„Dcery?“ užasl Andrej. „Ty máš dcery?“
„Jo, tři,“ odpověděl Icik. „A ani jedna z nich nejedla lososa. Vysvětlil jsem jim, že losos a jeseter jsou vyhynulý ryby. Něco jako ichtyosaurus… Jednou to samý budou vykládat svým dětem o sledích.“
Icik ještě něco říkal, ale překvapený Andrej ho neposlouchal. To je tedy věc! On má tři dcery! Icik Kacman! Znám ho takovou dobu a nikdy mě nic podobnýho ani nenapadlo. To je ta prokletá zásada, kterou mi kdysi vštěpoval Kurátor: Nikoho se raději na nic nevyptávat! Občas jsem to porušil, to je fakt… a ostatním se to taky stávalo, ale málokdy. Takže o sobě taky jen málo víme. O sobě — i o světě, který jsme opustili… Proč sem ten Icik vůbec chodil? Kdysi mi řekl, že ze zvědavosti. Jaký divný lidi to čert po světě nosí…! A koho přinese až sem, do těchhle končin? Bane, kamaráde, jedna věc je jistá: až do těchhle končin žádnej normální člověk nedojde.
Normální člověk — když se dostane až do Křišťálovýho paláce — nezaváhá a zůstane tam až do konce svýho života. Vždyť jich tam takových je!
Samí takzvaně normální lidi… Jestli ale někdo někdy dojde až sem, tak to bude jen někdo takovej jako je Icik. Druhej Icik Kacman… A ten, když rozhrabe pyramidu a začne číst, co tam Icik nechal, zapomene na všechno na světě — a třeba tu i umře. Ale je taky fakt, že jsem sem došel i já. I když nevím proč. Ve Věži nám bylo dobře. V Pavilonu ještě líp. A co teprve v Křišťálovém paláci! Tak jako tam už se nikdy nikde nebudu mít… Jenže ten Icik! Zadnice ho svrbí, když je chvíli na jednom místě. Ale kdyby se mnou na tuhle cestu nešel Icik — opustil bych Křišťálový palác, nebo bych tam zůstal? To je otázka!
Když před časem dorazili k Plantážím, vysvětloval Icik jakýmsi urostlým snědým dívkám, proč my dva musíme jít dál. Děvčata pozorně poslouchala.
Proč my dva musíme jít bez ohledu na všechno dál? řečnil Icik a jen tak mimochodem hladil tu vedle sebe po pěkně oblém koleně. Protože za námi je smrt, nebo prázdný život — což je taky vlastně smrt. Zdá se ti to málo? ptal se potom Andreje. Jdeme jako první, chápeš to? Nikdo ještě tenhle svět neprošel od blat až po nulový bod. A proč tedy jdeme my dva?
Možná jen proto, že to někdo projít musí. Ale proč? zaútočil na něj Andrej a Icik rozhořčeně odpověděclass="underline" To nevím. A proč bych to měl vědět? To je jako s tím chrámem. Proč ho lidstvo staví? Je jasné, že chrám je jediný cíl… Ale proč — to je nekorektní otázka! Člověk prostě musí mít svůj cíl, od toho má rozum. Když nemá cíl, tak si ho vymyslí… Aha, řekl na to Andrej, tak ty sis teda vymyslel svůj cíclass="underline" půjdeš od začátku až do konce. A kde jsi na to přišel? Nikde, já si to nevymyslel, namítl Icik. Tak je mi to prostě dáno, já nemám na výběr. Když se tomu vyhnu, budu se životem jen bezcílně potloukat. Tak je to s námi oběma, kamaráde! Andrej se ale brániclass="underline" Proč mi pleteš hlavu nějakým chrámem, jakou to má s námi souvislost? A Icik, jako by na tuhle námitku zrovna čekal, s nadšením spustil, že ano, že to tedy souvislost má, protože ten chrám, to není jen výčet nesmrtelných knih a nesmrtelné hudby, to bychom si rovnou mohli říct, že ten chrám se začal stavět až po Gutenbergovi, nebo — jak někoho možná učili ve škole — po Ivanu Fjodorovovi. Bane, chlapečku, stavební materiál toho chrámu, to jsou taky lidské činy. Ty totiž stmelují jednotlivé kameny a cihly, jsou jako beton, všechno drží pohromadě. Všechno začíná činem! Nejdřív je čin, pak teprve legenda a teprve až pak všechno to ostatní. Samozřejmě že jde o čin nějakým způsobem výjimečný, vymykající se obvyklosti… možná i nepochopitelný… Ano, tak se určitě chrám začal stavět: nějakým neobyčejným činem! Andrej se usmál a ochotně napověděclass="underline" Stručně řečeno — hrdinským skutkem! Icik ho za to sjel pohrdavým pohledem: To je přece jedno. Když chceš, tak