Nadešel čas na poslední slova pomyslel si Mrakoplaš. To, co teď řekne, bude jednou pravděpodobně velice důležité. Možná že to budou slova, o kterých se bude mluvit, která se budou předávat z generace na generaci a tesat do žulových desek.
To znamená žádné kudrlinky.
„Jediné, co bych si opravdu přál, je, abych tady nebyl,“ zamumlal nakonec.
Potěžkal ponožku, jednou, dvakrát s ní zatočil nad hlavou a udeřil Věc do místa, které odhadl na její koleno.
Věc ostře zabzučela, bleskově se otočila a současně s vrzáním rozevřela křídla. Pak nepříliš cílevědomě zaútočila supí hlavou na Mrakoplaše a dostala při tom do temene další dobře mířenou ránu ponožkou.
Věc se zapotácela nazpět a Mrakoplaš se zoufale ohlédl. Zjistil, že Peníz stojí na místě, kde ho opustil. Ke své hrůze viděl, že chlapec vykročil směrem k němu a ruce se mu instinktivně zvedají v gestu, kterým se chystal zaútočit na Věc magickými prostředky, jež by ovšem tady znamenaly zkázu jich obou.
„Uteč, ty blbečku!“ zaječel, když viděl, že se Věc chystá k protiútoku. Odněkud z nicoty se mu na rtech zhmotnila slova: „Víš, co se dělá s neposlušnými chlapci?“
Peníz zbledl, obrátil se a rozběhl se ke světelnému sloupu. Pohyboval se, jako by běžel sirupem, zápasil se strmou křivkou entropie. Pokřivený obraz světa obrácený naruby se vznášel několik kroků od něj, pak už ho od něj dělily jen centimetry, slabá zvlněná blanka…
Kolem kotníku se mu sevřelo chapadlo a Peníz padl kupředu.
V pádu rozhodil ruce a jedna z nich se zabořila do sněhu. Okamžitě ji však uchopilo něco jiného, něco, co se podobalo teplé kožené rukavici, ale pod hebkým dotekem se ukrýval stisk a síla kalené oceli. Cítil, jak ho teplá ruka táhne neodolatelnou silou vzhůru a spolu s ním i stvoření, které mu viselo na kotníku.
Mihlo se kolem něj něco temného a zrnitého a najednou klouzal po kulatých dlažebních kamenech pokrytých ledem.
Knihovník pustil chlapcovu ruku a postavil se nad Penízem s kusem těžkého dubového trámu v rukou. Lidoop chvilku zíral do podivné temnoty, pak se rameno, loket a zápěstí jeho pravé paže pozvedly v pravé ódě na aplikovanou mechaniku páky a úderem, nevyhnutelným jako vznik a vývoj lidstva, švihly dubovým trámem.
Ozval se čvachtavý zvuk, ublížené zaskřehotání a pálivý stisk na Penízově noze povolil.
Temný sloup se zachvěl. Začaly se z něj ozývat výkřiky a tupé nárazy zkreslené vzdáleností.
Peníz se pracně zvedl na nohy a rozběhl se nazpět do temnoty, ale tentokrát mu silná knihovníkova paže zablokovala cestu.
„Nemůžeme ho tam přece jen tak nechat!“
Lidoop pokrčil rameny.
Z temnoty se ozvalo další zapraskání a pak na okamžik zavládlo téměř naprosté ticho.
Jak jsme řekli, bylo téměř kompletní. Knihovník i Peníz měli dojem, že zachytili zvuk rychle pádících nohou, který se ztrácel v dálce.
Ve svém vlastním světě náhle zaslechli ozvěnu podobných spěšných kroků. Lidoop se podíval přes rameno a rychle odstrčil Peníze stranou. Kolem pekelnou rychlostí prosupělo něco hranatého, otlučeného a dusajícího stovkami malých nožiček, co proběhlo napříč zpustošeným dvorem, a aniž v nejmenším zpomalilo, vrhlo se skokem do mizející temnoty. Černý pilíř naposled zapulzoval a zmizel.
Peníz se vytrhl z knihovníkova sevření a rozběhl se ke kruhu, který rychle bělel. Když doběhl na místo, nohy se mu zabořily do jemného zlatého písku.
„On tam zůstal!“ vykřikl zoufale.
„Oook,“ prohlásil knihovník filozoficky.
