Biliár se na chlapce přátelsky ušklíbl. Chlapec mu škleb opětoval s pohledem zaostřeným někam deset centimetrů za temeno hlavy starého mága.
Biliár, mírně nesvůj, zkusmo zavířil prsty. Najednou měl dojem, že se nejedná jen o obyčejnou hru, kterou měl na mysli, a cítil nepřekonatelnou touhu udělat patřičný dojem. Ta však byla rychle zatlačena do pozadí návalem dotčeného zahanbení nad vlastní nejistotou, která ho nepochopitelně vyváděla z míry.
„Tak já ti ukážu třeba —“ zhluboka se nadechl, „— úžasnou Maligreeovu zahradu.“
Mezi účastníky večeře se rozlehl tichý šum. V historii celé Univerzity existovali jen čtyři mágové, kterým se podařilo provést kompletní kouzlo a stvořit zahradu celou. Větší množství mágů dokázalo stvořit stromy a květiny, několik dokonce ptáky. Nebylo to příliš mocné kouzlo, nedokázalo přenášet hory, ale když chtěl někdo dostat do zahrady oživující detaily, musel do složitých slabik a rytmu Maligreeho zaklínadla vložit obrovské množství cviku a zkušeností.
„Jak vidíš,“ pokračoval Biliár, „rukáv mám prázdný.“
Rty se mu začaly pohybovat. Ruce se pozvedly. Na dlani jedné z nich zasyčela kalužinka zlatých jisker, ta se na okrajích vychlípla nahoru a začala růst.
Vytvořila jemnou kouli a v té se pomalu objevovaly podrobnosti…
Legenda říkala, že Maligree, jeden z posledních skutečných pramágů, stvořil zahradu jako malý soukromý a nadčasový vesmír, kde by si mohl v klidu zakouřit nebo popřemýšlet a nerušily ho při tom žádné světské starosti. Už to bylo samo o sobě záhadou, protože ani jeden mág si nedovedl představit, jaké světské starosti může mít bytost mocná jako pramág. Ať už byly Maligreeho pohnutky jakékoliv, postupně se do svého světa uzavíral víc a víc a jednoho dne za sebou zavřel vstupní branku navždy.
Koule na Biliárově dlani se rychle měnila v miniaturní zahradu. Mágové stojící v nejbližším okolí mu obdivně nahlíželi přes ramena a upírali oči do šedesáticentimetrové koule, ve které bylo vidět drobnou, květinami posetou krajinu. Zhruba v jejím středu bylo jezírko, provedené do poslední vlnky, a v pozadí za romanticky vyhlížejícím pralesem se zvedaly hřebeny narudlých hor. Ze stromu na strom přeletovali droboučcí ptáci, menší než včely, a jelení pár, velký sotva jako myši, zvedl hlavu od zeleného pažitu a upřel velké hnědé oči na Peníze.
„Je to docela dobré,“ řekl Peníz, který nehnul ani brvou. „Dej mi to.“
Vzal téměř nehmotnou kouli mágovi z ruky a pozvedl ji do výše.
„Proč jsi ji neudělal větší?“ zeptal se.
Biliár si otřel čelo kapesníčkem lemovaným krajkou.
„No, proč,“ odpověděl chabě, protože ho Penízův napůl znuděný tón silně vyvedl z míry, „od dávných dob se síla a výkonnost toho zaklínadla dost —“
Peníz stál chvilku s hlavou nakloněnou k jedné straně, jako by něčemu zamyšleně naslouchal. Pak zašeptal několik slabik a dlaní pohladil povrch koule.
Ta se zvětšila. V jednom okamžiku to byla pouhá kulička v chlapcově ruce a v tom příštím…
… mágové stáli na chladné hebké trávě, na stinné louce, která se v mírných vlnách skláněla dolů k jezeru. Od hor vál svěží větřík provoněný tymiánem a vůní čerstvého sena. Obloha byla azurově modrá a na obzoru přecházela do fialkové.
Z paloučku mezi stromy pozoroval nově příchozí překvapený srnčí pár, který se tam pásl.
Pozinkl se vyděšeně podíval k zemi. Tkaničky u bot mu ozobával páv.
„ — „ začal, ale zase zmlkl. Peníz stále ještě držel v ruce kouli, ale teď to byla koule čirého vzduchu. Uvnitř, pokřivená jakoby pohledem rybího oka nebo silným dnem láhve, byla Velká síň Neviditelné univerzity.
Chlapec se rozhlédl po okolních stromech, zadíval se zamyšleně ke vzdáleným vrcholkům hor pokrytým sněhem a kývl na užaslé muže.
