Velké hodiny na konci haly se zachvěly a chystaly se odbít devátou.
Zvonění lžíce ani zdaleka nepřineslo kýžený výsledek. Pozinkl zvedl nad hlavu cínový korbel a udeřil s ním do stolu.
„Bratři!“ vykřikl a pozvedl ruku. Hukot v síni se pomalu tišil. „Děkuji vám. Prosím, abyste povstali a připravili se k obřadu, ehm, klíčů.“
Tu a tam se někdo zasmál, sál se naplnil tichým šepotem plným očekávání a mágové odstrkovali lavice, aby se postavili na nejisté nohy.
Dvojkřídlé vstupní dveře Velké síně byly zamčeny a zastrčeny třemi mohutnými závorami. Nově nastupující arcikancléř musel třikrát vyzvat k jejímu otevření a teprve pak se před ním obě křídla rozestoupí. To mělo symbolizovat, že byl zvolen společnou vůlí všech mágů. Nebo něco takového. Prapůvod obřadu už dávno zmizel v temnotě minulých dob, což byl nejlepší důvod pro jeho zachování.
Hovor v síni umlkl. Shromážděné mágstvo upřelo oči na mohuté vstupní dveře.
Ozvalo se tiché zaklepání.
„Běž pryč!“ zvolali sborem mágové a někteří z nich se při tom skvělém vtípku dusili smíchem.
Pozinkl pozvedl velký kovový kruh, na kterém byly navlečeny klíče k Univerzitě. Nebyly všechny kovové. Některé nebyly ani viditelné. A některé z nich vypadaly opravdu velmi podivně.
„Kdo buší na vrata Univerzity?“ zeptal se s patosem Pozinkl.
„Já.“
Na hlase bylo podivné jedno. Každý mág v síni by byl přísahal, že mluvčí stojí právě vedle něj. Většina z nich se dokonce ohlédla.
V té kratičké chvilce šokovaného ticha zaznělo ostré a krátké cvaknutí zámku. Přítomní s rostoucí hrůzou pozorovali, jak se tři těžké závory samy od sebe odsouvají, jak se obrovská křídla dveří z masivního dubu, který čas přetvořil v substanci těžší než kámen, vysouvají ze závěsů, jak se závěsy rozpalují do červena, pak do bíla a nakonec v záplavě jisker vybuchují. Pomalu a se strašlivou nevyhnutelností se dveře zřítily do Velké síně.
V kouři z hořícího dveřního rámu, který chytil od rozpálených závěsů, se rýsovala nezřetelná postava.
„U všech ďáblů, Antivire,“ prohlásil jeden mág stojící nedaleko vchodu, „tohle nemělo chybu!“
Když však postava vešla dovnitř, rychle zjistili, že to není očekávaný Antivir Zcestyhusa.
Cizinec byl přinejmenším o hlavu menší než nejmenší z přítomných mágů a na sobě měl jednoduché bílé roucho. Byl také o celá desetiletí mladší, přesněji řečeno, vypadal tak na deset let, a v jedné ruce svíral hůl, která byla mnohem vyšší než on.
„Koukněte, vždyť to vůbec není mág —“
„Kde má kápi?“
„Co kápi, ale kde má klobouk?!“
Cizinec prošel davem užaslých mágů a zastavil se až před hlavním stolem. Pozinkl pohlédl dolů, do toho mladého obličeje rámovaného záplavou plavých vlasů, a jediné, co viděl, byly dvě zlaté oči, které zářily vnitřním světlem. Měl pocit, že ty oči jsou zaostřeny do místa nějakých deset centimetrů za temenem jeho hlavy. Pozinkl měl najednou dojem, že mu stojí v cestě, a že by tedy nebylo nejlepší vyjadřovat se příliš radikálně.
Sebral veškerou důstojnost a narovnal se v celé své výši.
„Co má tohle, ehm, znamenat?“ prohlásil, Musel připustit, že to neznělo příliš přesvědčivě, ale měl pocit, že mu upřený pohled zářících očí vygumoval z hlavy většinu slov.
„Přišel jsem,“ oznámil cizinec.
„Přišel. A proč?“
„Abych zaujal své místo. Kde je mé sedadlo?“
„Vy jste student?“ zeptal se zmatený Pozinkl, který zlostí zbledl.
„Jak se jmenujete, mladíku?“
Chlapec si ho přestal všímat a rozhlédl se po shromážděných mázích.