„Myslel jsem si, že se přece jen nějak dostane ven. Víš, jak to bývá, v posledním okamžiku.“
„Oook?“
Peníz se sehnul a zblízka si prohlížel kameny dláždění, jako by pouhým soustředěním mohl změnit to, co vidí. „Je mrtvý?“
„Oook,“ shrnul svá pozorování knihovník jediným pohledem. Považoval za zbytečné chlapci vysvětlovat, že Mrakoplaš se teď pohybuje v oblasti, kde dokonce i věci jako čas a prostor nejsou stabilní veličiny, a že by pravděpodobně bylo zbytečné spekulovat s jeho momentálním stavem v tomto konkrétním čase, nehledě k tomu, že Mrakoplaš naopak nemusel být vůbec v žádném čase. Nechtěl chlapci dodávat zbytečně falešnou naději tím, co si sám myslel, totiž že vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem se Mrakoplaš klidně může zítra odněkud vynořit nebo, vzato kol a kolem, třeba už včera, a konečně, že jestli tam byla sebemenší naděje na přežití, tak že to Mrakoplaš jistě dokáže.
„Oh,“ řekl Peníz.
Pozoroval, jak se knihovník šourá kolem a míří k Věži umění, a zaplavil ho pocit nesmírné opuštěnosti.
„Poslyšte!“
„Oook?“
„Co bych měl dělat já?“
„Oook?“
Peníz ukázal rozmáchlým gestem na okolní trosky a ruiny.
„Víte, myslel jsem si, co kdybych tak udělal něco s tímhle vším?“ řekl a hlas se mu jasně kymácel na pokraji hrůzy a paniky. „Myslíte si, že je to dobrý nápad? Víte, já můžu pomáhat lidem. Jsem si jistý, že vy byste si jistě přál být znovu člověkem, že?“
Knihovníkův věčný úsměv se o něco rozšířil a odhalil tak mohutné tesáky.
„No dobrá, tak ne,“ pospíšil si Peníz. „Ale je spousta jiných věcí, které bych snad mohl dělat, ne?“
Knihovník se na něj chvilku díval a pak mu oči přeletěly k chlapcově ruce. Peníz provinile zamrkal a otevřel dlaň.
Lidoop šikovně zachytil malou stříbrošedou kuličku dřív, než dopadla na zem, a podržel si ji u jednoho oka. Očichal ji, opatrně s ní zatřásl a chvilku ji poslouchal.
Pak švihl rukou a hodil kuličku tak daleko, jak to jen dokázal.
„Co —“ začal Peníz, ale vzápětí dopadl do sněhu, protože knihovník ho srazil k zemi a pak si na něj ještě lehl.
Kulička překonala nejvyšší bod své dráhy a obloukem se snesla k zemi. Ozval se zvuk, jako když praskne struna harfy, krátký sbor nesrozumitelných hlasů, kolem proletěl závan horkého vzduchu a bohové Zeměplochy byli na svobodě.
Tvářili se velmi rozzlobeně.
„Teď už opravdu nemůžeme nic dělat, že?“ ozval se Creosot.
„Nic,“ zavrtěla Conina hlavou.
„Ledoví obři zvítězí, co?“ pokračoval Creosot.
„Ano,“ přikývla Conina.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Nijel.
Třásl se zuřivostí, ale možná že to bylo zimou, a byl skoro stejně bledý jako ledovce, které duněly pod nimi.
Conina si povzdechla. „No, ale pak mi řekni, jak si to —“
„Sjeď se mnou dolů a vysaď mě na zem kus před nimi,“ řekl Nijel.
„Nedovedu si představit, k čemu to bude dobré.“
„Já jsem se neptal na tvůj názor,“ odpověděl jí Nijel tiše. „Prostě to jenom udělej. Vysaď mě na zem kus před nimi, abych měl čas se připravit.“
„Připravit na co?“
Nijel jí neodpověděl.
„Povídám,“ zesílila Conina hlas, „na co se chceš —“
„Buď zticha!“
„Není mi jasné —“
„Podívej,“ prohlásil tím tichým, trpělivým tónem, jehož dalším stupněm už bývá záchvat vražedného šílenství, „led pokryje celý svět, že? Všichni zahynou, ano? Kromě nás, my samozřejmě nějakou chvíli přežijeme, dokud ty koně nebudou potřebovat svůj…, svůj oves nebo záchod nebo co. To nám moc nepomůže, snad jen že tuhle Creosot by měl chvilku navíc, aby napsal nějaký skvělý sonet o tom, jak přišel náhle mráz a led a zhltly lidstvo hned, nebo tak nějak. Za těch okolností bych všem rád oznámil, že se nedám nikým zrazovat od svých úmyslů, je to absolutně jasné!“