Trojice si koně zamyšleně prohlížela.
„To by byla krádež,“ nadhodil nakonec Nijel.
Conina otevřela ústa, aby s ním souhlasila, a než se stačila ovládnout, vyletěla z ní slova „no a co?“. Pokrčila rameny.
„Možná že kdybychom tady nechali nějaké peníze —“ navrhl mladík.
„Na mě nekoukej,“ ohradil se Creosot.
„— nebo jim třeba aspoň napsali lístek a nechali ho tady. Nebo tak něco. Nemyslíte?“
Místo odpovědi se Conina vyhoupla do sedla největšího zvířete, které podle vzhledu a výstroje patřilo nějakému vojákovi. Kůň byl doslova ověšený zbraněmi.
Creosot nejistě vylezl do sedla dalšího koně — poněkud neklidného hnědáka, a povzdechl si.
„Už zase má obličej jako krabici,“ zabručel. „To já raději udělám, co říká.“
Nijel pozoroval oba zbývající koně se silným podezřením. Jeden z nich byl hrozně velký a výjimečně bílý, ne v takové té našedlé běli, na kterou se zmůže většina bílých koní, ale v plném, jasném odstínu mladé slonoviny, pro nějž se Nijelovi dral z podvědomí na jazyk výraz „sněhově oblačný“. Mladíkovi se také na okamžik zazdálo, že zvíře by mohlo být chytřejší než on.
Raději si vybral toho druhého. Ten byl sice trochu hubený, ale klidný a poslušný a Nijelovi se už po dvou neúspěšných pokusech podařilo dostat se do sedla.
Vyrazili.
Zvuk dunících kopyt snad ani nepronikl chmurou, která obestírala celý hostinec. Hospodský se pohyboval jako někdo ve snu. Věděl, že má hosty, dokonce s nimi mluvil, viděl je sedět kolem stolu u ohně, ale kdybyste se ho zeptali, s kým to mluví nebo koho to obsluhuje, nevěděl by. To proto, že lidský mozek naštěstí dokáže nebrat na vědomí věci, které nechce vědět. A mozek hospodského by dokázal ochránit i bankovní sejf.
A ty nápoje! O většině z nich v životě neslyšel, ale na policích nad sudy s pivem se objevovaly další a další podivně tvarované láhve s exotickými vinětami. Potíž byla v tom, že kdykoliv se nad tím pokusil zamyslet, myšlenky se mu rozběhly na všechny strany…
Postavy kolem stolu zvedly hlavy od karet.
Jedna z nich pozvedla dlaň. Byla to ta část, která je na konci paže, a skládala se z pěti jednotlivých kousků, a mozek hospodského proto svému majiteli tvrdil, že je to dlaň s prsty.
Jednu věc ovšem hostinského mozek nedokázal. Změnit hlasy. Tenhle zněl, jako když někdo tluče do skály svazkem olověných plechů.
BARMANE…
Hospodský tiše zasténal. Plazmové hořáky hrůzy se pomalu, ale jistě propalovaly ocelovými vraty jeho vědomí.
OKAMŽIK… TAKŽE BYCHOM SI DALI JEŠTĚ JEDNOU — COŽE JSME TO MĚLI NAPOSLED?
„Krvavou Mářu.“ Tenhle hlas zněl tak, že i docela obyčejná objednávka nápojů zněla jako otevřené vyhlášení války.
AHA, JO. A —
„Já měl malý egg nog,“[26] přidal se Mor.
TAKŽE DALŠÍ EGG NOG.
„S třešničkou.“
SPRÁVNĚ, potvrdil těžký hlas. PRO MĚ TO BUDE MALÉ PORTSKÉ A, mluvčí vrhl přes stůl pohled na čtvrtého člena společnosti a povzdechl si, ASI BYSTE MĚL PŘINÉST DALŠÍ MISKU BURÁKŮ.
Zhruba o tři sta metrů dál, cestou k městu, se koňští zloději pokoušeli vypořádat s novou zkušeností.
„Musím říct, že je to dokonale klidná jízda,“ vypravil ze sebe nakonec Nijel.
„Ano, a což teprve ten — ten dokonalý výhled,“ souhlasil slabým hlasem Creosot.
„Stejně si ale říkám, jestli jsme opravdu udělali dobře,“ nadhodil Nijel.
