„Oook,“ souhlasil knihovník a zručně opravoval poškozený hřbet.
„No tak vidíte, já si myslím, že tentokrát by mohl pro změnu svět zachránit zase někdo jiný. Já se na to vůbec nehodím.“
Lidoop přikývl, natáhl dlouhou paži přes stůl a sebral Mrakoplašovi z hlavy klobouk.
„Hej!“
Knihovník si ho nevšímal a zvedl ze stolu nůžky.
„Koukněte, to je můj klobouk, jestli vám to nevadí, a neodvažujte se něco takového udělat s mým…“
Vrhl se kupředu a byl za svou snahu odměněn opatrnou ranou do hlavy, která by ho byla jistě překvapila, kdyby se nad ní mohl zamyslet. Knihovník se sice šoural knihovnou jako líný a dobromyslný nafukovací balon, ale pod kůží, která mu byla velká, se ukrývala dokonalá konstrukce kostí poháněná tak mocnými svaly, že byly schopné prohnat zmozolnatělé kotníky jeho zaťaté pěsti dubovou fošnou. Narazit na knihovníkovu paži bylo jako narazit na chlupatou ocelovou tyč.
Hafal začal skákat sem a tam a vzrušeně kňučel.
Mrakoplaš ze sebe vyrazil nepřeložitelný výkřik zuřivosti, odrazil se ode zdi, sehnul se pro velký kámen, který chtěl použít jako provizorní obušek, nakročil kupředu a ztuhl na místě.
Knihovník se krčil uprostřed věže a jeho nůžky se dotýkaly — nestříhaly — Mrakoplašova klobouku.
A lidoop se na Mrakoplaše šklebil.
Stáli nějakou chvíli jako sousoší. Pak lidoop odhodil nůžky, oprášil z klobouku několik pomyslných smítek, narovnal jeho špičku a položil klobouk Mrakoplašovi na hlavu.
Několik vteřin poté si vyplašený Mrakoplaš uvědomil, že drží v natažené ruce nad hlavou velký a velmi těžký kámen. Naštěstí se mu ho podařilo odklonit stranou dřív, než se kámen vzpamatoval ze šoku a než ho napadlo padnout mágovi na hlavu.
„Aha,“ řekl, opřel se o zeď a poškrabal se na loktech. „Tohle všechno by mi mělo něco naznačit, že? Taková morální lekce, aby se Mrakoplaš ukázal ve svém pravém já, nechme ho, ať si sám zjistí, o co je vlastně ochotný bojovat, co? No, musím říct, že to byl hrozně laciný trik. A mám pro vás jednu novinku. Jestli si myslíte, že to na mě zabralo —“ chytil klobouk za okraj, „— tak vy si teda myslíte, že to na mě zabralo. Jestli si o mně tedy myslíte tohle…, tak byste si měl rychle myslet něco jiného… No jo, poslyšte, já to… Když tedy myslíte.“
Hlas se mu postupně vytratil. Nakonec pokrčil rameny.
„Tak dobře, ale když si to tak všechno promyslíte, vážně, co bych s tím mohl dělat?“
Knihovník odpověděl rozmáchlým gestem, které naznačovalo stejně jasně, jako kdyby řekl „oook“, že Mrakoplaš je mág, má klobouk, největší knihovnu magických knih na světě a věž. To by se dalo považovat za všechno, co může magický praktik potřebovat. Opice, malý dýchavičný teriér a ještěr v láhvi od okurek byli jakési přídavky k dobru.
Mrakoplaš ucítil na noze nějaký tlak. Hafal, který chápal velice pomalu, zmáčkl bezzubými dásněmi špičku Mrakoplašova střevíce a divoce ji sál.
Chytil psíka za kůži vzadu na krku a za ten chlupatý pahýlek na opačném konci, kterému budeme pro nedostatek přesnějších slov říkat oháňka, a opatrně ho vzal do náruče.
„Tak dobře,“ zabručel. „Ale měl byste mi to všechno vyprávěl od začátku.“
Pohled od Nakřápnutých hor na Ankh-Morpork, který se, podobný natrženému sáčku s nákupem, rozkládal uprostřed nedohledných Stoských plání, byl celkem impozantní. Zaříkadla a zaklínadla, která minula svůj cil nebo se odrazila špatným směrem, se rozpínala na všechny strany a vzhůru a vytvořila oblak v podobě mísy, v jehož středu neustále blýskala podivná různobarevná světla.
