Zavazadlo mělo mezitím vlastní problémy.
Oblast kolem věže v Al Kali, kterou zaplavovalo neustálé magické bombadování, už se prakticky ponořovala pod hladinu reality, mizela z míst, kde jsou čas, hmota a prostor oddělené veličiny, a dostávala se tam, kde si tihle tři kamarádi začali navzájem půjčovat šaty. Je naprosto nemožné blíže to popsat.
Pokusíme se vám alespoň částečně naznačit, jak to vypadalo.
Vypadalo to jako zvuk piána krátce po tom, co ho někdo upustil do studny. Chutnalo to žlutě a vonělo kašmírem. Na omak to bylo jako úplné zatmění měsíce. Pochopitelně v nejbližším okolí věže to bylo opravdu ošklivé.
Čekat, že v tomhle prostředí přežije cokoliv bez ochrany, bylo jako čekat sníh na povrchu supernovy. To naštěstí Zavazadlo nevědělo a klidně se prodíralo magickými proudy, zatímco na víku a pantech mu krystalizovala syrová magie. Bylo ve velmi zlé náladě, ale je třeba upřímně říci, že na tom nebylo nic divného. Mělo to však za následek, že jeho zuřivost reagovala s usazenou magií a výsledná energie se průběžně uzemňovala, takže Zavazadlo halila mnohobarevná korona, která mu dodávala vzhled rozzuřeného obojživelníka vylézajícího z hořícího močálu.
Uvnitř věže bylo dusno a horko. Svislá šachta nebyla rozdělena podlažími, kolem stěn bylo pouze v různých výškách několik ochozů. Ochozy se hemžily mágy a ti dodávali energii hlasitě praskajícímu paprsku oktarínového světla, který vyplňoval větší část volného prostoru šachty. U jeho základny stál Krajj a oktaríny na klobouku mu zářily tak jasně, až to oslepovalo. Zdálo se, že jsou to otvory do nějakého jiného vesmíru, kde navzdory všem zákonům pravděpodobnosti ústí v neznámém slunci.
Vezír stál s pozdviženýma rukama a roztaženými prsty, oči zavřené, ústa stažená do úzké soustředěné linky a udržoval rovnováhu sil. Mág obvykle dokázal ovládat jen sílu, na kterou stačil vlastními fyzickými schopnostmi, ale Krajj se učil rychle.
Staňte se otvorem v přesýpacích hodinách, středobodem rovnováhy, párkem okolo rohlíku. Udělejte to tak, jak to má být, a jste mocí, jste její součástí a ona je součástí vaší a pak dokážete —
Zmínili jsme se o tom, že se Krajjovy nohy vznášely několik centimetrů nad zemí? Ne? Tak tedy, jeho nohy se vznášely několik centimetrů nad zemí.
Krajj právě sbíral síly k provedení posledního mocného zaklínadla, které mělo vyletět k nebi a obsadit věž tisícem ječících démonů, když se ozvalo hromové zabušení na dveře.
V takových chvílích se používá jedna z magických buddhistických formulí. V té chvíli nezáleží na tom, jestli dveře představuje stanové plátno, kus nevydělané kůže na větrem vybělené jurtě, šest centimetrů silný dub pobitý kovovými hřeby nebo obdélník překližky s mahagonovou dýhou, prosvětlený příšerně nevkusnými barevnými skly a se zvonkem hrajícím výběr z dvaceti melodií, které by odmítl poslouchat i milovník hudby po pětileté robinsonádě na opuštěném ostrově.
Jeden z mágů se tedy obrátil k jednomu ze svých druhů a prohlásil dutým hlasem: „Kdo by to mohl být v tomhle strašném nočním čase?“
Dřevo se zachvělo pod několika dalšími údery.
„Venku už přece nemohla zůstat naživu ani živá duše,“ podivil se další mág poněkud znepokojeně, protože když můžete téměř stoprocentně vyloučit možnost, že na dveře tluče živý člověk, nabízí se tady celkem logicky myšlenka, že je to někdo z mrtvých.
Tentokrát zabušení uvolnilo závěsy.
„Myslím, že by bylo lepší, kdyby šel někdo otevřít,“ nadhodil první mág.
„To budeš hodný.“
„Aha? Aha. No jo.“
Vydal se pomalu k úzké krátké chodbičce ke dveřím.
