Zalapal po dechu a třásl se jako struna.
Conina zaváhala. Ústa se jí několikrát otevřela a pak zase zavřela, pokaždé, když chtěla něco namítnout, a pak si to rozmyslela.
Našli malou mýtinu v borovém lese, nějaké dva kilometry před ledovým stádem. Dunění ledovců samozřejmě doléhalo až sem, nad vrcholky stromů byl vidět závoj ledové páry a země se třásla jako blána na bubnu.
Nijel přešel do středu mýtiny a několikrát cvičně máchl mečem. Jeho dva druhové ho zamyšleně pozorovali.
„Jestli vám to nevadí,“ zašeptal Creosot Conině, „tak já bych jel. Právě ve chvílích, jako je tahle, ztrácí střízlivost veškerý svůj, byť i tak poněkud pochybný, půvab. Jsem si naprosto jistý, že konec světa bude vypadat mnohem lépe dnem sklenice, když dovolíte. Věříte v ráj, ó, kvítku s tvářemi broskvovými?“
„Ne, ne v takový, o jakém se mluví.“
„Oh,“ zavrtěl hlavou Creosot. „No, v tom případě se tedy už asi neuvidíme.“ Povzdechl si. „Jaká škoda. A to všechno jen kvůli nějakému rektu. Hm. Samozřejmě, kdyby se náhodou, nějakou nepředvídanou náhodou, stalo, že by —“
„Sbohem,“ řekla Conina.
Creosot ztrápeně přikývl, otočil koně a zakrátko zmizel nad vrcholky lesa.
Ze stromů lemujících mýtinu odpadávaly velké kusy sněhu. Vzduch se naplnil sílícím duněním ledovců, které se rychle přibližovaly.
Když poklepala Nijela po rameni, lekl se tak, že upustil meč.
„Co tady děláš?“ vyštěkl na ni a začal se přehrabovat ve sněhu.
„Podívej, nechci vyzvídat,“ řekla Conina mírně, „ale nemohl bys mi říct, co máš vážně v úmyslu?“
Už viděla kopce sněhu a země, které ledovce tlačily před sebou a hnaly přímo k nim a jejichž ohlušující hřmění provázelo rychlé a rytmické praskání stromových kmenů. A nad vrcholky lesa, tak vysoko, že by šije mohlo oko splést s mraky na nebi, spatřila přídě ledovců.
„Nic,“ řekl Nijel. „Vůbec nic. Musíme se jim prostě postavit, to je všechno. Proto jsme tady.“
„Ale to vůbec nic nezmění,“ upozornila ho.
„Co se mě týče, pak ano. Když už máme umřít, tak raději umřu takhle. Jako hrdina.“
„Myslíš, že takhle vypadá hrdinská smrt?“ řekla Conina.
„Ano, já si to myslím. A když jde o mé umírání, je to pro mě jediný názor, který platí.“
„Oh.“
Na mýtinu vyběhl párek jelenů, ve slepé hrůze si obou lidí ani nevšiml a vzápětí zmizel na opačné straně mýtiny.
„Nemusíš tady zůstat,“ řekl Nijel. „Ale já jako rektus musím vykonat poslední rektovní čin, víš?“
Conina upřela oči na hřbety vlastních rukou.
„Myslím si, že bych asi měla,“ řekla nakonec a dodala, „víš, myslela jsem si, že kdybychom měli možnost se navzájem trochu líp poznat, tak —“
„Pán a paní Třasořitkovi, to sis myslela?“ prohlásil přímo.
Oči se jí rozšířily. „No —“ začala.
„A kým z nich bys chtěla být?“ řekl.
První ledovec prorazil na mýtinu v bublající příďové vlně a jeho vrcholek se ztrácel v mracích vlastní výroby.
Přesně v tomtéž okamžiku se stromy na protilehlé straně mýtiny ohnuly téměř k zemi, protože je zasáhla vlna teplého vichru vanoucího od Okraje. Vichr byl plný hlasů — nedůtklivých, hašteřivých hlasů — a zařízl se do mrazivých mračen jako rozžhavené železo do vody.
Conina s Nijelem se vrhli na zem do sněhu, který se pod nimi rychle měnil ve vlažnou břečku. Nad hlavami se jim rozpoutalo něco jako bouře plná výkřiků a něčeho, co jim v první chvíli připadalo jako nesrozumitelný jekot a řev. Když si to později probírali, došli k názoru, že to byla spíš zdůrazňovaná a velmi rozhořčená argumentace. Trvalo to velmi dlouho a pak se to pomalu začalo vzdalovat směrem ke Středu.
