Během několika minut bude muset pronést řeč. Za dnů bujarého mládí hledal Zcestyhusa sílu na podivných místech, zápasil v planoucích osmiúhelnících s démony, upíral zraky do míst, o kterých nesmí obyčejný člověk ani snít, a dokonce se mu podařilo oblafnout Výbor univerzitních sponzorů, ale nic v celých osmi kruzích nicoty mu nepřipadalo tak strašné jako pár set tváří, které se k němu měly zanedlouho obrátit závoji cigaretového dýmu.
Už brzo pro něj přijdou heroldi. Vzdychl, odstrčil nedotčený puding, přešel rozlehlou pracovnu, postavil se před velké zrcadlo a začal šátrat v záhybech svého roucha, kam si uložil poznámky.
Když je našel a poněkud uspořádal, odkašlal si.
„Drazí bratři v rouchu,“ začal, „nedokážu vám ani vypovědět, jak jsem…, ehm…, rozhlížím se kolem sebe a zrak mi ulpívá na tvářích arcikancléřů zemřelých dřív, než…“ Zarazil se, znovu si uspořádal papírky s poznámkami a pokračoval o něco jistěji. „Když tady tak dnes večer stojím, připomíná mi to historku o trojnohém podomním obchodníkovi a…, ehm…, kupcových dcerách. Ten kupec měl tři dcery…“
Někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ zabasoval Zcestyhusa a krátkozrakýma očima zamžoural do poznámek.
„Ten kupec,“ zahuhlal, „takže ten kupec…, ehm… ano, ten kupec měl tři dcery. Byly tři…? Určitě. Ano, byly. Kupec měl tři dcery. Zdálo by se, že…“
Podíval se do zrcadla a najednou se obrátil.
Pokusil se říci: „Co jste z…“
A zjistil, že jsou přece jen horší věci než veřejné projevy.
Drobná temná postava, která se plížila opuštěnými chodbami sice zaslechla hluk, ale nijak si ho nevšímala. V oblastech prosycených magií nebyly podobné nepříjemné zvuky nic zvláštního. Vetřelec očividně něco hledal. Nebyl si jistý co, věděl jen, že až to uvidí, určitě to pozná.
Netrvalo dlouho a hledání ho zavedlo do Zcestyhusovy pracovny. Vzduchem se vinuly husté praménky mastného kouře. V prostoru se vznášely drobné částečky sazí a na podlaze bylo vypáleno několik skvrn ve tvaru lidské nohy.
Temná postava se otřásla. Nikdy se nedalo předem odhadnout, co najdete v obydlí mágů. Postava zahlédla svou mnohonásobnou podobu v obrovském popraskaném zrcadle, upravila si kapuci na hlavě a dala se do hledání.
Pohybovala se jako někdo, kdo se řídí jakýmsi vnitřním hlasem. Tiše přešla místnost a zastavila se u stolku, na kterém stála velká odřená kulatá krabice ze silné kůže.
Hlas, který se ozval zevnitř, zněl, jako by pronikal několika vrstvami hustého koberce. Konečně! Co tě tak zdrželo?
„Zajímalo by mě, jak vlastně tenkrát všichni začínali? Myslím v těch dávnejch dobách, co ještě žili opravdoví mágové a o nějakejch pitomejch čarodějnejch úrovních nebylo ani řeči! Prostě vyšli ven a — udělali to. Bac ho!“
Jeden nebo dva z návštěvníků zšeřelého baru hospody U Zašitého bubnu se při Mrakoplašových výkřicích podívali jejich směrem. Museli to být nováčci ve městě. Štamgasty ani nenapadlo všímat si nečekaných zvuků, jako byly bolestné výkřiky nebo smrtelný chropot. To by jejich zdraví nijak neprospělo. V některých částech města nemusel zvědavý člověk jen brzo zestárnout, mohl dokonce zmizet s olověným závažím na nohou v Ankhu.
Mrakoplašovy ruce se nekoordinovaně rozmachovaly nad stolem pokrytým změtí prázdných sklenic. Už se mu skoro podařilo zapomenout na šváby. Ještě nějaká ta sklenice a třeba zapomene dokonce i na matraci.
„Huííí! Ohnivá koule. Fííí! Zmizí jako dým! Vuu-uš! — Promiňte!“
Knihovník rychle postavil převrácenou sklenici se zbytkem piva a s vyčítavým pohledem ji odsunul z dosahu Mrakoplašových mávajících paží.
„Doopravdická magie.“ Mrakoplaš potlačil říhnutí.
