„Tak do toho,“ pobídla Nijela Conina, „vysvětluj. Myslím, že bude lepší, když budeš křičet.“
Nijel vrhal na stádo nejisté pohledy.
„Podívejte se, já mám dojem, že tam vidím nějaké postavy,“ upozornil je Creosot. „Vidíte, tam na těch prvních ledovcích.“
Nijel upřel oči naznačeným směrem. A opravdu, na hřbetech prvních ledovců se pohybovaly postavy. Byly lidské, nebo alespoň humanoidní, přesněji řečeno, vzdáleně připomínaly lidi. Nezdálo se mu, že by byly nějak zvlášť velké.
Jak se brzo ukázalo, bylo to tím, že ledovce byly větší, než se zdálo, a Nijel nebyl v odhadu a perspektivě právě nejlepší. Ve chvíli, kdy koně proletěli nad vedoucím ledovcem, starým býkem plným puklin a zjizveným morénami, bylo hned jasné, že hlavní důvod, proč se Ledovým obrům říká Ledoví obři, je prostě ten, že jsou, jednoduše řečeno, skutečně obrovští.
Druhý důvod byl ten, že byli z ledu.
Na vrcholu prvního ledovce se krčila postava velikosti několikapatrového domu a pobízela svého oře pomocí ostrého hrotu připevněného na dlouhém bidle. Stvoření bylo hranaté, spíš jako vybroušené do mnoha ploch a plošek, ve světle se modře a zeleně lesklo. Ve sněhové hřívě mělo stříbrný pásek a malé, hluboko zasazené oči se podobaly kouskům uhle.[28]
Pak první ledovce narazily na stěnu pralesa a ozval se drtivý praskot. Ze zeleného moře se vznesla hejna poplašených ptáků. Kolem Nijela, který srovnal krok svého koně s vedoucím ledovcem, se snesl déšť sněhu a dřevěných úlomků.
Nijel si odkašlal.
„Ehm,“ začal diplomaticky, „mohl byste na slovíčko?“
Před hučící rozbouřenou vlnou země, sněhu a zpřelámaných stromů pádilo stádo vyplašených sobů a ničivý příboj se jim hnal sotva několik metrů za zadními kopyty.
Nijel to zkusil znovu.
„Hej, vy tam!“ zakřičel.
Obr k němu otočil hlavu.
„Co chtít?“ řekl. „Jít pryč, teplá osoba!“
„Nezlobte se, ale je tohle všechno opravdu nutné?“
Obr na něj zíral jakoby zmrzlý úžasem. Pak pomalu otočil hlavu stranou a podíval se na zbytek stáda, které se, jak se zdálo, táhlo až někam na Okraj. Pak se pohledem vrátil nazpět k Nijelovi.
„Áno,“ řekl. „Proč my to všechno jinak děláš?“
„Jenže je tady spousta lidí, kteří by byli raději, kdybyste to nedělali,“ oznámil mu Nijel zoufale. Před postupujícím ledovcem se objevila mohutná kamenná věž, krátce se zakývala a zmizela v oblaku prachu.
„A taky děti a různá malá chlupatá zvířátka.“
„Oni musí strádat pro zájem pokrok. Nadešly hodiny, abychom my znovu nadobudeš svět,“ zaduněl obr. „Celý svět, on z ledu. Přesně v soulad s nevyhnutělný historický zkůšenosť a triumf těrmodynamika.“
„To chápu, ale vy to udělat nemusíte,“ přesvědčoval ho Nijel.
„Nů, ale my chceme!“ odpověděl obr. „Bogové zmizelí a my teď svrháme okovy přežitých pověrov.“
„Zmrazit celý svět tak, že z něj zbude jedna jediná hrouda ledu — to se mi právě příliš pokrokové nezdá,“ zavrtěl Nijel hlavou.
„Nám velmi se to líbí.“
„Ano, ano,“ přikývl Nijel zoufale nejistým tónem člověka, který chce chápat všechny strany a je si jistý, že řešení není utopie, že je na dosah ruky, stačí, aby si všichni lidé dobré vůle sedli kolem jednoho stolu a rozumně si věci probrali jako inteligentní, myslící bytosti. „Ale je tohle ten správný čas? Je už svět na triumf ledu zralý?“
„Pro svět budět, svoloč, mnohem lepší, jesťli ano!“ prohlásil obr a máchl tyčí, kterou poháněl ledovec, k Nijelovi. Zbraň sice minula koně, ale zasáhla Nijela plnou silou do prsou a vyrazila ho ze sedla, takže padl dolů na ledovec. Řítil se střemhlav po jeho mrazivém úbočí, chvíli se převaloval ve víru drti a nečistot, který ho nakonec vyvrhl na bok do úzkého údolí mezi dvěma pohyblivými ledovými stěnami.
