Takže si uvědom, že jsi na tom docela báječně! A aby tě někdo zpracoval tak, že bys zatoužil tenhle chrám bořit, na to by musel mít pěkně dlouhou dobu. Předělat uživatele na ničitele, to obnáší dlouhé roky syste matické práce — vymývání mozků a vytvoření promyšlených systémů lži.
A ty ses teď dostal do fáze, kdy už tě nezpracuje nikdo — i kdybys měl duši vypustit. Tak se nad tím zamysli, makovice jedna, vždyť ty a tobě podobní… vy jste taky taková maličkatá menšina… Na většinu stačí vždycky jen mrknout, kývnout — a hned začne s řevem všechno bořit a pochodněmi podpalovat… To už tu přece bylo — a nejednou! A určitě ještě párkrát bude… A ty naříkáš! Vždyť jestli vůbec je možné položit otázku: Pro koho tu ten chrám je? — existuje jen jediná odpověď: Pro tebe!
„Andreji-i-i,“ zaječel teď protivně Icik a vytrhl znovu Andreje ze vzpomínek.
„Oddáchneme si?“
Stanuli na vrcholku kopce. Vlevo, tam, kde se v dálce táhl okraj Propasti, vítr divoce hnal nad zemí temnou vrstvu prachu. Napravo se ale bůhvíproč vyjasnilo a bylo dobře vidět na Žlutou stěnu. Tady nebyla tak hladká a rovná jako ve Městě. Hluboké vrásnění připomínalo kůru gigantického stromu. Dole pod pahorkem se prostíralo rovné bílé kamenné pole. Jako obrovský stůl… Nebyla to dlažba, byl to jediný obrovitý kámen, monolit a táhl se až k nedohlednu… Asi v pěti stech metrech odtud se těsně nad jeho povrchem svíjely dva tenoučké víry prachu. Jeden žlutý, druhý černý.
„Nějaká novota,“ poznamenal Andrej a přimhouřil oči. „Jen se koukni… monolit!“
„No jo… Pojď, napijeme se. Už šlapeme čtyři hodiny.“
„Dobře,“ kývl Andrej. „Ale nejdřív sejdeme dolů.“
Sestoupili pod pahorek, vyvlékli se z popruhů a Andrej sáhl do svého vozíku pro rozpálený kanystr. Ten se nejdřív zachytil za řemen samopalu, pak za batoh se zbytky sucharů, ale nakonec ho Andrej přece jen vytáhl, sevřel mezi koleny a odšrouboval víčko. Icik přešlapoval vedle něj a v rukách svíral dva umělohmotné kalíšky.
„Najdi sůl,“ řekl Andrej.
Icik přestal přešlapovat, jako by zkameněl. Pak zaškemraclass="underline" „Ale jdi! Proč? Lokneme si jen tak.“
„Když nepodáš sůl, nedám ti vodu,“ poznamenal unaveně Andrej.
„Tak to uděláme jinak,“ navrhl bleskově Icik. Postavil kalíšky na kámen a začal hledat ve své torně. „Já tu svou dávku soli nejdřív spolknu — a potom ji zapiju.“
„Prokristapána,“ povzdechl si Andrej, „no tak jo, udělej to tak.“
Zaplnil kalíšky do poloviny. Voda byla horká a stoupal z ní pach železa.
Andrej si vzal od Icika balíček soli a přikázaclass="underline" „Vyplázni jazyk!“
Pak vysypal špetku soli na Icikův tlustý jazyk a díval se, jak se Icik šklebí, ztěžka polyká a honem sahá po kalíšku. Pak Andrej osolil svou dáv ku vody a maličkými doušky pil, jako kdyby to byl lék. Žádnou potěchu z toho neměl.
„Dobrý,“ řekl Icik a škytl. „Akorát — je toho málo.“
Andrej kývl. Voda, kterou právě vypil, okamžitě vyrazila všemi póry z těla. Ústa ale zůstala vyprahlá jako dřív, žádná úleva nepřicházela… Nadzvedl kanystr a pokoušel se odhadnout, na kolik dní tam zbývá vody. Nějaký krátký čas to ještě vydrží a potom… Potom se zase nějaká najde, řekl si navztekaně. Experiment je Experiment. Žít člověka nenechají, ale umřít taky ne. Podíval se na bílou kamennou plochu, která sálala žárem, zahryzl se do suchých rtů a položil kanystr zpátky do vozíku. Icik si sedl na zem a dal se do spravování podrážky.
„Víš co,“ řekl pak chraplavě, „tohle je fakt nějaký divný místo. O takovým jsem nikde nic nečet…“ Zaclonil si rukou oči a podíval se vzhůru.
