Lidské vědomí je úžasná věc. Je schopné pracovat na několika úrovních současně. A ve skutečnosti, zatímco Mrakoplaš plýtval svým intelektem, sténáním a hledáním klobouku, vnitřní část jeho mozku pozorovala, shromažďovala, analyzovala a porovnávala.
Teď se pomalu vplížila do jeho malého mozku, poklepala mu na rameno, vstrčila mu do rukou zprávu a dala se na útěk.
Zpráva zněla asi takhle: Doufám, že se cítíme dobře. Poslední magické utrpení už bylo pro zmučenou matérii skutečnosti příliš mnoho. V jednom místě se protrhla. Propadl jsem do Podzemních rozměrů. A ty černé věci přede mnou, to jsou Věci… Bylo to docela hezké, že jsem se nějaký ten rok znal.
Ta Věc, která byla k Mrakoplašovi nejblíž, byla alespoň sedm metrů vysoká. Vypadala jako mrtvý kůň, kterého někdo po třech měsících vykopal a pak s ním provedl řadu transplantačních pokusů, jejichž výsledkem byl tvor vzdáleně připomínající chobotnici.
Zatím si to Mrakoplaše nevšimlo. Bylo to příliš soustředěno na světlo.
Mrakoplaš se pomalu doplazil k nehybnému tělu Peníze a opatrně do něj strčil.
„Jsi živej?“ řekl. „Jestli nejsi, tak bych byl raději, kdybys mi neodpovídal.“
Peníz se pomalu překulil a upřel na Mrakoplaše nechápavé oči. Po několika vteřinách řekclass="underline" „Vzpomínám si, že —“
„Víš, co? Raději si nevzpomínej.“
Chlapcova ruka začala téměř nevědomky tápat po písku.
„Už tady není,“ naklonil se k němu tiše Mrakoplaš. Ruka se zastavila.
Mrakoplaš pomohl Penízovi zvednout se do sedu. Chlapec se lhostejně zadíval na stříbřitě lesklý písek, pak na oblohu posetou hvězdami, na vzdálené Věci a nakonec na Mrakoplaše.
„Nevím, co mám dělat.“
„Na tom není nic zlého,“ utěšoval ho Mrakoplaš s nepřirozenou veselostí. „Já taky nikdy nevím, co mám dělat. Celý život jsem si připadal naprosto bezradný.“ Zaváhal. „Myslím, že se tomu říká být lidský, nebo tak nějak.“
„Ale já jsem vždycky věděl, co mám dělat.“
Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby mu sdělil, že si docela pamatuje, co všechno Peníz dělal, ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho řekclass="underline" „Bradu vzhůru. Podívej se na to z té lepší stránky. Mohlo to dopadnout hůř.“
Peníz se znovu rozhlédl kolem.
„V jakém směru?“ zeptal se už mnohem normálnějším hlasem.
„Hm.“
„Kde to jsme?“
„Víš, je to tak trochu jiný rozměr. Magie protrhla realitu a my propadli tím otvorem, aspoň já si to myslím.“
„A ty věci?“
Chvíli pozorovali Věci.
„Myslím, že jsou to Věci. Pokoušejí se proniknout tím otvorem do našeho vesmíru,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „Není to zase tak jednoduché. Energetické úrovně, nebo něco takového. Vzpomínám si, že nám o nich dokonce přednášeli. Hmm.“
Peníz přikývl a natáhl drobnou bílou ruku k Mrakoplašovi.
„Dovolíš —?“ začal.
Mrakoplaš se při jeho doteku otřásl. „Dovolím co?“
„— abych se ti podíval do hlavy?“
„Auuu.“
„Máš tady pěkný nepořádek. To se potom nediv, že tady nemůžeš skoro nic najít.“
„Ojojoj!“
„Měl by sis tady trochu poklidit.“
„Oogh!“
„Ach.“
Mrakoplaš cítil, jak mu chlapec ustupuje z hlavy. Peníz se zamračil.
„Nesmíme je nechat projít,“ nadhodil. „Vládnou strašlivými silami. Právě teď se pokoušejí silou myšlenek ten otvor zvětšit a nakonec se jim to podaří. Cekají na příležitost vedrat se do našeho vesmíru už celé…, už celé —“ nakrabatil čelo, „věty?“
„Věky,“ opravil ho nepřítomně Mrakoplaš.