„Oook.“
Mrakoplaš chvíli zíral do zbytků piva a pěny na dně své sklenice. Pak se s nesmírnou opatrností sehnul a s obavou, aby mu neupadla horní polovina hlavy, nalil trochu piva na talířek Zavazadlu. To se zatím povalovalo pod stolem, což byla svým způsobem úleva. Obvykle mu totiž dělalo ostudu, protože mělo ve zvyku plížit se lokálem, strkat do hostů a nutit je, aby ho krmili smaženými brambůrky nebo mu aspoň hodili burák.
Zmateně zapátral v turistické mapě své hlavy po místě, kde skončil klikatý pochod jeho myšlenek.
„Kde jsem to přestal?“
„Oook,“ napověděl mu knihovník.
„Jo,“ přikývl Mrakoplaš. „Oni žádnou tu šaškárnu, jako jsou řády a třídy, nepotřebovali, abys věděl. V ty době na to měli supermágy. Ti vždycky vyrazili do světa a vynalezli nový zaklínadla a zažili spoustu dobrodružství —“
Namočil prst do loužičky piva a načrtl na poškrabanou, špinavou stolní desku jakýsi obrazec.
Jeden z Mrakoplašových učitelů o něm kdysi prohlásil, že „popsat jeho neschopnost porozumět teorii magie jako nekonečnou by znamenalo připravit se o jediný výraz, který by alespoň zčásti zachycoval jeho neschopnost využít jí v praxi“. Tohle Mrakoplaš nedokázal pochopit. Měl námitky proti tvrzení, že na to, abyste byli mágem, musíte být honěný v magii. On o sobě věděl, že je mág, cítil to hluboko v hlavě. To, že je člověk dobrý v magii, s tím nemá nic společného. To bylo jen tak něco navíc, nikoho to přesně nedefinovalo.
„Když jsem byl ještě malej kluk,“ prohlásil mírně roztouženým tónem, „viděl jsem v jedny knize obrázek mága. Stál na vrcholku vysoký hory, mával rukama a pod ním se z moře vzpínaly obrovský vlny, jako se dělají na Ankhu, když je velkej vítr, a všude kolem něj se klikatily blesky —“
„Oook?“
„Jo, to já nevím proč ne, možná měl gumový podrážky,“ odsekl popuzeně Mrakoplaš a zasněně pokračoval, „v ruce měl hůl a na hlavě špičatej klobouk, jako mám já, a oči jako by mu zářily a ze špiček prstů mu vyletovaly takový paprsky a já si říkal, že to jednoho dne dokážu zrovna tak a —“
„Oook?“
„Tak jo, ale už jenom malý.“
„Oook.“
„A čím vlastně platíte? Co já vím, pokaždý, když vám někdo dá nějaký peníze, tak je spolknete.“
„Oook.“
„Fakt? To je ohromný.“
Mrakoplaš dokončil svou pivní kresbu. Znázorňovala hůlkovitou postavičku na útesu. Moc se mu nepodobala — kresba zvětralým pivem není zvlášť filigránské umění —, ale měl to být on.
„Vidíš, tím jsem chtěl být,“ dodal. „Pch! Žádný takový potulování od ničeho k ničemu. Všechny ty knihy a pomůcky, k čemu je to dobrý? Potřebujeme opravdickou magii!“
Ta poslední poznámka by mu jistě získala cenu dne za nejnesmyslnější výrok, kdyby ovšem na závěr ještě nedodaclass="underline" „Škoda, že už žádní opravdoví supermágové neexistují.“
Pozinkl zabušil lžící do stolu.
Ve svém obřadním rouchu s purpurovou, žužmelínem[5] lemovanou kápí kruhu Pravých proroků a s šafránově žlutou šerpou mága šestého řádu kolem pasu vypadal skutečně impozantně. Mágem šestého řádu byl už pět let a čekal jen na to, až jeden z šedesáti čtyř zasvěcenců sedmého řádu natáhne brka, a uvolní mu tak místo. Byl ve velmi přátelské náladě. Nejenže právě skvěle povečeřel, ale ve svém bytě navíc ukrýval malou fiólu jedu, který byl zaručeně bez chuti a bez zápachu, jenž mu, když ho šikovně použije, zaručí postup během několika málo měsíců. Život je přece jen krásný.
5
Pozn. autora: Žužmelín = kožešina kunovité šelmy skvrnostaje. Skvrnostajje malé černobílé zvíře podobné lumíkovi, které žije výhradně ve středových krajích. Jeho kožešina je vzácná a velmi ceněná — cení si ji především skvrnostaj sám; ten sobecký malý bastard udělá téměř cokoliv, jen aby se s ní nemusel rozloučit.