Po všechna tisíciletí své historie, poznamenané válkami a hladomory, léty útlaku i revolucí, vleče s sebou lidstvo — aniž o tom ví — velký chrám. Někdy si toho ale povšimne — a to ho pak chce buď rozmlátit na kousíčky, nebo se mu zuřivě klaní…, anebo se taky rozhodne, že si postaví chrám jiný, podobný, ale v podstatě neví proč, nechápe oč jde — a když zbytečně vynaloží dost sil na to, aby chrám nějak pro sebe zužitkovalo, vykašle se na něj a vrátí se ke svým běžným, takříkajíc základním starostem a dělá to, co odjakživa dělalo, zkouší nanovo to, co už stokrát zkoušelo, někoho přitom přibije na kříž, někoho vynese do nebe… A chrám zatím dál mohutní, je od tisíciletí k tisíciletí větší — a zničit ho je nemožné… Vtip je v tom, vykládal Icik, že cihly toho chrámu jsou z nesmrtelných děl lidského génia — z knih, melodií, obrazů… Skvělá architektura chrámu v sobě skrývá jakousi slisovanou zkušenost celého lidstva, myšlenky o něm, jeho vlastní myšlenky, ideje o cílech a rozporech jeho existence… A každý — byť by se zdálo, že je zcela samostatnou částečkou v tom každodenním hemžení — je současně nedílnou součástí všeho a nikdy se ani oddělit nemůže… A nejlepší na tom je, pokračoval Icik, že tenhleten chrám nikdo vlastně vědomě nebuduje. Žádné plánování tady neplatí, žádný geniální mozek předem nic nevymyslí. Chrám mohutní sám podle svého, neomylně vstřebává všechno to nejlepší, co se v historii lidstva zrodí… Ty si myslíš, ptal se Icik Andreje jízlivě, že stavitelé takovýho chrámu jsou andělé? Ale to víš, že ne! A leckdy je to přímo naopak: zloděj a darebák Benvenuto Cellini, nenapravitelný ochlasta Hemingway, pederast Čajkovskij, schizofrenik Dostojevskij, šibeničník Villon… Bože, vždyť najít mezi nimi někoho spořádanýho je skoro zázrak! Jsou ale jako korali, z kterých vzniká atol. Ti taky nevědí, co tvoří. A stejný je to i s celým lidstvem. Pokolení za pokolením žere a rozmnožuje se, vyhledává slasti, holduje násilí, vraždí, hyne… a najednou koukáš — on je z toho atol! A dokonce krásnej! A pevnej!.. A Andrej mu tehdy na to řekclass="underline" No tak dobrá, chrám! Jediná konstantní hodnota… Dobrá. A co s ním máme společnýho my dva? Co s ním mám společnýho konkrétně já?
„Stůj!“ vykřikl najednou Icik a vytrhl Andreje ze vzpomínek. „Podívej se na ty kameny!“
Opravdu — před nimi ležela spousta kamenů. Vypadaly jako opracované.
Zaoblené placky tak trochu připomínaly zatvrdlé kravince… „Materiál ke stavbě?“ zašklebil se Andrej.
Odhodil postraňky, došel k prvnímu kameni a zvedl ho. Kámen byl tvarován tak, že se dobře dal použít jako stavební materiál. Jeho spodní strana byla hrubá, nerovná, shora byl od písku a větru vyhlazený. Andrej ho položil na relativně rovnou plochu drobnějších kamenů a zamáčkl… Pak zamířil pro další.
Stavěl teď základy důležité stavby a cítil i jisté uspokojení: přece jen to byla konkrétní činnost, práce… Ne jen mechanická chůze. Tohle byla činnost s určitým cílem. Samozřejmě že se ten cíl dal zpochybnit, samozřejmě, že by se mohlo prohlásit, že Icik je blázen a maniak… ostatně, to on stejně je, říkal si Andrej. Buď jak buď, člověk teď ale mohl z kamenů budovat solidní základ pro stavbu… Icik vedle Andreje funěl a hekal, snažil se sem dovléci obrovité balvany, klopýtal — a už si docela utrhl podešev… Když vytvořili základy, Icik doskákal na jedné noze k svému vozíku a vylovil tam jeden výtisk svého „Průvodce“.