Po přednici Nijelovy vesty proudila teplá voda. Opatrně se zvedl a pak strčil do Coniny.
Spolu se přebrodili bahnem a naplaveninou k úbočí násypu a přes balvany a polámané stromy se pracně vyšplhali nahoru. Tam se zastavili a rozhlédli po okolí.
Ledovce prchaly na střed, pronásledovány temnými mračny, ze kterých se na ně snášel déšť blesků. Krajina za nimi byla pokryta sítí jezer, jezírek a louží.
„To jsme udělali my?“ řekla Conina.
„Bylo by krásné, kdybychom si to mohli myslet, že?“ usmál se Nijel.
„Ano, ale —“ začala.
„Ne, asi ne. Kdoví? Pojď, najdeme si koně.“
„Krakatoa,“ řekl Válka, „nebo něco takového. Určitě.“
Vypotáceli se z hostince a usadili se v záři odpoledního slunce na lavičce před domem. Válka si dokonce odepjal část svého brnění.
„Já ti nevím,“ řekl Hlad. „Myslím, že to bylo něco jiného.“
Mor zavřel ulepené oči a opřel se zády o prohřáté kameny.
„Já mám dojem,“ řekl, „že to mělo něco společného s koncem světa.“
Válka se zamyšleně poškrábal ve strništi na bradě a pak škytl.
„Co? Celého světa?“
„Řekl bych, že jo.“
Válka o tom chvíli přemýšlel. „Dobrá, my máme alibi. Do toho nás nikdo nenamočí.“
Do Ankh-Morporku se vraceli lidé. Už to nebylo město prázdných mramorových náměstí, už bylo zase samo sebou. Prostíralo se jako velká a pestrobarevná louže zvratků před celonočním rychlým občerstvením dějin.
Univerzita byla opravena, i když se někdy tvrdí, že se opravila sama, nebo možná, že vlastně jakýmsi tajemným způsobem nebyla vůbec poškozena. Každý úpon břečťanu, každý popraskaný kámen, všechno bylo na svém místě. Supermág sice nabídl, že všechno uvede do stejného stavu, v jakém to bylo v okamžiku dokončení stavby, nové, čisté, neposkvrněné, ale v tomto bodu byl knihovník naprosto nesmlouvavý. Trval na tom, že všechno musí být jako zbrusu staré.
S úsvitem se začali do budovy trousit mágové, po jednom i ve dvojicích, plížili se do svých starých místností a jeden druhému se vyhýbali pohledem. Většina z nich si snažila ve vzpomínkách občas vyvolat nedalekou minulost, kdy žili pod vlivem Magického prazdroje, ale ta jim teď připadala neskutečná jako sen, ze kterého se probudili.
Conina s Nijelem dorazili na Univerzitu právě na snídani a z vděčnosti našli stáj pro Válkova koně.[29] Byla to Conina, kdo trval na tom, že hned musí zajít na Univerzitu a podívat se po Mrakoplašovi, a ona také první zahlédla knihy.
Vylétaly z Věže umění, zakroužily nad budovami Univerzity a ladnými křivkami se snášely ke dveřím reinkarnované knihovny. Jeden nebo dva nejodpudivější grimoáry honily špačky nebo se, podobné sokolům, vznášely nad nádvořím.
Knihovník se opíral o zárubeň a smířlivým okem přihlížel hrátkám svých podřízených. Na přicházející Coninu několikrát zahýbal obočím, což byl jeden z nejvřelejších výrazů na přivítanou, jakého byl schopen.
„Je tady Mrakoplaš?“ zeptala se.
„Oook.“
„Promiňte?“
Lidoop neodpověděl, vzal je oba za ruce a podobný pytli mezi dvěmi kůly je vedl napříč nádvořím ke věži.
Uvnitř hořelo několik zapálených svíc a v jejich záři uviděli Peníze sedícího na židli. Knihovník, podobný starému rentiérovi z ještě starší rodiny, jim mírnou úklonou doporučil jeho společnost a poodešel.
29
Pozn. autora: Ten se moudře rozhodl, že už nikdy v životě nebude létat, a dožil spokojeně zbytek svých dnů jako kočárový kůň u jedné starší dámy. Co v té věci podnikl Válka, nevíme, ale dá se předpokládat, že si obstaral nového koně.