Historie většin mají svý začátky a svý konce. Začíná to tím, že většina hezky baští to, co se jí dá. A končí to tím, že vznikne problém: Nebylo by k snědku něco lepšího? Něco, co jsme ještě neochutnali… A tady ho Andrej přerušiclass="underline" K tomu ale ještě nedošlo, nemyslíš? Ale brzo dojde, řekl s přesvědčením Icik. Rozhodně dřív, než si myslíš. A i kdyby to bylo ještě daleko… To přece není důležitý! Důležitý je to, že tenhle problém má svůj začátek a svůj konec… A Andrej zase namítclass="underline" Všechno, co má začátek, má taky konec! Icik už byl drobet podrážděný: No ano, ano, ale já přece mluvím o historii, a ne o Vesmíru!.. Na historii většiny čeká konec, ale historie menšiny skončí teprve společně s existencí Vesmíru… A na to mu Andrej už jen líně odpověděclass="underline" Ty jsi prostě prašivěj elitář! Pak vstal z lehátka a skočil do bazénu. Dlouho potom plaval, potápěl se do chladivé hloubky až ke dnu, lokal vodu jako ryba a pak nadšeně odfrkoval… Ale ne, uvědomil si teď Andrej, samozřejmě že jsem tu vodu u dna nelokal.
To teď bych si s chutí loknul… Bože — a s jakou chutí! Celý bazén by vypil a Icikovi by nenechal ani hlt. Ať si najde tu slibovanou nádrž plnou vody! Vpravo se z žlutošedých kotoučů prachu vynořily jakési ruiny. Byly to polorozpadlé zdi, ubohý pozůstatek nějakého opevnění. Mezi kamením se ježily zaprášené, zřejmě uschlé rostliny.
„Tak prosím,“ řekl Andrej a zůstal stát. „A ty pořád: Před námi tudy ještě nikdo neprošel!“
„Tohle jsem nikdy neřek!“ zasípal Icik. „Já jsem říkal…“
„Poslouchej, tady by přece mohla být voda!“
„Mohla.“
„Tak se půjdeme podívat.“
Shodili popruhy a vykročili k rozvalinám.
„Hele,“ rozzářil se Icik, „to je normanská pevnost! Devátý století.“
„Hledej vodu!“
„Jdi teď do hajzlu s vodou,“ odsekl rozhořčeně Icik. Třeštil oči a dávno zapomenutým pohybem ruky začal v plnovousu hledat bradavičku. „Normani,“
brumlal, „no, to je teda… To by mě zajímalo, jak je sem vylákali?!“
Zachytávali se za pichlavé keříčky rostlin a pomalu zdolávali nejnižší část zdi. Pak se octli v jakémsi zátiší. Na čtvercovém, hladce vydlážděném prostranství stála nízká budova s propadlou střechou.
„Svaz meče a hněvu,“ brumlal si dál Icik. Rozběhl se ke vchodu do budovy.
„Nikdy jsem nepochopil, co byli zač… Neuměl jsem si to představit…“
Uvnitř byly jen rozvaliny. Všechno už se tu před věky zhroutilo, stropní trámy se promíchaly s práchnivějícími prkny. Zřejmě tu kdysi stál dlouhý stůl. Přes celou místnost, přes celý dům. Všechno už ovšem bylo zetlelé, pokryté prachem… i zborcené zbytky stolu, i pozůstatky lavic, které se kolem něj táhly. Icik se s brumláním začal vším prohrabovat, Andrej ale vyšel ven a pokusil se dům obejít.
Velice rychle našel to, co kdysi mohlo být nádrží na vodu. Před ním se otvírala veliká okrouhlá jáma, obložená kamennými deskami. Teď byly kameny suché jako všechno kolem, ale voda tu někdy dřív určitě bývala: hlína na pokraji jámy, teď tvrdá jako kámen, v sobě zachovala otisky střevíců a psích tlap. Je to špatné, pomyslel si Andrej a strach ze žízně mu ledově sevřel srdce. Vzápětí však Andrej vydechl. Na druhém konci jámy se jako hvězdice rozkládaly široké chlupaté listy zdejšího „ženšenu“. Andrej se k němu kolem jámy rozběhl a cestou lovil v kapse nůž.