Když tehdy v Křišťálovém paláci definitivně pochopili a snad i uvěřili tomu, že při další cestě na sever už žádného člověka nepotkají, Icik usedl k podivnému psacímu stroji, který tu objevili, a ve velice krátké době sepsal svého „Průvodce po blouznivém světě“. Pak tenhle svůj elaborát vlastnoručně rozmnožil na neméně podivné kopírce… V Křišťálovém paláci bylo takových zvláštních přístrojů víc… Icik si tak vyrobil padesát exemplářů, které zatavil do čehosi průsvitného a pevného…, mělo to na sobě nápis „polyetylén“… A to všechno pak naložil na svůj vozík, takže se mu tam potom skoro nevešel batoh se suchary… A teď už má těch svých exemplářů „Průvodce“ sotva deset. Spíš méně… „Kolik ti toho zůstalo?“ Icik, který právě ukládal „Průvodce“ doprostřed kamenné plochy základů, nepřítomně prohodiclass="underline" „Čertví… Málo. Podávej mi kameny!“
A znovu tedy začali nosit svůj stavební materiál a nad „Průvodcem“ brzy vyrostla pyramida o výši půldruhého metru. V téhle pustině působila poněkud zvláštně — a aby byla ještě výraznější, Icik ji vylepšil jásavě červenou barvou, kterou na ni shora nalil. Tubu s touhle zvláštní barvou našel ještě ve Věži… Pak si Icik sedl k svému vozíku a dal se do přivazování podrážky. Omotával ji provázkem a pořád přitom pokukoval po té své pyramidě. Původní pocit nejistoty, který z jeho obličeje vyzařoval, se měnil ve spokojenost a narůstající hrdost.
„Co ty na to?“ zeptal se Andreje, teď už zjevně pyšně. „Ani absolutní blbec to nemůže přehlídnout. Pochopí, že ty kameny tu nejsou na jedny hromadě jen tak…“
„To je fakt,“ kývl Andrej a přisedl si vedle Icika. „To ti ale moc pomůže, když nějakej blbec tu pyramidu rozhrabe!“
„Nevadí, nevadí,“ zabrumlal Icik, „blbec je taky člověk a může mít i špetku rozumu. A i když sám nepochopí, oč jde, řekne o tom druhým…“
Najednou jako by ožiclass="underline" „Jen si vzpomeň na mytologii! Je přece známo, že hloupých lidí je na světě víc než moudrých. A z toho vyplývá, že svědky všech zajímavých událostí byli hlavně hlupáci. Ergo: Mýtus je popis skutečné události z hlediska hlupáka, ale ve zpracování básníka… Co ty na to?“
Andrej neodpověděl. Díval se na pyramidu. Vítr jako by ji opatrně ohmatával, zatím jen nejistě kroužil kolem ní a slabounce pohvizdoval ve skulinách mezi kameny. A Andrej si najednou zcela jasně představil celé ty nekonečné kilometry, kterými prošli, a na té dlouhé cestě uviděl těch několik málo bodů, označujících právě takovéhle pyramidy… A ještě si představil, jak se k téhle pyramidě plouží vyschlý, hladem umírající poutník, jak zuřivě odhrnuje kamení, láme si o ně nehty a v zoufalých představách jeho skoro roztaveného mozku se míhají vysněné zásoby jídla a vody… Andrej se hystericky zasmál. To by bylo na sebevraždu! To by byla příliš hrozná rána pod pás.
„Čemu se směješ?“ zeptal se podezíravě Icik.
„Ale to nic,“ prohodil Andrej a vstal.
Icik se taky zvedl a kritickým zrakem se zahleděl na pyramidu: „Já na ní nic směšnýho nevidím,“ pronesl potom. Zadupal nohou omotanou rozcupovaným provázkem. „Nějakou dobu to vydrží. Půjdem?“
„Půjdem,“ kývl Andrej a zapřáhl se do vozíku. Icik přece jenom ještě jednou obešel pyramidu a zřejmě se mu teď taky všelicos honilo hlavou. Asi to ale bylo nějaké příjemné pomyšlení, protože se usmíval, mnul si ruce a funěl do rozježeného plnovousu.
„No… ty se tváříš!“ neudržel se Andrej. „Jako žába, co zrovna nakladla vajíčka a nemůže se na ně vynadívat. Nebo jako losos, kterej pustil jikry…“
„No no,“ prohodil káravě Icik a šel se taky zapřáhnout do postraňků.
„Takovej losos třeba po takovým výkonu zajde…“
„No právě.“
„No no!“ zahučel znovu, teď už výhružně Icik a vykročil. A najednou se znenadání zeptaclass="underline" „Jed jsi někdy lososa?“
„Aby ne! Víš, jak je to dobrý k vodce? Anebo na chlebíčkách… Proč?“
„Jen tak… Představ si, že moje dcery lososa ani neochutnaly…“