„Kdo z vás je nejmocnější mág?“ zeptal se. „Rád bych se s ním setkal.“
Pozinkl kývl hlavou. Dva kolejní zřízenci, kteří se během několika posledních minut nenápadně přesunuli za nezvaného hosta, se teď jako zázrakem objevili po jeho bocích.
„Vyveďte ho ven a vyhoďte ho na ulici,“ prohlásil Pozinkl. Zřízenci, mohutní a vážní muži, přikývli na znamení, že rozumějí. Sevřeli chlapcovy tenoučké paže rukama velikosti trsu banánů.
„Počkejte, až se o tom dozví váš otec,“ prohlásil Pozinkl pomstychtivě.
„On už o tom ví,“ odpověděl chlapec. Podíval se na oba zřízence a pokrčil rameny.
„Co se to tady vlastně děje?“
Pozinkl se ohlédl a uviděl, že mezi dýmajícími zárubněmi stojí Šrámoř Biliár, hlava řádu Stříbrné hvězdy. Zatímco Pozinkl inklinoval spíše k hubenosti, Biliár byl velmi rozlehlý, vypadal spíše jako malý upoutaný balon, který byl z jakéhosi důvodu obalen hedvábím a žužmelínem. Oba mágové stojící vedle sebe by dohromady vydali za dva průměrné muže.
Naneštěstí patřil Biliár k těm lidem, kteří se považují za nepřekonatelné znalce dětí a pyšní se schopností jim porozumět. Sehnul se tak hluboko, jak mu to nedávno pozřená večeře dovolila, a vystrčil k chlapci vousatou zarudlou tvář.
„Copak se děje, chlapče?“ prohlásil.
„Tenhle chlapec sem vnikl násilím a udělal to prý proto, že se chce setkat s nejmocnějším mágem,“ vysvětloval Pozinkl s notnou dávkou nesouhlasu. Pozinkl děti skoro nenáviděl a to byl možná důvod, proč ho naopak děti shledávaly velmi přitažlivým. V tomto okamžiku však musel vynaložit mnoho sil na to, aby z hlavy vypudil myšlenky na vyvrácené dveře.
„Ale na tom přece není nic špatného,“ zakvokal Biliár. „Každý pořádný kluk chce být mágem. Když jsem byl chlapcem, taky jsem chtěl být mágem. Nemám pravdu, mladý muži?“
„Jste mocný?“
„Cože?“
„Ptám se, jestli jste mocný? Jak velký mág jste?“
„Mocný?“ řekl Biliár. Vzpřímil se, prsty si přejel po své šerpě mága osmého řádu a mrkl na Pozinkla. „No, dost mocný. Tak mocný, jak už mágové bývají.“
„Dobře, vyzývám vás. Ukažte mi své nejmocnější kouzlo. A až vás porazím, tak budu arcikancléřem.“
„Poslyš, ty nevychovaný—“ začal Pozinkl, ale jeho protest zanikl ve výbuchu smíchu přihlížejících mágů. Biliár se plácal do kolen, přesněji řečeno tak daleko do nohou, kam dosáhl.
„Takže souboj, co?“ prohlásil. „To je podařené, he?“
„Souboje jsou zakázány, jak dobře víte,“ zamračil se Pozinkl. „Vždyť je to všechno nesmysl. Nevím, kdo za něj zničil ty dveře, ale nemám v úmyslu tady stát a přihlížet, jak plýtváte naším časem —“
„No, no,“ zabručel Biliár. „Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Peníz.“
„Peníz, pane,“ vyštěkl na něj Pozinkl.
„Tak se na to podívejme, Penízi,“ začal Biliár, „ty bys chtěl vidět mé nejlepší kouzlo, co?“
„Ano.“
„Ano, pane,“ uskřípl Pozinkl. Peníz se na něj bez jediného mrknutí podíval pohledem starým jako sám čas. Byl to pohled, který se vyhřívá na pustých a temných pobřežích lávových ostrovů a nikdy ho to neznudí. Pozinkl najednou ucítil, že mu vysychá v ústech.
Biliár zvedl ruku v gestu žádajícím o klid. Pak si s divadelní pompou vyhrnul levý rukáv a natáhl ruku.
Shromáždění mágové ho se zájmem pozorovali. Bylo téměř pravidlem, že příslušníci osmé úrovně už byli nad obyčejnou magii povzneseni. Svůj čas trávili jednak meditacemi — většinou o složení nejbližšího menu —, jednak tím, že se více méně vyhýbali přílišné pozornosti ambiciózních příslušníků sedmé úrovně. Tohle bude moc zajímavý pohled.