Nešikovně se vyhrabal na nohy a bezmocně zíral do okolní mrazivé mlhy. Přímo na něj se řítil další ledovec.
Naštěstí totéž napadlo i Coninu. Její kůň vyrazil z mlhy a dívka se naklonila v sedle, uchopila Nijela za jeho kožený postroj barbara a přehodila si ho před sebe na koně.
Kůň začal rychle stoupat a Nijel zasípaclass="underline" „Ten bastard je studený jako psí čumák. Jednu chvíli jsem si myslel, že to půjde, ale s některými lidmi prostě vůbec není řeč.“
Stádo dorazilo k dalšímu kopci, kus z něj ohoblovalo, zbytek přelezlo, a to už se před ním otevřela bezmocná Stoská pláň posetá městy.
Mrakoplaš se pomalu přišoural k nejbližší Věci. Jednou rukou vedl za ruku Peníze a v druhé výhružně pohupoval ponožkou s pískem.
„Takže žádná magie, co?“ řekl.
„Ne,“ přikývl chlapec.
„Ať se stane, co se stane, nesmíš použít magii?“
„Tak je to. Tady ne. Věci tady nemají mnoho síly, dokud ovšem nepoužiješ magie. Ale kdyby se jim podařilo prorazit, potom…“
Hlas se mu vytratil.
„To by bylo dost hrozné,“ přikývl Mrakoplaš.
„Strašlivé,“ potvrdil Peníz.
Mrakoplaš si povzdechl. Přál si, aby měl svůj klobouk. Bude se bez něj muset bohužel obejít.
„Dobrá. Až křiknu, rozeběhneš se ke světlu. Rozumíš? Žádné ohlížení a tak. Ať se děje, co se děje.“
„Ať se děje, co se děje?“ zeptal se Peníz nejistě.
„Ať se děje, co se děje.“ Mrakoplaš se na něj povzbudivě usmál. „Zvláště ať uslyšíš, co uslyšíš.“
Na zlomek vteřiny se poněkud obveselil, když uviděl, jak se Penízovy rty tiše stáhly do vyděšeného „O“.
„A pak, až se dostaneš na druhou stranu —“
„Co mám dělat?“
Mrakoplaš zaváhal. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Co bude nutné. Tolik magie, kolik bude potřeba. Cokoliv. Zastav je. A…, hm…“
„Ano?“
„Kdyby to…, víš…, jestli to někdo přežije, víš, a všechno dobře dopadne, rozumíš, byl bych rád, kdybys lidem řekl, že jsem tak nějak zůstal tady. Možná že to třeba někdo někam napíše. Ne že bych chtěl třeba sochu, to ne!“ dodal hbitě.
Po nějaké chvíli si odkašlal. „Myslím, že by ses měl vysmrkat.“
Peníz k tomu účelu použil kraj svého roucha a pak posmutněle potřásl Mrakoplašovi rukou.
„Kdybys někdy…“ začal, „víš, chtěl bych ti říct…, ty jsi první, kdo…, bylo to skvělé…, víš, já vlastně nikdy…“ Hlas se mu vytratil. Nakonec řekclass="underline" „Chtěl jsem jenom, abys to věděl.“
„Já tím chtěl říct ještě něco jiného,“ pustil Mrakoplaš Penízovu ruku. Chvilku vypadal nepřítomně a pak pokračoval. „Jo, už vím. Je opravdu důležité, aby sis pamatoval, kdo skutečně jsi. Není dobré spoléhat na to, že za tebe budou myslet jiní lidé nebo předměty. Oni to většinou pochopí jinak než ty a dopadne to špatně.“
„Zkusím si to pamatovat,“ přikývl chlapec.
„Je to opravdu velice důležité,“ opakoval Mrakoplaš, teď už spíš pro sebe. „A teď si myslím, že by ses měl pustit do běhu.“
Mrakoplaš se připlížil k Věci ještě blíž. Konkrétně tahle měla kuřecí nohy, ale zbytek jejího těla se milosrdně skrýval v něčem, co vypadalo jako složená netopýří křídla.
28
Pozn. autora: Protože to byla jediná věc, jíž Ledoví obři připomínali idoly stavěné na počest nějaké dávno zapomenuté vzpomínky zimu co zimu dětmi po celé Zeměploše, bylo by zpozdilé předpokládat, že se na slunci změní v beztvarou hromádku špinavého sněhu, ze které bude trčet mrkev.