Peníz otevřel druhou ruku, kterou měl až doposud pevně zaťatou, a ukázal Mrakoplašovi malou stříbřitě šedou perlu.
„Víš, co to je?“
„Ne. Co to je?“
„Já — já si nepamatuju. Ale vím, že to musíme vrátit nazpět.“
„Dobře. Tak použij Magický prazdroj. Rozmetej je na kusy a přenes nás domů.“
„Ne, to nejde. Ony se magií živí To by všechno jenom zhoršilo. Tady nemohu použít magii.“
„Víš to určitě?“ řekl Mrakoplaš.
„Obávám se, že v tomhle bodě byla tvá pamět v naprostém pořádku.“
„No jo, ale co teda budeme dělat?“
„Já nevím!“
Mrakoplaš se zamyslel a potom si s výrazem člověka, který došel ke konečnému závěru, stáhl zbývající ponožku.
„Tady člověk půlku cihly nenajde,“ prohlásil jen tak všeobecně. „Bude muset stačit písek.“
„Ty na ně chceš zaútočit ponožkou s pískem?“
„Ne. Já se před nimi dám na útěk. Tu ponožku mám pro případ, že by se některá z nich rozhodla nás pronásledovat.“
Do Al Kali, ze kterého, stejné jako z Magické věže, zbyly z větší části jen ruiny, se začali vracet lidé. Několik nejodvážnějších obrátilo svou pozornost k zříceninám, a to na základě předpokladu, že tam přežil někdo, kdo by mohl být zachráněn nebo oloupen nebo obojí.
Mezi zříceninami jste mohli mimo jiné vyslechnout i takovýhle rozhovor:
„Tam vespod se něco hýbá!“
„Kde vespod? Pod tímhle? U obou brad Imtalových, ty musíš mít vlčí mlhu! Vždyť to váží alespoň tunu!“
„Sem, bratři!“
Pak se ozvaly zvuky, jaké vydává skupina mužů, která se pokouší zvednout něco těžkého, a pak:
„Je to truhla!“
„Co kdyby to tak byl poklad!“
„Hele, u sedmi měsíců Nasreemu, rostou tomu nožičky!“
„U pěti —“
„Kam to jde? No, kam to jde?!“
„Víš co, vykašli se na to, to není důležité. Ale teď si jednou provždy musíme srovnat jednu věc. Podle legendy to bylo pět měsíců—“
V Klači neberou svou mytologii na lehkou váhu. Je to jen skutečný život, kterému tam nikdo nevěří.
Jezdci tu změnu ucítili, když začali pomalu sestupovat těžkými sněhovými mračny na středové straně rozlehlé Stoské pláně. Ve vzduchu se vznášel ostrý pach.
„Cítíte to?“ řekl Nijel. „Přesně to si pamatuju z doby, kdy jsem byl malý kluk. Vždycky ten první den, kdy napadne sníh, vy se ráno vzbudíte, ležíte v posteli a ono je to cítit ve vzduchu. Můžete to skoro ochutnat, tak vstanete —“
Mraky se před nimi náhle rozdělily. Pláň pod nimi od obzoru k obzoru vyplňovala stáda ledových tvorů.
Táhla se na celé kilometry na všechny strany a dunění jejich nohou rozechvívalo vzduch.
V jejich čele se plazili rozlehlí ledovcoví býci, kteří se dorozumívali dunivě skřípavým řevem, pohybovali se jako gigantické radlice a na svém neúnavném postupu zvedali do vzduchu obrovské kusy země. Za nimi se mačkala masa ledovcových krav a telat, která dokončovala zkázu země už tak zdupané býky až na podloží.
Tyhle útvary připomínaly známé pozemské ledovce asi jako lev dřímající za mříží v zoologické zahradě připomíná rozzuřeného lva v jeho domácím prostředí, který se k vám řítí s tlamou dokořán.
„— a jdete — jdete k oknu a —“ Nijelova ústa, kterým přestal mozek dodávat další impulzy, se zastavila.
Celou pláň, kam oko dohlédlo, pokrývala masa pohybujícího se ledu. Ledová armáda se drala kupředu a nad ní se zvedal mrak studené vodní páry. Zem se třásla a přihlížejícím bylo okamžitě jasné, že k zastavení něčeho takového bude zapotřebí o něco víc než pár kbelíků soli, písku a nějaká ta lopatka.