Několik minut potom přímo zuřivě, s obrovskou námahou obrýval kolem rostliny nožem i prsty zkamenělou hlínu, celý zpocený odhrnoval její drť, znovu rýpal nožem — a potom oběma rukama uchopil chladný, mohutný kořen, zabral za něj, ale opatrně…, aby snad nedejbože kořen někde v půli nepraskl… Úlovek byl úžasný: dobrých sedmdesát centimetrů délky a tloušťka — jako chlapská pěst! Čistě bílý, lesknoucí se kořen… Andrej si ho přitiskl ke tváři, držel ho oběma rukama — a vykročil za Icikem. Cestou se už ale nepřemohl, zahryzl se do té šťavnaté, křupavé hmoty a s rozkoší žvýkal, ze všech sil se snažil nespěchat, rozmělnit co nejvíc tu pochoutku, aby se plně využila každá její krůpěj, a cítil, jak neobvykle příjemná kořeněná chuť proniká z úst do celého těla, jak je mu okamžitě líp, dokonce i okolní žár jako by se zmenšil, je tu jako v ranním lese a hlava se Andrejovi projasňuje, všechno je méně strašlivé, protože Andrej teď může hory přenášet… Pak spolu s Icikem seděli na prahu zborceného domu a s chutí hryzali, žvýkali a mlaskali, spokojeně na sebe pomrkávali — oba s plnými ústy… A vítr nad nimi dopáleně kroužil, nemohl k nim sestoupit. Utekli mu, bídáci, nenechali ho, aby si pohrál s jejich kostmi na zatvrdlé hlíně! Teď už zase měli sílu k tomu, aby se s ním dali do boje.
Dopřáli si každý dva hlty zteplalé vody z kanystru, zapřáhli se do svých vozíků a vydali se na další cestu. Teď se jim šlo dobře. Icik už nezůstával pozadu, držel se vedle Andreje. Žralok bagančete rovnoměrně popleskával… „Našel jsem tam ještě jeden…,“ přiznal Andrej. „Malej… Až půjdeme zpátky, bude se hodit.“
„To je zbytečný,“ prohodil Icik. „Měli jsme ho sníst.“
„Měl jsi málo?“
„Dobrý věci se mají využívat.“
„Vždyť to využijeme,“ namítl Andrej. „Až půjdeme zpátky, bude se to hodit.“
„Ale my přece zpátky nikdy nepůjdeme!“
„Kamaráde, to nevíš. Ty mi teď hlavně řekni: Najdeme vodu?“
Icik zvrátil hlavu a podíval se na slunce: „Je v zenitu. Nebo… skoro v zenitu. Nebo se pletu, pane astronome?“
„Nepleteš.“
„Takže brzo už přijde to nejzajímavější.“
„Co asi tak bude zajímavýho? Nejspíš překonáme nulový bod a půjdeme k Antiměstu.“
„Jak to víš?“ zeptal se Icik.
„To o Antiměstu?“
„Ne… To, že prostě něco překonáme a půjdeme dál.“
„Ale já nevím, nepřemýšlím o tom… Já teď myslím na vodu,“ zachraptěl Andrej.
„Bože můj! Nulový bod — to je přece začátek světa! Chápeš to? Asi ne, protože myslíš na vodu…!“ Andrej mlčel. Před nimi se tyčil pahorek, který museli zdolat. Nebylo to snadné, postraňky vozíků se zarývaly do ramen. Stejně je ten zdejší „ženšen“
vynikající věc, řekl si Andrej. Kdypak jsem se to o něm vlastně dověděl?
Od koho? Asi od Korejce Paka… Ale ne! To přece Drmola jednou přitáhla pár kořenů a žvýkala je… a vojáci jí je vzali a ochutnali je. Ano… Všichni měli potom spoustu elánu a Drmola si až do rána ani nezdřímla. A Korejec jim potom vysvětlil, že tenhle „ženšen“ je něco vzácného jako skutečny ženšen, který znali ještě na Zemi. Roste v místech, kde dřív bývala voda a je to vynikající prostředek na obnovu sil. Nedá se ale schovávat na pozdější dobu, musí se okamžitě sníst, protože velice rychle — ani ne za hodinu — kořen uvadne a začíná být dokonce jedovatý… Když jsme byli u Pavilonu, vzpomněl si Andrej, tam přece „ženšen“ rostl skoro na každém kroku! No ano… když byli u Pavilonu… Tam bylo nádherně! Nacpali se „ženšenem“ k prasknutí — a do rána si s Icikem vyléčili všechny neduhy i poranění. A Icik tam pořád žvanil o chrámu kultury… Všechno ostatní, vykládal tehdy, to je jenom lešení u stěn chrámu… Všechno to nejlepší, co lidstvo za sto tisíc let vymyslelo, všechno to důležité, co pochopilo a k čemu dospělo, to všechno se stává součástí toho chrámu.