„Opravdu to není špatné,“ řekl. „Myslím, že si sem zajdu častěji.“ Rukama udělal podivný složitý pohyb, při kterém měli všichni přítomní pocit, že se obracejí naruby.
Stáli zase ve Velké síni a chlapec držel v ruce kouli, která se rychle zmenšovala. V těžkém vyděšeném tichu ji položil Biliárovi zpátky na dlaň a řekclass="underline" „Bylo to docela zajímavé. Teď udělám nějaké kouzlo já.“
Pozvedl ruce, podíval se na Biliára a nechal ho zmizet.
Propuklo pravé pandemonium, jak už to v takových chvílích bývá. V jeho středu stál naprosto klidný Peníz a kolem něj se šířil oblak mastného dýmu.
Pozinkl si zatím nevšímal okolního zmatku, pomalu se sehnul a opatrně sebral ze země paví pero. Zamyšleně si jmi přejel po rtech sem a tam, pohled mu sklouzl od zničených dveří k chlapci, pak ke křeslu arcikancléře, nevýrazná ústa se mu ještě zúžila a on se začal usmívat.
O hodinu později, když se nad městem rozduněl hrom a Mrakoplaš, který zapomněl na šváby i pochodující matraci, už si začal spokojeně zpívat, zavřel Pozinkl dveře arcikancléřovy pracovny a obrátil se ke svým kolegům.
Bylo jich šest a ve tvářích se jun zračily vážné starosti.
Byli tak ustaraní, jak si Pozinkl uvědomil, že naslouchali dokonce jemu, obyčejnému mágovi páté úrovně!
„Vlezl do postele,“ oznámil jim, „a předtím se napil teplého mléka.“
„Mléka?“ ujišťoval se jeden z mágů a v hlase mu zazněla dnes již unavená hrůza.
„Na alkohol je ještě příliš mladý,“ vysvětloval kvestor.
„Aha, no jistě. To ode mě bylo hloupé.“
Mág s hluboko zapadlýma očima najednou prohlásiclass="underline" „Viděli jste, co udělal s těmi dveřmi?“
„Mně stačí, když vím, co udělal se starým Biliárem!“
„A co s ním udělal?“
„To raději ani nechci vědět.“
„Bratři, no tak, bratři,“ uklidňoval je Pozinkl. Přeletěl pohledem jejich ustarané tváře a pomyslel si: Příliš mnoho tučných večeří. Příliš mnoho líných odpolední, ve kterých se čeká, až sloužící přinese čaj. Příliš mnoho času stráveného v dusných místnostech čtením knih, které napsali dávno mrtví lidé. Příliš mnoho studeného brokátu a bláznivých obřadů. Příliš mnoho tuku. Celá Univerzita je právě tak zralá k tomu, aby někdo pozvedl její převrácený systém…
Nebo snad provedl systémový převrat…?
„Tak si říkám, ehm, jestli je celá tahle záležitost opravdu tak vážný problém?“ prohlásil.
Výpek Idilot z řádu Proroků netušeného stínu udeřil pěstí do stolu.
„Proboha, člověče!“ vykřikl. „Na Univerzitu se v noci přižene dítě, porazí dva z našich největších borců, usadí se na židli arcikancléře a ty přemýšlíš o tom, jestli to je, anebo není problém?! Ten kluk to má vrozené! Podle toho, co nám dneska večer ukázal, neexistuje na Ploše mág, který by se mu mohl postavit!“
„A proč bychom se mu vlastně měli stavět na odpor?“ zeptal se Pozinkl střízlivým tónem.
„Protože je mocnější než my!“
„Ano?“ Pozinklův hlas byl tak hladký, že by vedle něj sklo vypadalo jako zorané pole a med jako hromada štěrku.
„No, zaleží na tom, z které strany se na to podíváme —“
Výpek se zarazil. Pozinkl se na něj povzbudivě usmál.
„Hmmmm.“
To dlouhé chápavé zabručení vyšlo z úst Marmarika Mykadla, hlavy bratrstva Mrkající kápě. Sepjal prsty, obtížené přehršlí prstenů, a přes jejich špičky se ostře zadíval na Pozinkla. Kvestor jej nemohl ani cítit. Cítil, co se týkalo Mykadlovy inteligence, značnou nejistotu. Měl podezření, že jeho inteligence je pravděpodobně hodně vysoká a že za tím obličejem pokrytým sítí potrhaných žilek, se ukrývá mozek plný dokonale naleštěných a promazaných koleček, které se točí jako o závod.