„Slunce je v zenitu. Fakt v zenitu… Něco se stane. Koukni — zahoď ten svůj kanón! Co by ses s ním tahal?“
„Bez toho mýho kanónu, jak říkáš,“ prohodil Andrej a pečlivě si na vozíku urovnal řemen samopalu, „by to s námi u Pavilonu špatně dopadlo.“
„No jo — u Pavilonu! Ale od těch dob už jsme pátej tejden na cestě a neviděli jsme ani mouchu!“
„Ty se s ním netáhneš,“ poznamenal Andrej. „Jdeme!“
Kamenné plato bylo překvapivě hladké. Vozíky po něm jely lehce jako po asfaltu — jen to svištělo. Žár se však stupňoval. Bílý kámen odrážel sluneční paprsky a oči neměly kam nepříjemnému třpytu uniknout. Chodidla pálila, jako by boty ani neměly podrážky — a co bylo nejpodivnější: prachu bylo ve vzduchu pořád stejně jako prve. Jestli už tady nezdechneme, říkal si Andrej, tak je nám asi souzen život věčný… Šel s přimhouřenýma očima — a pak je úplně zavřel. Bylo to tak snesitelnější. Takhle teď půjdu pořád, uvažoval, oči otevřu jen při každém dvacátém kroku. Nebo při třicátém… Mrknu na cestu a zase půjdu dál… Velice podobným kamenem bylo vydlážděno sklepení pod Věží. Tam ale bylo šero a byl tam příjemný chládek. Podél stěn stála spousta kartónových krabic, bůhvíproč nabitých železářským zbožím. Byly tam hřebíky, šrouby, vruty různých rozměrů, ale i plechovky s barvami, laky a lepidly, truhlářské i soustružnické nástroje i přístroje, kuličková ložiska zabalená do promaštěných obalů… K jídlu tam nebylo nic, ale v rohu sklepení vytékal z uražené rezavé trubky pramínek neuvěřitelně dobré chladné vody a vzápětí mizel kdesi pod zemí… Všechno by to v tom tvým systému klapalo, řekl tenkrát Andrej Icikovi, když už asi podvacáté nastavoval svůj kalíšek pod tekoucí vodu. Nelíbí se mi ale, když se lidi dělí na důležitý a nedůležitý. To není správný. Je to hnusný. To teda někde stojí chrám — a kolem něho se nesmyslně hemží nicotný davy…? Člověk je prý duše obtížená tělem… I kdyby to tak bylo, není to správný… To se musí změnit! A Icik nic nenamítaclass="underline" Jen ať se to změní! Neškodilo by trochu změnit pořádky… Jenže — jak? Zatím všechny takový pokusy o společnost, kdy si všichni měli být rovni, kdy všechno mělo být správný a spravedlivý…, všechny tyhle pokusy vždycky vedly jenom ke snaze zbořit chrám a usekat hlavy, které přečnívají úroveň normálu.
A to bylo všechno. A nad tou rovinou, která se po takovém seříznutí vytvořila, začínala vždycky úplně bleskově vyrůstat jako zhoubný nádor pyramida nové společenské elity, která byla ještě odpornější než ta předchozí.
A nic jiného se v historii zatím ještě nevymyslelo. Samozřejmě že všechny tyhle excesy chod dějin fakticky neměnily a chrám nikdy nemohl být zcela zničen. Ale i tak to stačilo k pokažení mnoha dobrého a odneslo to hodně hlav… Andrej souhlasiclass="underline" Ano, je to tak, elita je vždycky odporná…, jenže Icik namítclass="underline" To ne! Kdybys řekclass="underline" Každá elita, která chce ovládat životy a osudy jiných, je odporná, to bych s tebou souhlasil. Ale ta skutečná elita, ta, která nikoho neznásilňuje… Samozřejmě že někoho může hrozně štvát! To je ale jiná věc… Konečně — někoho dráždit, to k ní patří… Ona totiž úplná rovnost, tedy rovnostářství, to je něco jako bláto, ve kterém se dá uvíznout. Matička příroda byla tak moudrá, že to zařídila: úplná rovnost v ní být nemůže. Pochop, já přece nenavrhuju nějaký nový systém světa! Já jen chci postihnout smysl naší existence. Náš cíl. A já jsem na to přišel.
Sám pro sebe… a pro mně podobný… Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.
Jen teď s tebou… Protože je mi tě líto. Vidím, že jsi překročil nějakou hranici, spálil jsi všechno, co jsi uctíval — a nevíš, co máš ctít teď. A ty něco ctít musíš — už s mateřským mlékem jsi tenhle vztah ke světu sál. Pořád ti tloukli do hlavy, že existuje taková idea, za kterou stojí zato položit život.