„Publius se obává, že by to mohla být past připravená za hranicemi, do níž bys mohl padnout,“ odpověděl Prospero a uhladil si svrchní hedvábný šat, který si oblékl přes svou zářící zbroj. Postavil se před zrcadlo a letmým pohledem zkontroloval celý svůj vzhled. „To je hlavní důvod, proč trval na tom, abys zůstal ve městě. Tyhle pochyby se rodí z tvých divošských instinktů. Ať národ reptá. Žoldnéři jsou naši a jak Černá legie, tak většina rváčů v Poitainu se zaklíná tvým jménem. Jediné, co by tě mohlo ohrozit, je atentát a ten je neproveditelný. Víš sám nejlépe, že vládní oddíly tě střeží ve dne v noci. Na čem to teď vlastně pracuješ?“
„Kreslím mapu,“ odpověděl Conan s pýchou. „Mapy, které se nacházejí u dvora, zachycují celkem dobře většinu Jihu, Východu i Západu. Já k nim přidávám země severní. Co se týče severních zemí, jsou mapy nepřesné a špatné. Tady je Cimmerie, kde jsem se narodil a – „
„Asgard a Vanaheim,“ prohlížel Prospero pozorně mapu. „U Mitry, byl bych býval řekl, že tyhle země jsou jen vybájené.“
Conan se divoce ušklíbl a podvědomě si ohmatal jizvy, které zdobily jeho tmavou tvář. „Kdybys strávil mládí na severních hranicích Cimmerie, mluvil bys jinak! Asgard leží na sever a Vanaheim na severozápad od Cimmerie a na našich hranicích se neustále odehrávají drobné šarvátky i menší války.“
„Co je to za lidi, tyhle severní národy?“ zeptal se Prospero.
„Většina z nich je světlovlasých a modrookých. Jejich nejvyšším bohem je Ymir – ledový obr – pán mrazu, a každý z četných kmenů má svého krále. Žijí více méně kočovným životem a jsou nesmírně divocí. Bojují celý den a pak se vydrží nalévat pivem a vyřvávat své divoké písně celou noc.“
„Tak mi to připadá, že od nich nemáš moc daleko,“ zasmál se Prospero. „Směješ se z plného hrdla, piješ jako bezedný a znáš bezpočet divokých písní. Na druhé straně jsem neviděl jiného Cimmeřana, který by pil něco jiného než vodu, který by se smál nebo zpíval víc, než pochmurné pohřební zpěvy.“
„Možná je to tou zemí, ve které žijí,“ odpověděl král. „Chmurnější země snad neexistuje – samé kopce, porostlé černými lesy, nebe věčně zatažené ocelově šedými mraky a divoký vítr, který ječí v údolích.“
„Potom se nedivím, že tam vyrůstají tak zachmuření lidé,“ pokračoval v řeči Prospero a pokrčil opancéřovanými rameny. Hlavou mu proběhla vzpomínka na usměvavé pláně Poitainu, nejjižnější aquilonské provincie, kde na modré obloze věčně svítilo slunce a široké řeky se líně valily úrodnými nížinami.
„To se nemůže změnit ani teď, ani v budoucnu,“ odpovídal mu Conan, „nejvyšším cimmerským bohem je Crom a jeho temné příbuzenstvo a ten sídlí na hoře Ben Morgh, na místě věčné mlhy, bez slunce, kde je svět mrtvých. Mitro! Život Aesiřanů mi byl mnohem víc po chuti.“
„No,“ zasmál se Prospero, „šedivé kopce Cimmerie jsi nechal daleko za sebou! Takže já se teď vydám na cestu, ale slibuji ti, že na dvoře krále Numy vypiju na tvé zdraví pohár toho nejlepšího nemedijského vína!“
„Dobrá,“ zavrčel král, „ale Numovy tanečnice líbej sám za sebe, aby nedošlo k nějaké mezinárodní zápletce!“
Jeho nakažlivý smích provázel Prospera na cestě z místnosti.
3.
