslouchat.“
Mrakoplaš se pokoušel vyvážit velký kámen na malém oblázku. Kámen spadl, ale, jak se zdálo, Mrakoplaš byl s výsledkem svého snažení spokojen, protože se šťastně usmál.
„A co byste jako básník řekl o téhle situaci?“ zeptala se Conina.
Creosot nejistě přešlápl z nohy na nohu. „Život někdy dokáže být dojemný až k smíchu,“ zabručel.
„Skvělé.“
Nijel si lehl na záda a oči upřel k nejasným hvězdám. Pak si najednou rychle sedl.
„Viděli jste to?“ zeptal se.
„Co?“
„Byl to takový záblesk, tak trochu jako —“
Středový obzor najednou vybuchl do obrovské barevné kytice, jejíž barvy rychle prošly všemi odstíny normálního spektra, a pak se nebe rozzářilo zářivou oktarínou. Ta se jim pevně vtiskla do očního pozadí a zhasla stejně rychle, jak se objevila.
Za nějakou chvíli se k jejich sluchu doneslo vzdálené zahřmění.
„To je nějaký nový druh magické zbraně,“ řekla Conina a několikrát zamrkala. Vzápětí se zvedl silný teplý vítr a odnesl s sebou zbytky mlhy.
„Víte co?“ odhodlal se Nijel a vstal „Já ho vzbudím, i kdyby to melo znamenat, že ho zbytek cesty poneseme.“
Právě se natáhl, aby poklepal Mrakoplaše po rameni, když jim nízko nad hlavou proletělo něco, co vydávalo přerývaný hukot podobný hejnu kejhajících hus poháněných peroxidem vodíku a závratnou rychlostí to zmizelo v poušti za nimi. Pak se ozval zvuk, který by vám rozvibroval i falešné zuby ve skleničce, zeleně se zablesklo a zaznělo temné zadunění.
„Já ho vzbudím,“ řekla Conina „ty běž a připrav koberec.“
Prošla nejřidším místem kamenného kruhu a jemně uchopila Mrakoplaše za ruku. Byl by to doslova učebnicový příklad probuzení somnambula, kdyby si při tom Mrakoplaš nehodil přímo na nohu kámen, který právě třímal v rukou.
Otevřel oči.
„Kde to jsem?“ zeptal se.
„Na pláži. Víš, ono se ti něco… zdálo.“
Mrakoplaš zamžoural očima, podíval se na mlhu, na oblohu, na kruh kamenů, na Coninu, zpět na kruh balvanů a znovu na oblohu.
„Dělo se mezitím něco?“
„Odehrál se jen takový menší magický ohňostroj.“
„Aha. Takže už to začalo.“
Nejistým krokem vyšel z kamenného kruhu a na tváři měl takový výraz, že Coninu napadlo, zda se doopravdy vzbudil. Ušel několik kroků a pak si očividně na něco vzpomněl.
Sklopil oči ke své noze a řekclass="underline" „Au!“
Už byli skoro u ohně, když je zastihla vlna odražené magie z posledního útoku na věž v Al Kali.
Naštěstí byla věž přes třicet kilometrů vzdálená a magický tlak už tady působil celkem slabě. Tím pádem ovlivňoval podstatu věcí minimálně. Přehnal se nad dunami se slabým mlaskotem, oheň na okamžik zrudl a pak zezelenal, jeden z Nijelových sandálů se proměnil v malého vzteklého jezevce a Serifovi vyletěl z turbanu bílý holub.
„Co to bylo?“ zeptal se Nijel a odkopl jezevce, který mu očichával nohu.
„Hmm?“ zabručel Mrakoplaš.
„Tamto!“
„Jo, ty myslíš tamto,“ pochopil konečně Mrakoplaš. „To byl jen zpětný odraz nějakého zaklínadla. Pravděpodobně zasáhli věž v Al Kali.“
„To musel být nějaký útok, když jsme ho cítili až tady.“
„To pravděpodobně byl.“
„Hej, ale to byl přece můj palác!“ ozval se teď Creosot slabým hlasem. „Já vím, byl výpravný a obrovský, ale bylo to všechno, co jsem měl.“
„To je mi líto.“
„Ale ve městě byli lidé!“
„No, těm asi nic nechybí,“ uklidňoval ho Mrakoplaš.
„Výborně.“
„Ať už se proměnili v cokoliv.“
„Cože?“
Conina chytila Serifa za rukáv. „Nekřičte na něj, není ve své kůži!“
„To je dobře,“ ušklíbl se Creosot kysele. „Konečně nějaké vylepšení.“
„Poslyšte, to je od vás trochu nefér,“ protestoval Nijel. „Mě například dostal z hadí jámy, jo, a taky dost ví o —“
„Jistě, mágové jsou skvělí, když vás mají dostat z maléru, do kterého vás můžou dostat zase jen mágové,“ ušklíbl se Creosot. „A pak ještě čekají, že jim budete děkovat.“
„No, poslyšte, já si myslím —“
„Říci jsem to musel,“ řekl Creosot a vzrušeně zamával rukama.
Na okamžik ho osvětlilo další zaklínadlo, které proletělo po zmučené obloze.
„No! Podívejte se na to!“ vyštěkl. „Já vím, že on to myslí dobře. Oni to všichni myslí dobře. Oni si všichni myslí, že Plocha by byla mnohem lepší místo, kdyby jí mohli vládnout právě oni. Dejte si ode mě říci, není nic horšího než člověk, který se rozhodne, že spasí svět. Mágové! Když je všechno řečeno a uděláno, k čemu jsou? Můžete mi jmenovat jedinou dobrou věc, kterou udělal mág?“
„Já myslím, že tohle je příliš kruté,“ řekla Conina, ale v hlase jí znělo něco, co naznačovalo, že by nebyla proti tomu, aby ji někdo přesvědčoval o opaku.
„No, mně osobně se z nich dělá špatně,“ pokračoval Creosot, který se cítil třeskutě střízlivý a ani trochu se mu to nelíbilo.
„Myslím, že bychom se všichni cítili mnohem líp, kdybychom se trochu prospali,“ vmísil se jim diplomaticky do hovoru Nijel. „Ve dne vypadá všechno úplně jinak. No, alespoň většinou.“
„A kdybyste věděli, jak mám v ústech,“ nedal se uklidnit Creosot, který se rozhodl trvat na svém rozhořčení.
Conina se obrátila k ohni a zjistila, že v nejbližším okolí je mezera tvaru Mrakoplaše.
„Je pryč?“
Mrakoplaš už byl v téhle chvíli skoro kilometr daleko nad temným mořem. Seděl na koberci na zkřížených nohou jako rozzuřený buddha a v jeho hlavě vřela směs zuřivosti, ponížení a vzteku, do které se mísily slabé pramínky rozhořčení.
On přece nikdy nechtěl moc. Zůstal věrný magii, i když v ní nebyl nijak zvlášť dobrý, ale vždycky se snažil a teď se proti němu spikl celý svět. „Ale já jim ukážu!“ Kdo byli oni a co jim ukáže, to byly nepodstatné detaily.
Zvedl ruku a sáhl si pro uklidnění na klobouk, i když nešťastná pokrývka hlavy mezitím ztratila poslední ozdobný zekín.