No ano, pomyslel si unaveně, na hladině často plavou i jiné věci, než je smetana.
Obrátil svou pozornost k Al Kali a opatrně se pokoušel zkoumat město svou myslí. Dobře věděl, že mágové v Al Kali dělají přesně totéž a snaží se najít jakoukoliv slabinu v obraně.
Pomyslel si: mohl bych být tou slabinou v obraně právě já? Pozinkl se mně pokoušel něco říci. A bylo to něco o té holi. Mág by se měl spoléhat na svou hůl, ne obráceně…, ona ho řídí, vede ho…, přál bych si, abych byl Pozinkla poslouchal…, ne, to je špatné, stává se ze mě slabina…
Pokusil se znovu, osedlal si proud síly a přenesl své myšlenky do nepřátelské věže. Tam už používal magii dokonce i sám Krajj. Mykadlo rychle upravil vlnu a proklouzl kolem ochranných mentálních stěn, které měly odrazit kohokoliv zvenčí.
Duševním zrakem zachytil vnitřek Magické věže v Al Kali, a když obraz zaostřil, spatřil…
…Zavazadlo cválalo světélkujícími chodbami. Teď už bylo rozzuřené skoro k nepříčetnosti. Vzbudili ho ze spánku, ožehli ho plameny, zaútočilo na ně několik mytických, a teď už následkem toho vyhynulých zvířat, zažilo strašlivou bolest hlavy, a ke všemu ještě teď, když vběhlo do Velké síně, uvidělo před sebou klobouk. Ten strašný klobouk, příčinu všech svých příkoří a svízelů. Rozhodným krokem znovu vykročilo…
Mykadlo, který zkoumal sílu odolnosti Krajjovy mysli, cítil, jak se soustředění jeho protivníka bortí. Na okamžik se díval jeho očima a zahlédl zavalitý hranatý předmět s oblým víkem, který se k němu blíží po kamenné podlaze. Krajj se na okamžik pokusil přesunout své soustředěné myšlenky a v tom okamžiku Mykadlo, pro nějž to byl stejný podmíněný reflex jako pro kočku, která vidí mihnout se po podlaze něco malého a pískajícího, udeřil.
Nebyl to silný úder. Nebylo ho ani třeba. Krajjova mysl se pokoušela vyvážit a usměrnit nesmírné síly, a tak zvrátit ji z rovnovážného stavu nebylo nic těžkého.
Krajj napřáhl ruku, aby zničil Zavazadlo, ze rtů se mu vydral zárodek nikdy nedokončeného výkřiku a velkovezír implodoval.[27]
Mágové kolem Krajje měli dojem, že zahlédli, jak se ve zlomku vteřiny zmenšil a zmizel. Na okamžik se jim na sítnicích zachvěla jeho černá silueta…
Ti chytřejší z nich se už v tom okamžiku dali na útěk.
A všechna magie, kterou kontroloval, se v jednom jediném náporu osvobodila a uvolnila. Výbuch roztrhal na kusy nejprve klobouk, pak zničil několik nejspodnějších pater věže, která se samozřejmě v důsledku toho zřítila, a nakonec smetl větší část toho, co ještě zbývalo z města.
Na halu v Al Kali bylo soustředěno tolik mágů v Ankh-Morporku, že souhlasná rezonance provázející výbuch jimi mrštila přes celou místnost. Mykadlo dopadl na záda a klobouk se mu svezl do očí.
Zvedli ho, oprášili a s oslavnými výkřiky ho nesli k Penízovi, i když několik starších mágů se všeobecného veselí neúčastnilo. Peníz si jich nevšímal.
Mykadlo se chvíli beze slova díval dolů do chlapcova obličeje a pak si pomalu přiložil ruce k uším.
„Slyšíte je taky?“ řekl.
Mágové zmlkli. Mykadlo byl stále ještě dost silný a zvuk jeho hlasu by byl umírnil i bouři.
Penízovi zablesklo v očích.
„Já nic neslyším.“
Mykadlo se obrátil k ostatním mágům.
„A vy je taky neslyšíte?“
Potřásali hlavami. Jeden z nich řekclass="underline" „A co bychom měli slyšet, bratře?“
Mykadlo se usmál a jeho úsměv byl širokým, nepřítomným úsměvem šílence. Dokonce i Peníz o několik kroků ustoupil.
„No, už brzo je uslyšíte,“ řekl starý čaroděj. „Vy jste je přivolali. Uslyšíte je všichni. Ale nebudete je poslouchat dlouho, to mi věřte.“ Odstrčil jednoho z mladších mágů, který ho držel za ruce, a postoupil k Penízovi.