třeba hrdinským! A Andrej se už rozesmáclass="underline" Takže tím nám z toho vycházíš jako hrdina! Nebo se aspoň snažíš o to, aby ses mezi hrdiny zařadil — jako například Sindibád Námořník nebo velký Odysseus… Ty jsi prostě pitomeček, řekl na to vlídně Icik. Já tě, kamaráde, ujišťuju, že Odysseus se nesnažil zařadit mezi hrdiny, on zkrátka hrdina byl… Bylo to v jeho přirozenosti — a jinak prostě být nemohlo. Tobě se zvedá žaludek, když si představíš, že bys měl pít močůvku. A jemu se zvedal, když si představil, že pořád bude jenom dřepět v tý svý Ithace. Vždyť já to na tobě vidím, že mě vlastně lituješ, myslíš si, že jsem praštěnej maniak, vidím to na tobě, to víš že jo! Jenže ty bys mě neměl litovat, ty bys mi měl závidět. Protože já moc dobře vím, že ten chrám, o kterém mluvíme, ten se pořád staví — a že je to ta nejdůležitější věc v celé historii lidstva. A že já mám v životě jen jeden jediný úkoclass="underline" střežit ten chrám a zmnožovat jeho bohatství. Já samozřejmě nejsem Homér ani Puškin, takže svůj kámen do stěny nevložím. Jsem ale Kacman! Nosím ten chrám v sobě a sám jsem jeho součástí. A to znamená, že tímhle mým vědomím se chrám stává bohatší o jednu duši… A to už je samo o sobě krásné, i kdybych ani jediný kamíneček do stěny nevložil… Ačkoliv — já se budu snažit ho tam zabudovat, nemysli si…! Možná to bude jen docela malinké zrnko… a možná se i časem vydrolí, ale já každopádně vím, že chrám do mě vstoupil a já jsem dopomáhal k jeho pevnosti… Andrej na něj užasle hleděl, nic z toho nechápaclass="underline" Co mi to tu vykládáš? Chrám… duše… dobrá, to je nějaký tvoje náboženství. Tvoje vyznání… A Icik pokýval hlavou: To je zajímavý!
Jakmile nejde o flašku vodky nebo o postel, hned se to kdekomu jeví jako náboženství! Co tak na mě zíráš? Copak ty sám jsi v jednom kuse nebrečel, že ztrácíš půdu pod nohama, že ses octnul ve vzduchoprázdnu…? Jistěže!
Ve vzduchoprázdnu! Jinak to s tebou ani dopadnout nemohlo! To se musí stát každýmu, kdo aspoň trošku uvažuje. Tak já ti teď tu pevnou půdu pod nohama ukazuju. Jestli chceš, pořádně se na ni postav, když nechceš — běž do hajzlu. Ale aspoň už při tom nefňukej! Andrej se ohradiclass="underline" Žádnou pevnou půdu pod nohama mi nedáváš, spíš nějaký chiméry. Já to přece chápu, celej ten tvůj chrám! Ale co s tím tvým chrámem mám dělat já? Jako stavitel bych asi neuspěl, taky nejsem žádnej Homér… Ty máš svůj chrám ve svý duši a nemíníš se ho vzdát. Proto asi tak lítáš po světě, všechno si zvědavě prohlížíš, jak malý štěně všechno očicháš, olízneš nebo ochutnáš. A pořád bys jen četl! Čtyřiadvacet hodin denně bys mohl číst… a na celej svět bys přitom klidně zapomněl. Jenže já tohle nemůžu. Čtu rád, ale přece jen s mírou. Můžu poslouchat hudbu… dokonce ji taky poslouchám rád.
Ale ne čtyřiadvacet hodin denně! A paměť mám průměrnou — nevejde se mi do ní všechno, co lidstvo za svou existenci shromáždilo! Dokonce i kdyby dějiny lidstva byly můj koníček — všechno bych si zapamatovat nemohl! Mně jdou tyhle věci jedním uchem tam a druhým ven. Tak k čemu mi ten tvůj chrám je? Icik se ale kupodivu nerozčiliclass="underline" Jo, říkáš to správně.
Nechci se s tebou hádat. Chrám není záležitost každýho člověka. Je to věc menšiny a je to i záležitost lidský povahy. Ale přesto se ti pokusím vysvětlit, jak to vidím já: Chrám má za prvé stavitele, zadruhé…. sakra, ale vážně mě teď nenapadá jiný než religiózní termín…, za druhé jsou tam služebníci chrámu. To jsou ti, co duch chrámu uchovávají ve svým nitru. Ti, ve kterých chrám roste, protože přebývá v jejich duších. A pak ještě existují uživatelé.
Sklízejí totiž plody toho chrámu. Takže: Puškin je stavitel, já jsem služebník a ty — uživatel. A neškleb se, ty idiote! Vždyť to tak vychází docela dobře! Kdyby chrám neměl uživatele, neměl by správný lidský rozměr!