Slunce zapadalo a lemovalo zeleň a modř pralesa pomíjivou zlatou krajkou. Poslední paprsky se blýskavě odrážely od silného zlatého řetězu, kterým si pohrávala buclatá ruka Diona z Attala. Šlechtic seděl uprostřed své zahrady – planoucí záplavy květin a rozkvetlých stromů, která byla mistrovským dílem zahradnického umění. Neklidně posunoval tlusté tělo sem a tam na mramorovém sedátku a rozhlížel se neklidně kolem, jakoby každým okamžikem čekal nepřátelský útok. Seděl uprostřed kruhové skupiny štíhlých stromů, které mu nad hlavou z propletených listů tvořily husté, stinné loubí. Na dosah ruky mu stříbrně zurčela malá fontána a hlasy dalších, podobných fontán v zahradě, se proplétaly v tiché, nekonečné symfonii.
Dionus byl v zahradě téměř sám, jeho jediným společníkem byl tmavý obr, který se rozložil na vedlejším mramorovém sedátku a pozoroval barona hlubokýma, chmurnýma očima. Dionus si Thoth–Amona příliš nevšímal. Věděl sice, že tomuto otrokovi Ascalante neobyčejně důvěřuje, ale jako pro velkou část bohatých lidí, bylo i pod jeho důstojnost zabývat se někým, kdo nepatřil do jeho společenské třídy.
„Jste zbytečně nervózní,“ řekl Thoth–Amon. „Ten plán nemůže selhat!“
„Ascalante se může dopustit chyb, jako každý,“ odsekl Dionus a při pouhé představě neúspěchu mu na čele vyrazily kapky potu.
„Ascalante ne!“ ušklíbl se Stygijec divoce, „jinak bych nebyl jeho otrokem, ale pánem.“
„Co jsou to za řeči?“ nepřítomně odpověděl Dionus, jehož myšlenky bloudily někde jinde.
Thoth–Amonovi se zúžily oči. Přes veškeré své železné ovládání měl touhu už už vybuchnout dlouho vězněnou potupou, nenávistí a divokou zuřivostí. Byl ochoten vsadit vše na jednu kartu a riskovat. Co si však neuvědomil, bylo to, že ho Dionus nevidí jako myslící lidskou bytost, ale jednoduše jako otroka a tedy jako tvora, který si nezaslouží pozornost.
„Poslouchej mě,“ řekl Thoth, „staneš se králem. Málo však znáš cesty, kterými se ubírají Ascalantovy myšlenky. Až bude Conan mrtev, nesmíš Ascalantovi uvěřit. Já ti mohu pomoci. A pomohu ti, ochráníš–li mne, až se dostaneš k moci.“
„Poslyš, můj pane, tam na Jihu jsem byl mocným čarodějem. Lidé mluvili o Thoth–Amonovi stejně, jako mluvili o Rammonovi. Stygický král Otespon mě poctil nesmírným vyznamenáním.“
„Svrhl čaroděje z těch nejvyšších míst, jen aby mne mohl postavit nad ně. Ti mágové mě potom nenáviděli, ale báli se mě, protože jsem měl moc nad bytostmi vnější strany, které přicházely dle mé vůle a vykonávaly mé rozkazy. U Seta! V těch dobách si žádný z mých nepřátel nebyl jist tím, že se neprobudí o půlnoci a neucítí na svém hrdle zakřivené pařáty některého z mých příšerných služebníků! Provozoval jsem temnou a strašlivou magii s Hadím prstenem, který kdysi náležel samotnému Setovi a který jsem našel v temnotách prastaré hrobky. Ta hrobka, děsivé místo skoro míli pod zemí, byla prastará už ve dnech, kdy prapředci dnešních lidí vylezli z bahnitých oceánů.“
„Jakýsi zloděj mi však Prsten ukradl a má síla byla zlomena. Mágové povstali, aby mne svrhli, a já prchal. V převleku za poháněče velbloudů jsem cestoval s karavanou do kothské země, když nás přepadli Ascalanteho bandité! Celá karavana byla pobita do posledního muže, jen já jsem přežil ten masakr. Zachránil jsem si život tím, že jsem Ascalantemu přiznal, kdo skutečně jsem, a přísahal jsem, že mu budu věrně sloužit. Tohle pouto se však ukázalo být nesmírně trpkým!“