Všechny silnice i stezky vedoucí z města byly přeplněny uprchlíky a každý hotel a hostinec u cesty byl nacpaný. Nebo téměř každý.
Zdálo se, že příjemnému malému hostinci stojícímu v nevelkém hájku na cestě do Quirmu se všichni vyhýbali. Nebylo to tím, že by měli lidé strach do něj vstoupit, bylo to tím, že pro tuto chvíli jim nebylo dopřáno si ho všimnout.
Zhruba tři sta metrů od hostince se najednou prapodivně zavlnil vzduch a na koberec rozkvetlé levandule vypadly doslova odnikud tři postavy.
Ležely chvíli nehybně ve voňavém porostu, až se jim nakonec pomalu začalo vracet vědomí. Pak se ozval Creosot. „Kde bychom tak mohli být, co myslíte?“
„Je to cítit jako šuplík se spodním prádlem,“ řekla Conina.
„Ale ne s mým,“ zaprotestoval pevným hlasem Nijel.
Opatrně se narovnal a dodaclass="underline" „Neviděli jste náhodou tu lampu?“
„Zapomeň na ni. Asi ji někde prodal, aby si mohl za výtěžek postavit vinárnu,“ zavrtěla hlavou Conina. Nijel se začal přehrabávat v hustém koberci voňavých kvítků, až nakonec nahmátl jakýsi malý kovový předmět.
„Mám ji!“ zaradoval se.
„Hlavně ji netři!“ vykřikli jeho společníci dvojhlasně. Jejich upozornění už stejně přišlo pozdě, ale na tom nakonec vůbec nezáleželo, protože i když už Nijel stačil lampu opatrně přejet rukávem, stalo se jediné. Ve vzduchu, zhruba ve výši očí, se objevil žhnoucí narudlý nápis, ze kterého se kouřilo.
„Haló?“ četl Nijel nahlas. „Prosím, neodkládejte svou lampu. Jsme rádi, že jste se obrátili právě na nás. Pokud nám po zaznění tónu oznámíte své přání, stane se naším rozkazem. Mezitím si užijte hezkou věčnost.“ K tomu Nijel dodaclass="underline" „Víte, skoro bych řekl, že si toho nabral trochu moc.“
Conina mlčela. Upírala pohled přes pláň k rozbouřenému kotli magie. Občas se z něj vynořilo nějaké osamocené zaklínadlo a odletělo směrem k některé z bližších magických věží. Navzdory stoupajícímu slunci a citelnému oteplení se otřásla.
„Musíme se tam dostat co nejdřív,“ řekla. „Je to strašně důležité.“
„Proč?“ podivil se Creosot. Jediná sklenka vína, kterou vypil, ho nestačila vrátit do té bezstarostné nálady, ve které v posledních dnech byl.
Conina otevřela ústa a — pak udělala něco u ní nevídaného — zase je beze slova zavřela. Bylo zbytečné, aby vysvětlovala, že každý osamocený gen v těle ji žene kupředu, dokazuje jí, že by se měla vrhnout do akce a že obrazy mečů a řemdihů neustále útočí na kadeřnický salon jejího svědomí.
Nijel na druhé straně nic takového necítil. Jediné, čím se mohl dát hnát on, byla obrazotvornost, ale té měl zato tolik, že by po ní mohla plout středně velká válečná galéra. Podíval se k městu s výrazem, který, nebýt jeho ustupující brady, vyjadřoval by sklonem čelisti pevné odhodlání.
Creosot si uvědomil, že je v menšině.
„Myslíte, že tam budou mít něco k pití?“
„Spousty,“ přikývl Nijel.
„No, to by mi mohlo pro začátek stačit,“ rozveselil se poněkud Serif. „Tak dobrá, veď nás, broskvoprsá dcero —“
„A žádnou poezii, prosím.“
Zvedli se z voňavého koberce a pustili se dolů svahem, až narazili na cestu, která vedla k již dříve zmíněnému hostinci neboli, jak Creosot trval na svém, karavanseraji.
Chvíli váhali, zda mají vstoupit dovnitř. Nezdálo se, že by tady byli nějací hosté. Jenže Conina, jejíž původ a výchova ji nabádaly k tomu, aby se plížila kolem zadních vchodů budov, našla na dvoře za domem uvázány čtyři koně.