„Ty, jako Magický prazdroj, přivádíš obrovské množství mocné magie, ale s ní sem proudí a pronikají i jiné věci,“ obvinil ho. „I ostatní jim tu a tam otevřeli nějakou tu cestičku, ale ty jsi jim postavil dálnici!“
Najednou se vrhl kupředu a vytrhl Penízovi z ruky jeho černou hůl a pozvedl ji nad hlavu, aby ji roztříštil o zeď.
Když mu hůl úder oplatila, Mykadlo ztuhl. Pak mu na kůži začaly vyskakovat velké puchýře…
Většina mágů stihla odvrátit hlavy. Ale několik z nich — a takoví se najdou vždycky — celou scénu s morbidním zájmem pozorovalo.
I Peníz přihlížel. Oči se mu úžasem rozšířily. Jedna ruka mu vyletěla ke rtům. Pokusil se odvrátit. Nešlo to.
„Jsou to přece jen kumuly.“ „No, tak to mě fakt uklidňuje,“ vypravil ze sebe Nijel.
VÁHA S TÍM NEMÁ CO DĚLAT. MŮJ OŘ UNESE NAJEDNOU CELÉ ARMÁDY. DOKÁŽE PŘENÉST CELÉ MĚSTO. TAK JEST, DOKÁŽE ODNÉST COKOLIV, ALE VŠECHNO CHCE SVŮJ ČAS, vysvětloval Smrť. ALE TEBE TAM NEODNESE.
„Proč ne?“
JDE PŘECE O TO, JAK TU KTEROU VĚC VIDÍŠ, CHÁPEŠ?
„No vždyť by to vypadalo docela dobře, nezdá se ti?“ nadhodil opatrně Válka, „Jeden jezdec a tři strašliví pěšáci z Jakokalypsy.“
„Co kdybys je požádal, aby s tím na nás počkali?“ zeptal se Mor a jeho hlas se táhl jako něco, co odkapává ze dna rakve.
MÁM PRÁVĚ NA PRÁCI NĚCO NEODKLADNÉHO, za-bručel Smrť. Tiše zacvakal zuby. VĚŘÍM, ŽE SI NĚJAK poradíte. OBYČEJNĚ TO DOKÁŽETE.
Válka stál a pozoroval zmenšujícího se koně.
„Tedy řeknu vám, že mi občas dokáže lézt pěkně na nervy. Proč si, u všech všudy, myslí, že musí mít pokaždé poslední slovo,“ prohlásil.
„Myslím, že je to u něj taková síla zvyku.“
Obrátili se nazpět k hostinci. Chvilku mlčeli a pak se najednou Válka zeptaclass="underline" „Kde vlastně zůstal Hlad?“
„Šel hledat kuchyň.“
„Aha.“ Válka kreslil jednou obrněnou nohou do písku a přemýšlel o tom, jak daleko je to do Ankh-Morporku. Bylo teplé líné odpoledne. Co se jeho týče, může celá Jakokalypsa klidně počkat.
„Co takhle ještě jednu na cestu?“ navrhl.
„Myslíš, že jo?“ řekl Mor pochybovačně. „Obávám se, že nás tam už čekali. Víš, nerad bych všechny ty lidičky zklamal.“
„Jsem si jistý, že máme čas alespoň na jednu na stojáka,“ řekl Válka. „Hospodské hodiny nejdou nikdy přesně. Máme plný pytel času. Patří nám všechen čas na celém světě.“
Mykadlo se zřítil kupředu a padl na bílou mramorovou podlahu. Hůl se mu vyvlekla z prstů a zvedla se do svislé polohy.
Peníz strčil do nehybného těla nohou.
„Já ho varoval. Řekl jsem mu, co se stane, když se mé hole ještě jednou dotkne. Koho myslel tím,oni’?“
Ozvalo se všeobecné pokašlávání a většina mágů si okázale prohlížela nehty.
„Tak co tím myslel?“ trval na své otázce Peníz.
Kebab Zovce, vykladač tradic, již podruhé v poměrně krátké době zjistil, že se mágové kolem něj rozestupují jako ranní mlha. Vzápětí zjistil, že ačkoliv se ani nepohnul, stojí o hezký kus před ostatními mágy. Jeho oči přeběhly sem a tam jako pár veverek zahnaných do pasti.
„Ehm,“ začal nezávazně. „Náš svět, tak říkajíc, tedy přesněji řečeno skutečnost, ve které žijeme, v pravém slova smyslu vzato, se dá uvažovat, abychom si jaksi rozuměli, že ano, jako gumové prostěradlo.“ Zaváhal, protože si uvědomil, že větu, kterou právě vyslovil, asi nikdo nezařadí do knihy proslulých citátů.