„Co kdybych tam jen tak skočil a zeptal se, kdo to je?“
„Bezva.“
Postava, která vykročila ke dveřím, byla mírně řečeno podivná. Obyčejné roucho jako ochrana ve vysokomagických polích uvnitř věže nestačilo, takže mág si přes své brokátové ozdobné oblečení natáhl zesílenou kombinézu vycpanou pilinami jeřabiny a ozdobenou kovovými znaky odborností, jež ovládal. Ke špičatému klobouku si připevnil hledí z očazeného skla a jeho nezvykle velké rukavice naznačovaly, že dělá strážce branky v kriketové hře, kde se hraje nadzvukovou rychlostí. Když začal opatrně manipulovat se závorami a zástrčkami, vrhal díky proměnné záři z haly podivné stíny na několik stran.
Zvedl si hledí a opatrně pootevřel dveře.
„My tady nestojíme o žádné —“ začal a byl by dobře udělal, kdyby svá slova volil pečlivěji, protože se stala současně jeho epitafem.
Chvíli trvalo, než si jeho kolega všiml, že se nevrátil, a vydal se do chodby, aby se po něm podíval. Dveře byly dokořán a jen díky síti ochranných zaklínadel dovnitř neproniklo magické inferno, které do otvoru naráželo zvenčí. Dveře nebyly úplně dokořán, a tak je odtáhl od zdi, aby se přesvědčil proč. Z úst se mu vydral vyděšený sten.
Pak se mu za zády ozval jakýsi zvuk. Otočil se.
„Co to —“ začal. Jsou to hodně hloupá slůvka, když s nimi na rtech odcházíte ze světa.
Mrakoplaš se v témže okamžiku vznášel vysoko nad Kruhovým mořem a připadal si jako idiot.
Jednou se to stane každému. Někomu i víckrát.
Představte si, že do vás v hospodě vrazí zezadu někdo přesně v okamžiku, kdy nesete k ústům pivo, vy vychrlíte přes rameno několik peprných domněnek o jeho původu, otočíte se a nejdřív zjistíte, že se tomu nemehlu díváte přesně na sponu u opasku, a když pak zvednete hlavu, máte dojem, že se ten člověk pravděpodobně nenarodil, ale že ho vytesali sekerou z dubu.
Nebo do vás na křižovatce vrazí malé autíčko a vy vylezete, abyste jeho řidiči ukázali, zač je toho loket. Ten otevře dveře a začne vystupovat, a jak se pomalu rozkládaje vám jasné, že při svých rozměrech musel v tom autě sedět na zadním sedadle.
Jiný příklad. Vedete tlupu svých vzbouřených druhů ke kapitánově kajutě a zabušíte na dveře. On vystrčí ten svůj odporný, zlý a vousatý ksicht a v každé ruce svírá dokonale nabroušenou šavli. „Tak, teď přebíráme velení na lodi my, tady s chlapama, ty grázle!“ vmetete mu do tváře a on se vám podívá přes rameno a řekne: „S jakejma chlapama?“ Vy najednou za sebou ucítíte strašlivé prázdno a zmůžete se jenom na „ehm“…
Jinak řečeno, je to takový ten klasický pocit, když vás zničehonic poleje horko. Zažil to každý, kdo povolil vlnám vlastní zuřivosti, aby ho vynesly na pláž pomsty, a pak zjistil, že stojí opuštěn přímo uprostřed žumpy.
Mrakoplaš se stále ještě cítil pokořený a rozzlobený a tak dál, ale jeho emoce se přece jen částečně zklidnily a vrátila se mu větší část jeho normálního já. Můžeme říci, že se v okamžiku, kdy zjistil, že sedí na tenké vrstvě modré a zlaté vlny koberce, vysoko nad nekonečnými světélkujícími vlnami moře, necítil právě nejšťastnější.
Mířil k Ankh-Morporku. Teď se pokoušel vzpomenout proč.
No jistě, tam to přece všechno začalo. Možná že to bylo tím, že tam byla Univerzita, která teď byla tak přesycena magií, že ležela jako dělová koule na slábnoucí materii vesmíru, a natahovala tak skutečnost až na hranici únosnosti. Ankh bylo místo, kde věci začaly a pravděpodobně také skončí.
Byl to taky jeho domov, ať už byl jakýkoliv, a ten ho volal zpět.
Už bylo vzpomenuto, že Mrakoplaš musel mít kdesi daleko v linii svých předků nějakého hlodavce a že v okamžicích bezprostředního nebezpečí cítil neodolatelné nutkání ukrýt se ve své noře.