„Ale hýbeme se a to je důležité, nemyslíte?“ vskočila jim dotčeně do řeči Conina. „Tak nebuď malicherný.“
„No, já jen, že dívat se na kupovitou oblačnost shora je trochu…“
„Nechtěl bys chvíli mlčet?“
„Promiň.“
„A navíc to nejsou kumuly, jsou to straty. V nejlepším případě stratokumuly.“
„No jo,“ zabručel nešťastný Nijel.
„Záleží na tom?“ prohlásil popuzeně Creosot, který se zavřenýma očima pevně svíral koňský krk. „Jaký je v tom rozdíl?“
„Asi tak tři sta metrů.“
„Och.“
„Možná jenom dvě stě padesát,“ připustila Conina.
„Ach.“
Magická věž se chvěla. Pod stropy klenutých komnat a zářících chodeb se převaloval barevný dým. Ve velké místnosti na jejím vrcholu, kde byl vzduch hustý, jakoby mastný a páchl roztopeným cínem, už několik mágů omdlelo v důsledku nesmírného psychického zatížení v boji. Stále jich však zbývalo dost. Seděli ve velkém kruhu a tváře jim bledly soustředěním.
Z vrcholu Penízovy hole vyletěl proud syrové magie, zamířil ke středu magického osmiúhelníku a pozorný pozorovatel by mohl zachytit jemný třpyt vzduchu v místech, kudy síla proletěla.
Na okamžik se v magickém obrazci objevily podivné stíny, ale ty vzápětí zmizely. Uvnitř osmiúhelníku se měnily samotné základy reality.
Mykadlo se otřásl a odvrátil oči pro případ, že by se v nejasné záři zjevilo něco, co by nebyl schopen ignorovat.
Před skupinou starších mágů, kteří ještě přežili, se ve vzduchu vznášel model Zeměplochy. Když se teď na něj Mykadlo znovu podíval, viděl, že drobné narudlé světélko v místě, kde se rozkládalo město Quirm, právě zhaslo.
Ve vzduchu to tiše zapraskalo.
„Takže Quirm byl zničen,“ zamumlal Mykadlo.
„To znamená, že už zbývá jen Al Kali,“ dodal další mág.
„Ale tam je zato někdo velmi mocný.“
Mykadlo zachmuřeně přisvědčil. Míval Quirm rád — bylo to — bývalo to — příjemné malé město na pobřeží Krajového oceánu.
Poněkud nepřítomně si vybavil, jak Quirm navštívil jako malý chlapec. Na okamžik se jeho myšlenky smutně ponořily do šťastné minulosti. Vzpomínal si na zvláštní vůni záplavy muškátů, které zdobily okna i truhlíky před domy. Ulice byly křivolaké, dlážděné kočičími hlavami a většina z nich směřovala po úbočí vrchu dolů k moři.
„Rostly na každé zdi,“ řekl nahlas. „Červené a růžové. Byly červené a růžové.“
Ostatní mágové na něj vrhli udivené pohledy. Dva nebo tři z nich, jejichž vědomí bylo v příliš paranoidním stavu dokonce i na mága, vrhli několik rychlých podezřívavých pohledů po okolních stěnách.
„Není ti něco?“ zeptal se jeden z nich.
„Hm?“ zvedl Mykadlo nepřítomně hlavu. „Oh. Ne, nic, promiňte. Trochu jsem se v myšlenkách zatoulal.“
Potom se podíval na Peníze, který seděl na jedné straně kruhu s holí položenou napříč na kolenou. Chlapec na první pohled vypadal, jako když usnul. Možná že skutečně spal. Jenže Mykadlo cítil v hlubinách své zmučené duše, že hůl nespí, ale pozoruje ho a pátrá v jeho mysli.
Ona věděla. Věděla dokonce o rudých a růžových muškátech.
„Nikdy jsem si nepřál, aby to dopadlo takhle,“ řekl najednou Mykadlo tiše. „Jediné, co jsme ve skutečnosti chtěli, byla špetka úcty.“
„Víš určitě, že ti nic není?“
Mykadlo nepřítomně přisvědčil. Když se jeho kolegové znovu soustředili, začal si je po očku prohlížet.
Nějak se stalo, že všichni jeho staří přátelé zmizeli. Ne, ne přátelé, mág žádné přátele nemá, tedy rozhodně ne mezi mágy. Ne, bylo třeba to vyjádřit jiným slovem. Ach, ano, to je ono. Nepřátelé. Jenže to byla velmi spořádaná skupina nepřátel. Gentlemani. Výkvět své profese. Smetánka. Ne jako tihle lidé, kteří se jeden vedle druhého dostali na svá vysoká místa teprve potom, co se objevil supermág.